II.ÚS 2144/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2144/14 ze dne 4. 2. 2016 N 25/80 SbNU 299 Požadavek omezení provozu na pozemní komunikaci z důvodu porušení statiky domu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka - ze dne 4. února 2016 sp. zn. II. ÚS 2144/14 ve věci ústavní stížnosti obce Vysoké Srbské, se sídlem Vysoká Srbská 6, Hronov, zastoupené JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem, se sídlem Sladkovského 601, Pardubice, proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 12. 10. 2011 č. j. 8 C 293/2006-323, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 9. 2012 č. j. 20 Co 567/2011-388 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014 č. j. 22 Cdo 843/2013-430, vydaným v řízení o žalobě vedlejší účastnice řízení, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelčině povinnosti coby vlastníka účelové komunikace zdržet se v rámci "sousedského sporu" výkonu svého vlastnického práva způsobem ohrožujícím výkon vlastnického práva vedlejší účastnice řízení, tj. regulovat provoz na pozemní komunikaci tak, aby nedocházelo k poškozování přilehlé nemovitosti ve vlastnictví vedlejší účastnice řízení, za účasti Okresního soudu v Náchodě, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Věry Vitvarové, zastoupené JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem, se sídlem Tyršova 64, Náchod, jako vedlejší účastnice řízení. I. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 12. 10. 2011 č. j. 8 C 293/2006-323, rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 9. 2012 č. j. 20 Co 567/2011-388 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014 č. j. 22 Cdo 843/2013-430 bylo porušeno právo stěžovatelky na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. Podstatný obsah ústavní stížnosti 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího práva na ochranu vlastnictví a práva na spravedlivý proces, zaručených čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Stěžovatelka spatřuje namítané porušení těchto základních práv v několika aspektech týkajících se jak procesního postupu obecných soudů, tak samotného způsobu posouzení významných otázek pro nyní projednávaný případ, mezi něž stěžovatelka řadí: "a) otázku hranice mezi pouhým přeformulováním petitu do výroku rozsudku a přisouzením něčeho jiného (a více), než čeho se žalobce domáhá; b) otázku možnosti aplikace ust. § 127 odst. 1 obč. zák. (občanského zákoníku z roku 1964) namísto aplikace ust. § 417 odst. 2 obč. zák.; c) otázku možnosti domáhat se soukromoprávní žalobou omezení provozu na pozemní komunikaci, eventuálně zabránění imisím způsobeným provozem na této komunikaci; a d) otázku možnosti preventivního charakteru žaloby dle ust. § 127 odst. 1 obč. zák. v okamžiku, kdy imise již ustaly". Namítanou protiústavnost řízení před obecnými soudy (zejména z důvodu porušení principu rovnosti účastníků řízení, zásady kontradiktornosti řízení a také práva na zákonného soudce) stěžovatelka shledává předně v procesním postupu okresního soudu a krajského soudu, které dle jejího názoru nepřípustně a v rozporu s ustanovením § 153 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") přeformulovaly původní žalobní petit vedlejší účastnice řízení, bez ohledu na samotný charakter žaloby podané podle ustanovení § 127 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964, resp. zcela nesprávně posoudily otázku své věcné příslušnosti a pasivní legitimace stěžovatelky, neboť žalobní nárok vedlejší účastnice řízení, jímž se od samého počátku domáhala především "omezení provozu na pozemní komunikaci" ve vlastnictví stěžovatelky, není projednatelný v civilním řízení, nýbrž se jedná o oblast veřejnoprávní regulace [správní řízení v oblasti státní správy veřejné silniční dopravy ve smyslu zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, či zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů]. 