II.ÚS 2649/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2649/14 ze dne 23. 8. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obce Dolní Dvořiště, sídlem Dolní Dvořiště č. p. 62, zastoupené Mgr. Ondřejem Pustějovským, advokátem sídlem Zahradní 314/8, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2014 č. j. 28 Cdo 1782/2014-192, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění zákona č. 173/2012 Sb., za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Společně s ústavní stížností podala stěžovatelka návrh na zrušení ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění zákona č. 173/2012 Sb. (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."). 3. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") sp. zn. 2 C 87/2013 Ústavní soud zjistil, že okresní soud jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 8. 2013 č. j. 2 C 87/2013 - 120 ve výroku I. zastavil řízení o určení, že stěžovatelka (v řízení před obecnými soudy žalobkyně) je vlastnicí části pozemků blíže specifikovaných v tomto výroku. Současně ve výroku II. zamítl žalobu o určení, že stěžovatelka je vlastnicí pozemků blíže popsaných v tomto výroku a ve výroku III. rozhodl o nákladech řízení. Okresní soud výrokem II. žalobu stěžovatelky zamítl, přičemž v odůvodnění svého rozsudku s odkazem na § 8 zákona č. 172/1991 Sb. uzavřel, že stěžovatelka není v tomto sporu aktivně věcně legitimována, neboť vlastnické právo k pozemkům přešlo na vedlejší účastnici řízení (v řízení před obecnými soudy žalovanou) dne 1. 4. 2013, neboť lhůta uvedená v § 8 zákona č. 172/1991 Sb. není zákonnou hmotněprávní lhůtou, na niž by se vztahoval § 122 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Podle názoru okresního soudu v ustanovení § 8 odst. 1 cit. zákona jde o stanovení doby. Okresní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatelka se žalobou podanou v úterý dne 2. 4. 2013, opravenou podáním ze dne 18. 4. 2013, domáhala určení svého vlastnického práva k předmětným pozemkům s odůvodněním, že část těchto pozemků přešla do jejího vlastnictví podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb., ke dni 24. 5. 1991, když tyto tvořily tzv. historický majetek obce, další část předmětných nemovitostí byla stěžovatelce jakožto přídělci přidělena rozhodnutím příslušného správního orgánu na základě přídělu a vlastnictví k těmto pozemkům přešlo na stěžovatelku podle § 2a téhož zákona ke dni 1. 7. 2000. Podáním ze dne 7. 8. 2013 a došlým soudu téhož dne stěžovatelka jednak upřesnila identifikaci požadovaných pozemků a současně vzala žalobu zčásti zpět. 4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 10. 12. 2013 č. j. 22 Co 2497/2013-167 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně vyjma výroku I., který zůstal odvoláním nedotčen a rozhodl též o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně na danou věc aplikoval ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., dle něhož je obec, na kterou přešlo vlastnické právo na základě tohoto zákona a jejíž vlastnické právo dosud není zapsáno v katastru nemovitostí, povinna nejpozději do 31. 3. 2013 uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu či podat žalobu na určení vlastnictví u soudu. Nesplní-li obec tuto svou povinnost, považuje se den 1. 4. 2013 za den přechodu vlastnického práva na stát. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že stěžovatelce nesvědčí věcná aktivní legitimace pro vedení tohoto sporu a dále v tom, že ustanovení § 8 odst. 1 věty první zákona č. 172/1991 Sb. nestanoví lhůtu určenou podle dní, týdnů, měsíců nebo let, pro jejíž počítání by bylo možné užít ustanovení § 122 odst. 1 až 3 občanského zákoníku. Podle krajského soudu je-li hmotněprávní lhůta zákonem vymezena jako časový úsek sloužící pro uplatnění práva tak, že její konec je vymezen zcela konkrétním dnem, jímž takový časový úsek končí, musí být nejpozději v takto určený den právo uplatněno, a to u soudu nebo vůči katastrálnímu úřadu. V daném případě je hmotněprávní lhůta v § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. definována zcela určitě a jednoznačně tak, že končí dnem 31. 