Ústavní soud II.ÚS 2537/24

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 26 odst. 1, odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v trestní věci mladistvých odsouzených Jana B., Petra V., Šimona P., Matouše S. a Jitky B. (jedná se o pseudonymy), vedené u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 63 Tm 3/2022, rozhodl městský soud v záhlaví specifikovaným usnesením o návrhu Mgr. Luboše Kučírka coby zmocněnce poškozených Jiřího K., Karla S., Romana R. a Kláry B. (jedná se o pseudonymy) na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů za zastupování poškozených tak, že podle § 151 odst. 3, odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se zmocněnci poškozených stanoví odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 322 102 Kč. V odůvodnění rozhodnutí městský soud konstatoval, že zmocněnec požadoval za zastoupení poškozených odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové částce 765 153,18 Kč, když při vyúčtování odměny aplikoval § 10 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a u společných úkonů ve smyslu § 12 odst. 4 advokátního tarifu požadovanou odměnu za úkon snížil o 20 %. Městský soud návrh zmocněnce akceptoval z pohledu vypočtených úkonů právní služby (až na jednu výjimku), avšak odměnu za ně stanovil rozdílně. Vysvětlil, že rozlišil úkony právní služby poskytnuté zmocněncem na úkony potřebné k účelnému uplatnění adhezního nároku poškozených a na úkony ostatní účelně učiněné v zastoupení poškozených. U prvně jmenovaných stanovil odměnu podle tarifní hodnoty dané v § 10 odst. 5 advokátního tarifu nebo podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, a to s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2334/23 (pozn. všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). U úkonů právní služby, které nevyhodnotil jako potřebné k uplatnění adhezního nároku poškozených, vycházel z tarifní hodnoty stanovené podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu. U společných úkonů právní služby navíc aplikoval § 12 odst. 4 advokátního tarifu.

Stížnost zmocněnce proti usnesení městského soudu Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že ve věci je namístě aplikovat § 10 odst. 5 advokátního tarifu. Napadená rozhodnutí jsou podle nich rozporná s recentní judikaturou Ústavního soudu (nálezy ze dne 31. 10. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2214/23 a ze dne 5. 12. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2137/23), podle které je krácení odměny zmocněnců poškozených v rozporu s ústavním pořádkem, neboť takový postup zakládá při odměňování advokátů rozpor při zastupování poškozených v občanskoprávním a trestním řízení. Dodali, že ač lze v dané věci vnímat zmocněncem vyúčtovanou částku jako vyšší, nelze pominout, že šlo o relativně delší trestní řízení, kde byli navíc zastoupeni čtyři poškození. V případě odměny za jeden úkon právní služby ve výši 1 200 Kč nelze podle jejich mínění takovou odměnu považovat za adekvátní.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jejich ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

Ústavní soud nejprve připomíná, že k otázce náhrady nákladů řízení se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z práv účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) či usnesení ze dne 5. 8. 2022 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) nebo ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2135/12; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].

V nyní posuzované věci stěžovatelé brojí proti tomu, že obecné soudy při stanovení výše odměny jejich zmocněnce za jeden úkon právní služby rozlišily úkony potřebné k účelnému uplatnění adhezních nároků poškozených, u kterých aplikovaly § 10 odst. 5 advokátního tarifu za podpůrného použití § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, a na tzv. ostatní úkony právní služby, u kterých výši odměny stanovily podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že ve věci byla namístě toliko aplikace § 10 odst. 5 advokátního tarifu.

K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení, zejména pak v adhezním řízení, Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že má být poskytována náhrada nákladů toliko účelně vynaložených. I přes široký prostor pro úvahu, který zákon v tomto směru soudům poskytuje a jenž v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, zde zůstává zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí [srov. např. nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767)].

Judikatura Ústavního soudu [např. nálezy ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. I. ÚS 1882/21, ze dne 16. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 1033/21 či ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 1255/18 (N 203/103 SbNU 39)] plně akceptuje, že obecné soudy jsou oprávněny posuzovat účelnost jednotlivých úkonů právní služby. Ústavní soud přitom není s ohledem na svoje ústavní vymezení (čl. 83 Ústavy) povolán k přezkumu toho, zda některý úkon právní služby učiněný v konkrétní věci lze považovat za účelný či nadbytečný nebo adhezní či neadhezní. V této souvislosti je třeba připomenout, že případná věcná nesprávnost (nezákonnost) rozhodnutí orgánu veřejné moci není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, a tudíž námitky na ní postavené nemohou opodstatněnost ústavní stížnosti založit. Důvodem zásahu Ústavního soudu může být až situace, je-li příslušné rozhodování zatíženo prvkem libovůle (srov. např. usnesení ze dne 27. 9. 2023 sp. zn. III. ÚS 2106/23).

Pochybení takové povahy ale v dané věci zjištěno nebylo, neboť z napadených rozhodnutí je patrno, z jakých důvodů soudy odměnu a náhradu hotových výdajů zmocněnce stanovily ve stěžovateli napadené výši, a ani z věcného hlediska nelze soudní závěry označit za očividně nepřiměřené (tzv. extrémní). V opačném případě by byl Ústavní soud postaven do role určovatele přiměřené odměny za úkon v soudním řízení (a fakticky pozitivního zákonodárce v oblasti veřejných výdajů).

Ústavní soud dospěl po posouzení věci k závěru, že městský soud i vrchní soud v napadených usneseních povinnosti řádného odůvodnění svých závěrů plně dostály, a to včetně odkazů na judikaturu Ústavního soudu. Jejich rozhodnutí jsou proto přezkoumatelná.

Odkazují-li stěžovatelé na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2137/23 a IV. ÚS 2214/23 (správně nález sp. zn. IV. ÚS 2137/23 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 2214/23), ze kterých plyne, že Ústavní soud neshledal legitimní důvod pro to, aby při zastupování klientů s totožným soukromoprávním nárokem byla výše tarifní hodnoty rozhodná pro sazbu odměny advokáta určována jinak pouze v závislosti na tom, zda jde o řízení trestní, nebo o řízení civilní, jde o odkazy nepřípadné, neboť z napadených usnesení nikterak nevyplývá, že by soudy v odůvodnění napadených usnesení považovaly roli zmocněnce za doplňkovou či že by výši jeho odměny dovozovaly z výše odměny obhájce (srov. i usnesení ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. I. ÚS 198/23). Naopak, ve smyslu nálezu sp. zn. IV. ÚS 2334/23, který byl v napadeném usnesení citován městským soudem, se menší intenzita a význam činnosti advokáta (zmocněnce) projevuje právě v posouzení, zda šlo o úkony adhezní (odměnu v souvislosti s nárokem na náhradu nemajetkové újmy) či neadhezní, které by nebyly činěny, domáhal-li by se poškozený svého nároku v občanskoprávním řízení.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.