II.ÚS 2994/15

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. října 2014, č. j. 8 Co 1123/2014-74, potvrdil rozsudek pro zmeškání vydaný na základě § 153b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), Okresním soudem v Českých Budějovicích dne 12. března 2014, č. j. 30 C 421/2013-39, jímž soud prvního stupně uložil žalovanému (stěžovateli) povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 57.495 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud rozhodoval o odvolání žalovaného proti rozsudku pro zmeškání poté, co byl usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. července 2014, č. j. 30 C 421/2013-55, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. září 2014, č. j. 8 Co 1556/2014-65, pravomocně zamítnut návrh žalovaného podaný podle § 153b odst. 4 o. s. ř. na zrušení rozsudku soudu prvního stupně (z důvodu omluvitelné neúčasti žalovaného, resp. jeho zástupkyně, na jednání soudu).

Následné dovolání žalovaného bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2015, č. j. 28 Cdo 715/2015-95, jako nepřípustné, neboť odvolací soud vyřešil dovoláním označené právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí záviselo, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž nebyl důvod se odchýlit. Dovolací soud mj. uvedl, že pokud se žalovaný nestihl omluvit před prvním jednáním, které se ve věci konalo (srov. § 153b odst. 1 o. s. ř.), mohou být důvody, pro které se nemohl k prvnímu jednání dostavit, jen důvodem pro podání návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání podle § 153b odst. 4 o. s. ř. Závěr odvolacího osudu, že při naplnění formálních předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání nebylo možno přihlédnout k omluvě zástupkyně žalovaného uskutečněné po skončení jednání (jež nebyla omluvou včasnou) bylo v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. V řízení o odvolání proti rozsudku pro zmeškání pak odvolací soud nemůže zkoumat, zda lze rozsudek pro zmeškání zrušit z důvodů uvedených v § 153b odst. 4 o. s. ř. Nejvyšší soud dále konstatoval, že za procesní situace, kdy se procesní aktivita žalovaného omezila na podání blanketního odporu proti platebnímu rozkazu a následné stručné a ryze formální vyjádření k věci, pak rozhodnutí odvolacího soudu nekoliduje ani s žalovaným citovanými závěry vyplývajícími z plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 28. ledna 2014 sp. zn. Pl. ÚS 49/10 (N 10/72 SbNU 111). Ve vztahu k ostatním námitkám dovolatele (např. posouzení uplatněného nároku s dobrými mravy, vznesení námitky promlčení) Nejvyšší soud uvedl, že byly odvolacím soudem rozhodnuty v souladu s ustálenou rozhodovací praxí.

V dané věci stěžovatel sice navrhuje zrušení rozhodnutí vztahujících se k rozsudku pro zmeškání (rozsudek soudu prvního stupně a odvolacího soudu, usnesení dovolacího soudu), avšak převážná část jeho námitek se týká usnesení (viz výše), jimiž bylo rozhodováno o jeho návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, kde uplatňoval námitky ohledně omluvitelnosti zmeškání jednání obecnou zmocněnkyní. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že občanský soudní řád zcela zřetelně rozlišuje možnost obrany proti rozsudku pro zmeškání zakotvenou v § 153b odst. 4 o. s. ř., tj. návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání, a možnost podání odvolání proti rozsudku pro zmeškání z důvodů podle § 205b o. s. ř. V řízení o odvolání proti rozsudku pro zmeškání přitom již není možné přezkoumávat otázku, zda důvod, pro který účastník řízení zmeškal jednání, je omluvitelný či nikoliv. Odvolací soud může podle § 212a odst. 4 o. s. ř., ve spojení s § 205b o. s. ř. vzít na zřetel jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2006 sp. zn. IV. ÚS 130/06). Vzhledem k tomu, že stěžovatel ústavní stížností rozhodnutí obecných soudů, kterými nebylo vyhověno jeho návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání podle § 153b odst. 4 o. s. ř. nenapadl, přestože rozhodnutí tohoto druhu mohou být způsobilým předmětem ústavního přezkumu a jsou schopna přivodit přípustnost ústavní stížnosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. března 2005 sp. zn. III. ÚS 428/04 (N 53/36 SbNU 563)], je třeba považovat námitky proti hodnocení omluvitelnosti zmeškání jednání pro stávající posouzení věci za irelevantní.

Co se týče ostatních námitek, má Ústavní soud za to, že v projednávané věci bylo rozhodnuto v intencích ustanovení upravujících vydání rozsudku pro zmeškání. Obecně lze sice dát stěžovateli zapravdu, že soudy by měly přistupovat k vydání rozsudku pro zmeškání uvážlivě, neboť tím dochází k podstatnému omezení procesních práv účastníka řízení, avšak ve stávající věci Ústavní soud neshledal důvod, pro který by měl napadená rozhodnutí zrušit. Jak bylo zjištěno, stěžovatel byl řádně a včas k jednání předvolán a byla mu doručena žaloba s poučením. Vydání rozhodnutí nebránil předmět řízení a žalobce vydání rozsudku pro zmeškání navrhl. Soudy se rovněž zabývaly argumentací stěžovatele ve vztahu k jím uplatněné námitce promlčení. Pokud stěžovatel namítal, že měl být k doplnění svých tvrzení ohledně námitky promlčení soudem poučen podle § 118a o. s. ř., přehlíží, že při vydání rozsudku pro zmeškání prostor pro poučovací povinnost tohoto druhu není.

Soudy rovněž porovnávaly danou věc se závěry vyplývajícími z výše citovaných nálezů sp. zn. Pl. ÚS 49/10 či sp. zn. I. ÚS 2656/12, nicméně dospěly k závěru, že se jednalo o odlišnou procesní i faktickou situaci (ve stávající věci stěžovatel nevystupoval dostatečně procesně aktivně, když podal blanketní odpor a poté pouze formální vyjádření k věci). Stěžovatel s tímto hodnocením sice nesouhlasí, ale ani v ústavní stížnosti obsažená tvrzení (že obsah jeho vyjádření nemůže být hodnocen jako nedostatečný, ať byl jakkoliv stručný, neboť jasně deklaroval svůj postoj k věci) nelze klást na stejnou úroveň situaci, z níž vycházely shora uvedené nálezy.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.