II.ÚS 2867/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2867/10 ze dne 29. 3. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Österreichische Lotterien Gesellschaft m.b.H., se sídlem Rennweg 44, 1038 Vídeň, Rakouská republika, zastoupené JUDr. Danou Kořínkovou, Ph. D., LL. M., advokátkou se sídlem Peckova 9, 186 00 Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu, č. j. 29 Cdo 2177/2008-322 ze dne 1. července 2010, usnesení Vrchního soudu v Praze, č. j. 1 Ko 12/2008-293 ze dne 1. února 2008, a usnesení Městského soudu v Praze, č. j. 88 K 3/2002-273 ze dne 29. listopadu 2007, ve spojení s návrhem na zrušení bodu 19 a 101 části první zákona č. 492/2000 Sb., takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností, která splňuje náležitosti § 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a sice s odkazem na porušení ústavního pořádku v ustanoveních čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1, 4 a 5, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i s poukazem na porušení čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka se domnívá, že postupem obecných soudů došlo k porušení ústavního pořádku následkem ústavně nekonformního výkladu právních předpisů. Z ústavní stížnosti a napadených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že předmět sporu, který stěžovatelka vede před obecnými soudy, se týká konkursu na majetek úpadce, společnosti WienInvest, s. r. o., se sídlem Husinecká 11a, 130 00 Praha 3, který byl prohlášen dne 16. září 2002 usnesením Městského soudu v Praze č. j. 88 K 3/2002 - 44. Stěžovatelka přihlásila do shora uvedeného konkursního řízení svoje pohledávky ve výši 67 394 556,04 Kč. Dne 3. prosince 2002 se konalo přezkumné jednání, v jehož rámci popřel jeden z konkursních věřitelů výše uvedené stěžovatelčiny pohledávky a právo na oddělené uspokojení části přihlášené pohledávky bylo popřeno i správkyní konkursní podstaty. Na základě toho podala stěžovatelka proti správkyni konkursní podstaty a popírajícímu konkursnímu věřiteli žalobu o určení pravosti pohledávky a o určení práva na oddělené uspokojení. Městský soud v Praze usnesením č. j. 39 Cm 164/2002-50 ze dne 7. dubna 2006 určil, že stěžovatelka má za úpadcem pohledávku ve výši 67 394 556,04 Kč a tato pohledávka přihlášená v konkursním řízení je po právu s nárokem na oddělené uspokojení. Dne 29. listopadu 2007 v záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze (dále též "konkursní soud") schválil konečnou zprávu o zpeněžování majetku z konkursní podstaty a vyúčtování odměny a výdajů správkyně konkursní podstaty úpadce ze dne 25. září 2007 (dále též "konečná zpráva"), podle které činí příjmy z konkursní podstaty 164 188 625,24 Kč, výdaje z konkursní podstaty 135 111 161,53 Kč, z toho odměna správce konkursní podstaty včetně daně z přidané hodnoty 10 295 462,02 Kč a částka určená k rozvrhu 18 782 001,69 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka včasné odvolání, které však Vrchní soud v Praze jako věcně správné potvrdil. Odvolací soud přisvědčil závěru konkursního soudu, že včasná námitka stěžovatelky coby konkursního věřitele proti konečné zprávě spočívající v argumentu, že od částky vydané jako 70 % čistého výtěžku zpeněžení zajištěného majetku oddělenému věřiteli, Bank Austria Creditanstalt AG (dále též "oddělený věřitel"), v roce 2004 měla být předtím odečtena i "daň z příjmů z prodeje nemovitostí", není opodstatněná. Odvolací soud vyšel z toho, že příjem z prodeje nemovitosti není dle zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmu, v rozhodném znění, samostatným základem pro daň z příjmu, samostatně tedy této dani nepodléhá. Usnesení odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn (dále též "o. s. ř."), a avizovala v něm uplatnění dovolacích důvodů uvedených v § 241a o. s. ř., požadujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu nalézacímu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud shledal ve světle právních otázek jím dosud nezodpovězených dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř., pro posouzení právních otázek dovoláním otevřených a dovolacím soudem dosud nezodpovězených. Dovolací návrh podrobil meritornímu