II.ÚS 2862/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2862/15 ze dne 11. 4. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Nikolase Bazakase, zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, sídlem Černého 517/13, Praha 8 - Střížkov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. července 2015 č. j. 8 As 55/2015-26, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení spočívajících v právním zastoupení ve výši 6 800 Kč, kterou je mu povinen zaplatit Nejvyšší správní soud. 3. Stěžovatel jako žalobce v řízení před Krajským soudem v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadl žalobou rozhodnutí vedlejšího účastníka jako žalovaného ze dne 20. 9. 2014 č. j. MSK 108053/2014. Vedlejší účastník tímto rozhodnutím zamítl jako nepřípustné odvolání Kamila Sabbagha proti rozhodnutí Městského úřadu Krnov, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 11. 7. 2014 čj. 2014/DO/PR/Ze/21658, který žalobci uložil pokutu 1 500 Kč za spáchání přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší povolené rychlosti. Žalovaný nepřípustnost podaného odvolání shledal v tom, že je podala osoba neoprávněná, neboť se v řízení nepodařilo prokázat zmocnění Kamila Sabbagha k jednání za žalobce. Stěžovatel v žalobě brojil proti uvedenému rozhodnutí žalovaného s tím, že napadené rozhodnutí je buď předčasné (správní orgán prvního stupně jej nevyzval k odstranění vad plné moci), nebo nezákonné (v řízení před správním orgánem zmocněnec žalobce předložil platnou plnou moc). 4. Krajský soud usnesením ze dne 30. 3. 2015 č. j. 19 A 8/2015-35 žalobu odmítl pro opožděnost [§ 46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "s. ř. s."]. Vycházel z toho, že rozhodnutí vedlejšího účastníka bylo doručeno zmocněnci stěžovatele dne 3. 10. 2014, lhůta pro podání žaloby uplynula dne 3. 12. 2014, žaloba však byla podána u soudu až dne 2. 2. 2015. Vedlejší účastník rozhodnutí doručil zmocněnci stěžovatele prostřednictvím držitele poštovní licence na adresu jeho trvalého pobytu, neboť doručení na zmocněncem stěžovatele sdělené elektronické adresy adresát nepotvrdil. Nadto krajský soud v odůvodnění svého usnesení s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2014 č. j. 9 As 162/2014-31 uvedl, že kopie plné moci ze dne 12. 6. 2014 jako průkaz zastoupení stěžovatele postačovala. Zástupce (Kamil Sabbagh) totiž v průběhu správního řízení jménem stěžovatele jednal. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. 5. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2015 č. j. 8 As 55/2015-26 byla kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodná zamítnuta (výrok I.) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky II. a III.). Nejvyšší správní soud v projednávané věci uzavřel, že krajský soud nepostupoval nezákonně, když žalobu odmítl a při určení počátku běhu lhůty pro podání žaloby vyšel z data, kdy bylo rozhodnutí vedlejšího účastníka doručeno zástupci stěžovatele v listinné podobě na adresu jeho trvalého pobytu. II. Argumentace stěžovatele 6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud nesprávně dovodil, že není akceptovatelné a neposkytuje se právní ochrana, když si stěžovatel, resp. zmocněnec zvolil jako adresu pro doručování e-mailovou adresu obsahující národní znaky (diakritiku). Stěžovatel, resp. zmocněnec si zvolil adresu tvořenou doménou odvozenou z příjmení zmocněnce, a to v podobě, jak se v češtině vyslovuje. Zmocněnec stěžovatele je Syřan a nenapadlo ho, že by Nejvyšší správní soud mohl dovodit, že si nesmí zvolit takovou e-mailovou adresu pro úřední styk. Podle názoru stěžovatele je to výlučně "správní orgán prvního stupně" (správně: Krajský úřad Moravskoslezského kraje), který zavinil vlastní nezpůsobilostí nezaslání úřední písemnosti na e-mailovou adresu stěžovatele, resp. zmocněnce. V ústavní stížnosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 3042/12 (N 155/70 SbNU 431), ve kterém se uvádí, že Ústavní soud netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Stěžovatel namítá, že správní orgán nepostupoval tak, aby se stěžovatel o upuštění od doručování správním orgánem na elektronickou adresu skutečně dověděl. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že mu nebylo řádně doručeno rozhodnutí vedlejšího účastníka v důsledku pochybení vedlejšího účastníka při zasílání úřední písemnosti na e-mailovou adresu stěžovatele, resp. jeho zmocněnce, což se projevilo na vadném stanovení počátku běhu lhůty k podání správní žaloby. 11. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí". 12. V předmětné věci se vedlejšímu účastníkovi nepodařilo doručit napadené rozhodnutí na stěžovatelem (zástupcem stěžovatele) uvedenou elektronickou adresu pro doručování, neboť zprávu nebylo možno odeslat. Vedlejší účastník proto rozhodnutí doručil v listinné podobě na adresu trvalého pobytu zástupce stěžovatele. Jak správně uvedl Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí, právní úprava plynoucí z § 19 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), na situaci, která nastala v projednávané věci, výslovně nedopadá; správní řád totiž předpokládá jednak pouze doručení na elektronickou adresu, které není řádně a včas potvrzeno (§ 19 odst. 8), a jednak vrácení elektronické zprávy jako nedoručitelné (odst. 9). Zákonodárce tedy zjevně nepočítal se situací, kdy správní orgán užívající určitou aplikaci k odesílání elektronických zpráv, nebude moci na některou elektronickou adresu podání vůbec odeslat a zpráva se tedy nebude moci ani vrátit jako nedoručitelná (obdobně je ostatně konstruována i úprava doručování na elektronickou adresu v ostatních procesních předpisech, srov. např. § 47 odst. 3 o. s. ř.). Jestliže vedlejší účastník nemohl odeslat žalobou napadené rozhodnutí na stěžovatelem označenou elektronickou adresu, nestalo se tak v projednávané věci v důsledku jednorázového pochybení některého z jeho zaměstnanců či technické závady, ale v důsledku systémového problému technického charakteru. 13. Podle názoru Ústavního soudu je nutno přis