3. Skrze namítané porušení svého práva na spravedlivý proces pak stěžovatelka zcela odmítá způsob, jakým Nejvyšší soud posoudil důvodnost jí podaného dovolání, které odmítl jako nepřípustné (viz níže), aniž by se však jakkoliv podrobněji zabýval právní významností (ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012) výše prezentovaných otázek, a to navíc s odkazy na nepřiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu, resp. Evropského soudu pro lidská práva. Naopak dle stěžovatelky na nyní projednávanou věc (z hlediska skutkového stavu) zcela přiléhavý nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 451/11 ze dne 11. 1. 2012 (N 8/64 SbNU 77; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz) Nejvyšší soud zcela "neodůvodněně a více než úsporně" posoudil jako neaplikovatelný. 4. Stěžovatelka rovněž zdůrazňuje, že v důsledku uvedeného procesního postupu obecných soudů, ústícího do vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí, došlo i k porušení jejího práva na ochranu vlastnictví, neboť obecné soudy jí, coby vlastníkovi předmětné účelové komunikace, závazně vymezily její odpovědnost za imise ("působení seismických účinků vyvolaných provozem vozidel"), aniž by však vzaly do úvahy některé významné skutečnosti, které jí této odpovědnosti zbavují. Především, stěžovatelka musí dle veřejnoprávní regulace strpět obecné užívání předmětné účelové komunikace v jejím vlastnictví, která v dané lokalitě zajišťuje konkrétním vlastníkům přilehlých nemovitostí dopravní obslužnost, a proto nemůže libovolně soukromoprávní cestou regulovat její užívání, a tedy ani plně odpovídat za všechny imise způsobené jejím užíváním. Otázka regulace provozu na pozemní komunikaci totiž spadá primárně do oblasti správy veřejné silniční dopravy a pravomoci příslušných silničních správních orgánů. Stěžovatelka v této souvislosti upozorňuje na skutečnost, že i samotné povolení vjezdu motorovým vozidlům jakožto výjimky ze zákazu vjezdu všech motorových vozidel, který na předmětné účelové komunikaci platí díky tam umístěné dopravní značce (B11), je záležitostí obecního úřadu jako příslušného silničního správního úřadu, nikoliv záležitostí užívání nemovitosti v soukromém vlastnictví obce. Stejně tak stěžovatelka nemůže (i z finančních důvodů) vyhovět požadavku vedlejší účastnice řízení, podporovanému obecnými soudy, aby přistoupila k nákladné opravě povrchu předmětné komunikace, což prý odmítají i správní orgány na úseku ochrany životního prostředí (správa CHKO Broumovsko). V neposlední řadě pak stěžovatelka opětovně namítá, že s ohledem na závěry výše citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 451/11 bylo povinností obecných soudů vzít veškeré uvedené skutečnosti do úvahy, což ovšem v nyní projednávaném případě neučinily a zasáhly tak do základních práv stěžovatelky. II. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení a replika stěžovatelky k nim 5. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili jak účastníci řízení, tak i vedlejší účastnice řízení. 6. Zatímco Okresní soud v Náchodě a Krajský soud v Hradci Králové pouze ve stručnosti odkazují na odůvodnění svých rozsudků a neshledávají v nich stěžovatelkou namítané porušení základních práv, Nejvyšší soud se podrobněji vypořádává s námitkami stěžovatelky, jimiž zpochybňovala ústavnost jeho procesního postupu při posouzení důvodnosti podaného dovolání. V první řadě Nejvyšší soud upozorňuje, že jím vydané usnesení "se opírá" o ustanovení § 243c odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2012), které umožňovalo odmítnout nepřípustné dovolání bez odůvodnění. "(O)důvodnění vyhovělo požadavkům tohoto ustanovení; nicméně dnes je lze doplnit o další důvody, které však vycházejí až z letošní judikatury (viz níže), nicméně podporují správnost rozhodnutí ve věci samé." Ve vztahu k námitkám stěžovatelky, jimiž zpochybňovala pravomoc (věcnou legitimaci) civilních soudů rozhodovat nyní projednávaný případ, Nejvyšší soud předně upozorňuje na skutečnost, že tato otázka není otázkou dovolacího řízení, a