II.ÚS 3454/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3454/15 ze dne 19. 1. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti M. V., zastoupené JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem, se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská 378/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, č. j. 5 Tdo 492/2015-40, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2014, č. j. 7 To 475/2014-1223, a proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 23. 9. 2014, č. j. 1T 35/2012-1126, za účasti Okresního soudu v Hodoníně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 11. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, č. j. 5 Tdo 492/2015-40, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2014, č. j. 7 To 475/2014-1223, a rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 23. 9. 2014 (v petitu ústavní stížnosti nesprávně uvedeno datum 16. 5. 2013), č. j. 1T 35/2012-1126, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 2 odst. 2 a v článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a v článku 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se způsobem, jakým věc posoudily obecné soudy, zejména poukazuje na nejasné a rozporné posouzení skutku a skutkových zjištění. Stěžovatelka je dále toho názoru, že skutky tak, jak jsou popsány v odsuzujícím rozsudku, nebyly skutečně prokázány, neboť soudy při hodnocení důkazů extrémně vybočily ze zásad formální logiky, v důsledku čehož porušily § 2 odst. 5 a 6 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce "tr. řád"). Stěžovatelka se také neztotožňuje se závěrem obecných soudů, že skutková zjištění v posuzované věci svědčí o jejím zavinění ve formě přímého úmyslu ve smyslu § 4 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen ve zkratce "tr. zák."), pokud jde o trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) odst. 2 písm. c) tr. zák. a zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. pokud jde o trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. Stěžovatelka je naopak přesvědčena, že je dána absence volní složky úmyslu - chybí vůle chtít způsobit následek a není dáno ani srozumění s jeho způsobením. Nalézací soudy dle stěžovatelky také nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo, zakotvené v článku 2 odst. 2 a v článku 40 odst. 2 Listiny. Závěrem stěžovatelka namítá, že soudy provedly rozporné a neúplné hodnocení důkazů a zjištěný skutkový stav rekonstruovaly v rozporu s provedenými důkazy, čímž porušily její právo na spravedlivý proces. 3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 23. 9. 2014, č. j. 1 T 35/2012-1126, uznána vinnou trestnými činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 tr. zák., zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., a zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., kterých se dopustila skutky podrobně popsanými pod body 1. a 2. ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestné činy úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák., dále dva přečiny zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce "tr. zákoník"), a přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jejichž spácháním byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 1 T 35/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. 7 To 274/2013, byla stěžovatelka odsouzena podle § 158 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byla zařazena podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl stěžovatelce uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce starosty a člena rady územního samosprávného celku na dobu 5 let. Postupem podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto též o povinnosti stěžovatelky k náhradě škody. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 12. 2014, č. j. 7 To 475/2014-1223, podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné. Usnesení odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. 4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Okresního soudu v Hodoníně, Krajského soudu v Brně ani Nejvyššího soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. 5. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručená ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé. 6. V projednávané věci Ústavní soud neshledal v namítaném postupu soudů pochybení, které by odůvodňovalo jeho kasační zásah. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky, s nimiž se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí již náležitě vypořádaly, zejména podrobně popsaly, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že skutková zjištění v posuzované trestní věci svědčí o zavinění stěžovatelky ve formě přímého úmyslu ve vztahu k trestným činům zneužívání pravomoci veřejného činitele a zpronevěry, a ve formě nepřímého ve vztahu k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, když zmíněná forma zavinění vyplynula zejména z charakteru a způsobu jednání stěžovatelky popsané ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a z okolností, za nichž k němu došlo. Nejvyšší soud v této souvislosti připomněl, že trestní odpovědnost pachatele za trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele a naplnění jeho subjektivní stránky byly podmíněny existencí pohnutky pachatele způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Jak je přitom patrné z rozhodných skutkových zjištění, jednání stěžovatelky vedené snahou vytvořit si podmínky pro získání obecního bydlení bez ohledu na přiměřenost ceny díla zap