II.ÚS 2427/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2427/13 ze dne 11. 3. 2014 N 32/72 SbNU 373 K podmínkám zpětvzetí dovolání v trestním řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka - ze dne 11. března 2014 sp. zn. II. ÚS 2427/13 ve věci ústavní stížnosti J. V., zastoupeného JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem, se sídlem Karlovo nám. 28/559, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 482/2013-38 ze dne 29. 5. 2013, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání jako podané osobou, která je znovu podala, přestože je předtím výslovně vzala zpět, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 482/2013-38 ze dne 29. 5. 2013 se ruší. Odůvodnění I. l. Včasnou a přípustnou ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž měla být porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Stěžovatel spatřuje porušení shora označeného základního práva zejména v neoprávněném rozhodnutí o odmítnutí dovolání, kdy v důsledku nesprávné aplikace ustanovení § 265i odst. 1 písm. c) trestního řádu (dále též "tr. ř.") došlo k odepření projednání dovolání a rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatel je přesvědčen, že dovolání bylo v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř. podáno toliko jednou prostřednictvím jeho právního zástupce, tehdy advokáta Mgr. Richarda Langa, a sice dne 3. 5. 2012. Stěžovatel uvádí, že v důsledku počátku běhu nové dvouměsíční lhůty k podání dovolání od doručení usnesení odvolacího soudu stěžovateli nemohlo být prohlášení o zpětvzetí dovolání učiněné jeho zástupcem před tímto doručením vzato na vědomí. Stěžovatel dále tvrdí, že prostřednictvím reakce na výzvu předsedkyně senátu Městského soudu v Praze využil možnosti nadále na zpětvzetí dovolání netrvat a žádat věcné projednání dovolání podaného dne 3. 5. 2012. Jestliže pak mělo být zpětvzetí dovolání stěžovatele bráno na vědomí, mělo tak být v souladu s ustanovením § 265g odst. 2 tr. ř. učiněno předsedkyní senátu Městského soudu v Praze, jakožto soudu prvního stupně, jelikož do dne zpětvzetí dovolání nebyla věc Nejvyššímu soudu postoupena. Ve spojitosti s tím stěžovatel polemizuje s příslušností Nejvyššího soudu o zpětvzetí dovolání rozhodovat a odmítnout je na neveřejném zasedání dle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. II. 3. Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 48 T 9/2011, z něhož, jakož i obsahu napadeného rozhodnutí zjistil následující skutečnosti. 4. Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2011 sp. zn. 48 T 9/2011 uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy dle ustanovení § 140 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 12 let dle ustanovení § 140 odst. 2 trestního zákoníku, pro jehož výkon byl dle § 56 odst. 3 téhož předpisu zařazen do věznice s ostrahou. Dle ustanovení § 70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku uložil soud prvního stupně stěžovateli rovněž trest propadnutí věci, a sice samonabíjecí pistole spolu se zásobníkem a devatenácti náboji. Stěžovateli byla rovněž uložena povinnost nahradit škodu poškozeným v souladu s ustanovením § 228 odst. 1 tr. ř. 5. K odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku městského soudu rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že je svým usnesením ze dne 25. ledna 2012 sp. zn. 8 To 5/2012 jako nedůvodné dle ustanovení § 256 tr. ř. zamítl. Toto rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 7. 11. 2012 [č. l. 493; datum doručení rozhodnutí soudu druhého stupně stěžovateli uváděné v předkládacích zprávách Nejvyššímu soudu na č. l. 663, 676 a 679 (kde je zaznamenán údaj 7. 9. 2012), z něhož posléze dovolací soud i vyšel (č. l. 677), je chybné, neboť zde došlo ke zjevné nesprávnosti spočívající v záměně římské číslice XI, označující měsíc doručení a nacházející se na příslušné doručence, na IX, přičemž z dalších údajů na doručence není pochyb o tom, že jde vskutku o měsíc listopad (viz razítko v části týkající se prohlášení doručujícího orgánu)] a jeho právnímu zástupci dne 21. 2. 2012 [č. l. 493; ani toto datum však není v předkládacích zprávách uvedeno správně (29. 2. 2012), neboť je advokát stěžovatele obdržel prostřednictvím datové schránky právě již dne 21. 2. 