II.ÚS 2910/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2910/12 ze dne 11. 7. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavních stížností T. D. a P. D., zastoupených JUDr. Vítem Širokým, advokátem se sídlem U Nikolajky 5, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 335/2012-161 ze dne 18. 4. 2012, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 14/2011 ze dne 2. 9. 2011 a rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 7 T 82/2008 ze dne 25. - 26. 10. 2010 a ve věci ústavní stížnosti J. V., zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem Římská 32, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 335/2012-161 ze dne 18. 4. 2012, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 14/2011 ze dne 2. 9. 2011 a rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 7 T 82/2008 ze dne 25. - 26. 10. 2010, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění Ústavní stížností ze dne 31. 7. 2012, jež byla Ústavnímu soudu doručena téhož dne a zaevidována pod sp. zn. II. ÚS 2910/12, se stěžovatel T. D. domáhá vydání nálezu, kterým by Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 335/2012-161 ze dne 18. 4. 2012, rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 14/2011 ze dne 2. 9. 2011 a rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 7 T 82/2008 ze dne 25. - 26. 10. 2010. Ústavní stížností ze dne 31. 7. 2012, jež byla Ústavnímu soudu doručena téhož dne a zaevidována pod sp. zn. III. ÚS 2911/12, a ústavní stížností ze dne 27. 7. 2012, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 31. 7. 2012 a zaevidována pod sp. zn. III. ÚS 2924/12, se stěžovatelé P. D. a J. V. domáhají vydání nálezu, kterým by Ústavní soud zrušil tatáž rozhodnutí, přičemž všichni stěžovatelé v nich spatřují zásah do jejich práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Protože byla ústavními stížnostmi uvedených stěžovatelů napadena identická rozhodnutí trestních soudů, přičemž stěžovatelé v trestním řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, vystupovali jako spoluobvinění, přistoupil Ústavní soud dle § 112 odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s § 63 zákona č. 182/1992 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších změn (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), k jejich spojení v zájmu hospodárnosti řízení (usnesení sp. zn. II. ÚS 2910/12 ze dne 17. 4. 2013). Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byl podle § 45 odst. 1 trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník") zrušen v celém výroku o vině a trestu v části týkající se obviněného T. D. rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 11. 11. 2004, č. j. 2 T 75/2004-279, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2005, č. j. 10 To 101/2005-304, a trestní příkaz Okresního soudu v Příbrami ze dne 13. 11. 2003, č. j. 2 T 147/2003-255, a znovu rozhodnuto tak, že se obvinění T. D., P. D. a J. V. uznávají vinnými pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 tr. zákoníku, kterého se dopustili tím, že v období od 25. 1. 1999 do 16. 7. 2001 na Celním úřadu v Příbrami deklarovali v celkem 399 případech při celním řízení o propuštění zboží do režimu volného oběhu celními deklaracemi, ve společném úmyslu zkrátit clo a daň z přidané hodnoty (dále též "DPH"), za pomoci falešných faktur, znějících na neexistující belgické společnosti, s nepravdivě a účelově sníženými kupními cenami za vozidla různých továrních značek, přestože vozidla byla ve skutečnosti zakoupena na faktury znějící na belgickou obchodní firmu ETS MEACCI, a to za vyšší než deklarovanou cenu, přičemž tímto jednáním stěžovatelé způsobili a pokusili se způsobit českému státu škodu v rozsahu blíže specifikovaném v rozsudku soudu prvního stupně. Za tento pokračující zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu, byl stěžovatel T. D. odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šest a půl roku, podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem, podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1 a 2 tr. zákoníku byl dále odsouzen k peněžitému trestu ve výměře dvěstěpadesát denních sazeb ve výši 3 000 Kč jedné denní sazby a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Stěžovatelka P. D. byla podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pět a půl roku, podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byla pro výkon trestu zařazena do věznice s dozorem, podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1 a 2 tr. zákoníku byla dále odsouzena k peněžitému trestu ve výměře dvěstěpadesát denních sazeb ve výši 2 000 Kč jedné denní sazby a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku jí byl stanoven pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Stěžovatel J. V. byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem, podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1 a 2 tr. zákoníku byl dále odsouzen k peněžitému trestu ve výměře dvěstěpadesát denních sazeb ve výši 2 500 Kč jedné denní sazby a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Vrchní soud v Praze k odvolání všech stěžovatelů rozhodl v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu (dále též "tr. ř.") zrušil napadený rozsudek u všech obviněných ve výrocích o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že stěžovatelé se při nezměněném výroku o vině pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu, podle § 21 odst. 1 k § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 tr. zákoníku odsuzují, a to stěžovatel T. D. podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, přičemž podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem, stěžovatelka P. D. podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, přičemž podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon trestu podmíněně odložen a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku jí byla stanovena zkušební doba v trvání pěti let, a stěžovatel J. V. podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, přičemž podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek krajského soudu nezměněn. Rozsudek odvolacího soudu napadli stěžovatelé následně dovoláním, a to shodně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř., které Nejvyšší soud shora citovaným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelé ústavními stížnostmi, domáhajíce se jejich kasace. Stěžovatelé T. D. a P. D. shodně namítají, že došlo k porušení čl. 40 odst. 6 Listiny, podle kterého se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán a pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Dále s odkazem na § 2 odst. 5 tr. ř. tvrdí, že postupem obecných soudů byla dotčena zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) a došlo též k porušení zásady zákonnosti trestního stíhání ve smyslu § 2 odst. 1 tr. ř., což dle nich ve svém důsledku znamená porušení zásady rovnosti stanovené pro účastníky řízení v čl. 37 odst. 3 Listiny, umožňující provést stranám důkazy svědčící ve prospěch. Soudy dle nich neumožnily realizovat znalecký posudek a nezkoumaly objektivní stránku způsobem, který stanoví zákon, a nedostály tak ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Stěžovatel J. V. namítá, že trestní řízení vedené proti němu bylo podle zákona nepřípustné, uložená sankce v podobě nepodmíněného trestu odnětí svobody je v rozporu s trestním zákoníkem a meritorní rozhodnutí v této věci spočívají na nesprávném právním posouzení, přičemž rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně neobsahují řádné odůvodnění, kdy vady rozhodnutí jsou natolik závažné, že způsobují nepřezkoumatelnost těchto rozhodnutí. Současně vyjádřil přesvědčení, že skutková zjištění učiněná ze