přezkumu, na jehož základě dospěl k závěru o nedůvodnosti dovolacích námitek, když nebyl zjistil žádné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí soudů nižších stupňů, zejména v otázce právního posouzení skutkových okolností. Rozhodnutí obecných soudů napadla stěžovatelka ústavní stížností, ve které tvrdí, že účastníci konkursního řízení jsou v rovném postavení, avšak zákon prý přiznává některým věřitelům výsadní postavení. Podle stěžovatelky se jedná o tzv. oddělené věřitele, jejichž pohledávky jsou zajištěny zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, převodem práva dle § 553 občanského zákoníku nebo postoupením pohledávky dle § 554 občanského zákoníku. V této souvislosti namítá, že v souladu s § 28 odst. 2 ZKV vydá správce konkursní podstaty výtěžek zpeněžení po odečtení nákladů spojených s udržováním, správou a prodejem zpeněžené věci, práva nebo pohledávky odděleným věřitelům se souhlasem soudu, ovšem obecné soudy v posuzovaném případě rozhodly, že daň z příjmu právnických osob není nákladem spojeným s udržováním, správou a prodejem zpeněžené věci dle citovaného ustanovení, a v důsledku této interpretace prý založily nezákonné zvýhodnění odděleného věřitele, který obdržel uspokojení své pohledávky ve výši 70 % bez odečtení daně z příjmů, následkem čehož dle názoru stěžovatelky došlo k jejímu znevýhodnění jako odděleného věřitele druhého v pořadí, jakož i k znevýhodnění ostatních konkursních věřitelů, kteří obdrželi uspokojení svých pohledávek až ze zbylých 30 % majetku po odečtení celé daně z příjmů z celého zpeněžení nemovitosti. Tímto postupem prý někteří konkursní věřitelé při uspokojeni své pohledávky nesou část nákladů vynaložených pouze na uspokojení pohledávky jiného odděleného konkursního věřitele. Taková právní konstrukce dle stěžovatelky odporuje základním ústavněprávním principům. Kdyby totiž nedošlo k prodeji nemovitostí, nevznikla by ani daňová povinnost, proto se v případě předmětné daně jedná o náklad přímo související se zpeněžením nemovitostí. Majetek (částka uspokojení z konkurzu) připadající na stěžovatele (jako druhého odděleného věřitele) byla takto neoprávněně zatížena daňovou povinností připadající na částku uspokojení z konkursu pro prvního odděleného věřitele, a to bez zákonného podkladu. Stěžovatelka je přesvědčena, že výklad a aplikace práva v jejím případě vybočily z mezí zásad spravedlivého procesu stanovených v článku 36 odst. 1 Listiny, což ve svém důsledku prý vedlo i k porušení vlastnického práva. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka v této spojitosti konstatovala, že argumentace Nejvyššího soudu, že mimo konkurs je platba daně z příjmu právnické osoby, na které bylo zajištěným věřitelem vynuceno zpeněžení zajištění, rovněž hrazena z "ostatního" majetku právnické osoby, neobhajitelná. Při výkonu rozhodnutí nebo exekuci totiž dle ní nejsou žádní z případných věřitelů nuceni na svůj úkor nést zkrácení svých pohledávek o úhradu daně z příjmů svého dlužníka. Právo konkursních věřitelů je dle stěžovatelky prvotním zájmem naplnění smyslu a účelu zákona o konkursu a vyrovnání, kterým je poskytování ochrany právům ve smyslu čl. 90 Ústavy nacházející svůj výraz v požadavku, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn. Stěžovatel se domnívá, že postupem Nejvyššího soudu byl porušen čl. 4 Ústavy, když soud neposkytl ochranu základním právům a svobodám stěžovatele tím, že nezrušil rozhodnutí nižších soudů, které prý nesprávným výkladem předmětných ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, na kterém obecné soudy založily svá rozhodnutí, byl nesprávně posouzen nárok stěžovatelky na uspokojení jeho pohledávky v konkursu podle tehdy platné a účinné úpravy, čímž došlo k nezákonnému a protiústavnímu zásahu těmito rozhodnutími do ústavně zamčených práv stěžovatelky. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž navrhla, aby Ústavní soud přezkoumal soulad zákona č. 492/2000 Sb. ze dne 12. prosince 2000, kterým se mění zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony s ústavním pořádkem a navrhuje, aby jej zrušil v části první, bodu 101, ve kterém bylo s účinností od 1. ledna 2001 změněno ustanovení § 19 odst. 1 písm. ch)