2012; soud tu patrně vycházel z doručenky vztahující se k zaslání dané písemnosti prostřednictvím doručujícího orgánu; tento rozdíl však nemá žádný vliv na procesní úkony stěžovatele, resp. jeho obhájce]. 6. Dne 3. 5. 2012 podal stěžovatel proti shora uvedenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze dovolání prostřednictvím svého právního zástupce Mgr. Richarda Langa (č. l. 518). Dovolání bylo následně tímto zástupcem výslovně vzato zpět dne 13. 9. 2012 (č. l. 601). Dne 23. 10. 2012 byl stěžovatel zatčen (č. l. 620) a dodán do výkonu trestu odnětí svobody do Vazební věznice v Brně, přičemž mu bylo doručeno shora uvedené usnesení odvolacího soudu. V návaznosti na to předsedkyně senátu městského soudu rozhodující v předmětné věci vyzvala právního zástupce stěžovatele ke sdělení, zda spolu se stěžovatelem nadále trvají na zpětvzetí dovolání učiněném dne 13. 9. 2012 (č. l. 628, resp. následující neočíslovaný list). Následně, 5. 11. 2012, byl prostřednictvím právního zástupce stěžovatele k městskému soudu podán přípis, jímž bylo soudu sděleno, že na zpětvzetí dovolání nadále právní zástupce spolu se stěžovatelem netrvají a žádají o řádné projednání dovolání podaného dne 3. 5. 2012 (č. l. 630). 7. Z přípisů Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2013 (č. l. 665) a 12. 4. 2013 (č. l. 677), jimiž reagoval na předkládací zprávy předsedkyně senátu Městského soudu v Praze, je patrné, že o dovolání rozhodoval až po jeho třetím předložení. Nejvyšší soud tak zohlednil skutečnost, že v případě prvních dvou předložení dovolání nebyl splněn předpoklad pro tento postup dle § 265h odst. 2 tr. ř., jelikož neuplynula lhůta k podání dovolání všem oprávněným osobám. Při třetím předložení dovolání Nejvyšší soud přistoupil k jeho odmítnutí ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. jako podané osobou, která je znovu podala, když je předtím výslovně vzala zpět. 8. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že je nezbytné trvat na tom, že úkon, jímž bylo podání vzato zpět, splňuje požadavek jednoznačné vůle oprávněné osoby s odkazem na generální plnou moc ze dne 10. 2. 2012 (založenou v předmětném spise na č. l. 501), jež osvědčuje právní vztah zastoupení mezi stěžovatelem a advokátem Mgr. Richardem Langem. Z předmětné plné moci dle dovolacího soudu výslovně plyne, že stěžovatel zmocnil advokáta k zastupování a výkonu veškerých úkonů, uplatňování opravných prostředků nebo námitek, jakož i ke vzdávání se jich. Na základě této plné moci odvodil Nejvyšší soud oprávnění právního zástupce stěžovatele nejen dovolání podat, ale také jej vzít zpět, a to bez zvláštního zmocnění. I když bylo dovolání opětovně podáno ve lhůtě dle § 265e tr. ř., není dle jeho názoru s ohledem na neodvolatelnost takto kvalifikovaného zpětvzetí, přijatelné. III. 9. Ústavní soud vyzval v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Nejvyšší soud jako účastníka řízení a Nejvyšší státní zastupitelství jako vedlejšího účastníka řízení, aby se vyjádřily k projednávané ústavní stížnosti. 10. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 18. 9. 2013 k námitce stěžovatele, že předseda senátu Nejvyššího soudu neměl zákonem dané zmocnění rozhodnout o vzetí na vědomí zpětvzetí dovolání stěžovatele učiněné jeho obhájcem, uvedl, že takové rozhodnutí předseda senátu Nejvyššího soudu neučinil. K další námitce stěžovatele, že mu není známo, že by jím bylo znovu podáno dovolání, podotkl, že je-li po zpětvzetí dovolání učiněn další projev vůle svědčící o podání dovolání, odmítne jej Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř., přičemž odkázal na komentář k trestnímu řádu (P. Šámal a kolektiv. Trestní řád: komentář. Nakladatelství C. H. Beck, 5. vydání, str. 2060, bod 3). K tomu dodal, že podání, kterým stěžovatel a jeho obhájce žádají, aby dovolání bylo projednáno a bylo o něm rozhodnuto, takovým projevem vůle bezesporu je. Závěrem navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. 11. Nejvyšší státní zastupitelství na výzvu Ústavního soudu nezareagovalo, a proto ve vztahu k němu nastal stav předvídaný ustanovením § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu), s jehož důsledky bylo Nejvyšší státní zastupitelství v předmětné výzvě náležitě seznámeno, a Ústavní soud tak s ním jako vedlejším účastníkem dále nejednal (§ 28 odst. 2