II.ÚS 2684/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2684/08 ze dne 9. 9. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti T. G. S., zastoupeného JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem České Budějovice, Nám. Přemysla Otakara II. č. 32/117, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2008 sp. zn. 3 Tdo 730/2008 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 28. 6. 2007 sp. zn. 14 To 113/2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 10. 2008, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, s odkazem na porušení svých základních práv garantovaných čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Porušení zásady nullum crimen sine lege obsažené v čl. 39 Listiny stěžovatel spatřuje v nesprávné kvalifikaci popsaného jednání jako trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. Poukazuje na právní teorii a ustálenou judikaturu, podle níž jsou za jiný způsob pohlavního zneužívání důvodně považovány toliko intenzivnější zásahy do pohlavní sféry poškozených, které směřují k sexuálnímu vzrušení pachatele. Z toho je dle něj zřejmé, že formy jednání, specifikované ve výrokové části napadeného rozsudku, nelze postavit na roveň vykonání soulože. Dle něj se jedná o podstatně méně intenzivní zásahy do pohlavní sféry osoby mladší 15 let, než je vykonání soulože. Poukazuje na závěry znaleckých posudků z odvětví psychiatrie a sexuologie a namítá, že nebylo prokázáno, že by předmětem jeho zájmu byly osoby mladší 15 let a že by jeho jednání mělo jakýkoli sexuální podtext a vedlo k sexuálnímu uspokojení. Má proto za to, že nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu pohlavního zneužívání. Porušení práva na obhajobu zakotveného v čl. 40 odst. 3 Listiny stěžovatel spatřuje v tom, že byl stíhán pro trestný čin obchodování s lidmi podle § 232a odst. 1 písm. a) tr. z. a následně i pro trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. b) tr. z. a tímto směrem směřovala i obhajoba. Krajský soud však, aniž by stěžovatele na možnost odchylného právního posouzení skutku upozornil, posoudil skutek jako trestný čin pohlavního zneužívání, čímž stěžovateli znemožnil, aby se mohl účinně bránit a tuto novou kvalifikaci vyvrátil. Stěžovatel konečně namítá, že i trest propadnutí věci mu byl uložen v rozporu se zákonem, neboť není vlastníkem předmětných věcí. Nad rámec ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že pokud byl rušen rozsudek ve vztahu ke stěžovateli, v duchu zásady beneficium cohaesionis se soudy nezabývaly otázkou, zda důvod, který prospívá stěžovateli, neprospívá i dalšímu spoluobžalovanému. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Nejvyšší soud a Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, a vedlejší účastník řízení Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích. Nejvyšší soud v podrobném vyjádření v prvé řadě odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž se ztotožnil se závěry soudů obou stupňů i odvolacím soudem přijatou právní kvalifikací jednání stěžovatele. Rozhodně odmítl, že by zjištěné chování stěžovatele bylo méně intenzivní, než požaduje zákon, a vyslovil přesvědčení, že šlo o mnohem závažnější chování, které dosahovalo intenzity srovnatelné se souloží. Za důvodnou neshledal ani námitku směřující do porušení práva na obhajobu. K námitce ohledně uložení trestu propadnutí věci uvedl, že sice došlo k určité nepřesnosti ve vztahu k dovolacímu důvodu, k němuž byla vztažena, dovolací soud se však touto námitkou věcně zabýval. K porušení zásady beneficium cohaesionis ve vztahu ke spoluobžalovanému poukázal na to, že uvedená námitka nebyla v dovolání uplatněna. Dle jeho názoru nebylo v řízení před Nejvyšším soudem zasaženo do tvrzených základních práv stěžovatele. Proto navrhl, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Krajský soud také plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku, přičemž vyslovil přesvědčení o tom, že se stěžovatel popsaného skutku dopustil a že jeho jednání lze podřadit pod trestný čin pohlavního zneužívání. Krajské státní zastupitelství uvedlo, že v napadeném řízení nebyla porušena žádná ústavní práva stěžovatele, a odkázalo na podrobné odůvodnění ve věci vydaných rozhodnutí, které plně akceptuje. Nejvyšší státní zastupitelství se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdalo. V replice na podaná vyjádření stěžovatel setrval na argumentech uplatněných v ústavní stížnosti. Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 5. 2. 2007 (pod body 1 až 8) uznán vinným trestným činem obchodování s lidmi podle § 232a odst. 1 písm. a) tr. z., a trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. b) tr. zák.; příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části uvedeného rozsudku. Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest vyhoštění a trest propadnutí věcí vyjmenovaných ve výroku. Současně bylo podle § 226 písm. b), c) tr. ř. rozhodnuto o zproštění stěžovatele obžaloby pro další (ve výroku popsané) skutky. Uvedeným rozsudkem bylo též rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného S. R. K. a o zproštění obžaloby J. D. O odvolání stěžovatele a státní zástupkyně rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, napadeným rozsudkem tak, že jej ohledně stěžovatele podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. uznal stěžovatele vinným pod body 1 - 7 trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. z., za nějž mu uložil trest odnětí svobody v trvání třinácti měsíců, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s dozorem. Rozhodl též o trestu propadnutí věci a o zproštění pro další skutek. Odvolání státní zástupkyně podle § 256 tr.ř. zamítl. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud dalším napadeným rozhodnutím podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jímž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34). Stěžovatel především namítá, že v jeho jednání nebylo možné spatřovat naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák., neboť v jeho chování, popsaném ve výroku rozsudku, nelze dovozovat takovou intenzitu, která by byla srovnatelná s vykonáním soulože. Porušení čl. 39 Listiny tedy spatřuje v nesprávné kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu. Článek 39 Listiny, dle něhož "jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit, stejně jako jemu korespondující čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zakotvují princip zákonnosti trestných činů a trestů. Ten především zakazuje považovat za trestné činy skutky, které dříve trestnými nebyly; dále zakazuje aplikovat skutkové podstaty trestných činů extenzivně v neprospěch obžalovaného, například analogií. Z toho plyne i požadavek, aby zákon jasně definoval trestné činy a tresty za ně ukládané. Tato podmínka je splněna, jestliže jednotlivec může vědět - ze znění příslušného ustanovení a v případě potřeby z výkladu soudů, jaké skutky nebo opomenutí jej činí trestně odpovědným. Článek 39 Listiny, resp. čl. 7 Úmluvy tak mají za účel zabezpečit princip právní jistoty upínající se k obecnému principu právního státu. Úkolem Ústavního soudu je prověřovat, zda výklad a aplikace zákona obecnými soudy odpovídá požadavkům shora uvedených článků Li