3. 2013, přičemž jde o lhůtu prekluzivní ve smyslu § 583 občanského zákoníku. Odvolací soud vyslovil, že v daném případě došlo k zániku práva stěžovatelky v důsledku dvou právních skutečností - uplynutím prekluzivní (propadné lhůty) a opomenutím právo uplatnit. O tom, že marným uplynutím dne 31. 3. 2013, jenž byl posledním dnem, kdy bylo možno podat žalobu (přímo u soudu) a zabránit zániku práva, svědčí i věta druhá § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., tedy že při nesplnění povinnosti podat žalobu nejpozději dne 31. 3. 2013 dnem 1. 4. 2013 přechází vlastnické právo na stát. Krajský soud zaujal názor, že u hmotněprávních lhůt, tudíž i prekluzivních lhůt platí, že potřebný úkon musí být učiněn nejpozději poslední den lhůty, tedy například žaloba musí být u soudu podána, nestačí ji podat poslední den na poště k přepravě. Odvolací soud proto považoval zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně za správné, i když nepřisvědčil jeho úvaze o tom, že v daném případě je časové vymezení ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. dobou, když jde o prekluzivní lhůtu. Odvolací soud dodal, že závěru, že marným uplynutím dne 31. 3. 2013, jenž byl posledním dnem, kdy bylo možno podat žalobu přímo u soudu a zabránit zániku práva, svědčí věta druhá ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., které výslovně stanoví, že dnem 1. 4. 2013 přechází vlastnické právo na stát. Odvolací soud považoval odkaz stěžovatelky na rozhodnutí Ústavního soudu či Nejvyššího soudu uváděný v odvolání a závěry rozhodnutí týkajícího se zákona č. 328/1991 Sb. v dané věci za nepřípadný. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka v zákonné lhůtě, tj. nejpozději dne 31. 3. 2013, žalobu u soudu nepodala, proto nastala dnem 1. 4. 2013 podle § 8 odst. 1 věty druhé zákona č. 172/1991 Sb. fikce přechodu vlastnického práva na stát. 5. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 5. 2014 č. j. 28 Cdo 1782/2014-192 odmítl. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že odvolací soud se otázkou předloženou dovolacímu přezkumu v nyní projednávané věci zabýval při respektování těch rozhodnutí, na něž dovolání poukazuje. Jeho rozhodnutí, potažmo rozhodnutí Ústavního soudu tak vyznívají ve zcela srozumitelný závěr o možnosti aplikace obecného pravidla o počítání lhůt podle § 122 odst. 3 občanského zákoníku, nestanoví-li ovšem konkrétní právní předpis jinak. O posledně uvedený případ jde v této věci. Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud přiléhavě poukázal na výslovné znění jím aplikovaného ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., které nedává pochybnosti o tom, ke kterému dni stíhala obec povinnost k uplatnění svého tvrzeného práva k tzv. historickému majetku buď podáním návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, nebo podáním žaloby u soudu. Stejně tak lze podle Nejvyššího soudu přisvědčit gramatickému a systematickému výkladu odvolacího soudu, který poukazoval na logický důsledek neuplatnění práva obce podáním žaloby u soudu nejpozději dne 31. 3. 2013 s tím, že dnem 1. 4. 2013 přechází vlastnictví takového majetku na stát v důsledku fikce v tomto ustanovení uvedené. Jde tedy o další navazující časový údaj určený nikoliv dny, týdny nebo měsíci, nýbrž konkrétním datem uvedeným v příslušném zákonu. Odvolacímu soudu, jenž se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, Nejvyšší soud rovněž přisvědčil, pokud poukázal na skutečnost, že zákonodárci v době přijetí této úpravy zákona muselo být zřejmé, že den 31. 3. 2013 je neděle a den 1. 4. 2013 je Velikonoční pondělí, tedy svátek. V důsledku toho nepřichází do úvahy posuzování konce takto určené lhůty způsobem, který by byl určen podle dní, týdnů, měsíců nebo let, pro jehož počítání by bylo možno užít ustanovení § 122 odst. 1 až 3 občanského zákoníku. Odlišný závěr, který uplatňuje stěžovatelka s odkazem na primární účel zákona č. 172/1991 Sb., jenž je zajisté rovněž normou restituční povahy a sleduje primárně účel vydat obcím majetek, který jim byl ke dni 1. 1. 1950 znárodněn, tak nemůže nastoupit, neboť by se dostal do rozporu s