II.ÚS 3492/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3492/18 ze dne 20. 11. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti navrhovatelky KAZIKO, a. s., se sídlem Pod Turnovskou tratí 182/18, Praha 9, zastoupené Mgr. Radomilem Kožuským, MBA, advokátem se sídlem Nekvasilova 692/29, Praha 8, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2018, č. j. 23 Cdo 2859/2018-249, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2018, č. j. 21 Co 377/2017-214, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 5. 2017, č. j. 67 C 360/2015-124, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovanému usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Městského soudu v Praze a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy, a proto postačí uvést toliko následující. 3. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, Obvodní soud pro Prahu 9 (dále též jen "obvodní soud") rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit společnosti DIALCORP, s. r. o., coby žalobkyni, jež v průběhu řízení před obecnými soudy zanikla a do jejíchž práv vstoupila jako nástupkyně společnost B. Braun Avitum, s. r. o., částku 1.367.374,25 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a dále zaplatit na náhradě nákladů řízení částku ve výši 245.793 Kč (výrok II.) Mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že se mezi nimi uplatnila tzv. přenesená daňová povinnost, plynoucí ex lege ze zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Výše uvedená částka byla žalobkyní požadována z toho důvodu, že zaplatila na stěžovatelkou vystavených fakturách DPH, ačkoliv tak vzhledem ke zmíněnému přenesení daňové povinnosti učinit neměla, neboť příslušné faktury měly být vystaveny bez DPH. Oprávněnost nároku žalobkyně byla stěžovatelkou, jež se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, v řízení před obecnými soudy výslovně uznána, což stěžovatelka potvrzuje rovněž v předložené ústavní stížnosti (srov. s. 4). 4. Mezi účastníky řízení zůstaly naopak sporné otázky týkající se splatnosti dobropisu vystaveného stěžovatelkou ve prospěch žalobkyně a znějícího právě na výše uvedenou žalovanou částku, kompenzační námitky stěžovatelky a v neposlední řadě jednostranného započtení pohledávky žalobkyně vůči stěžovatelce. Stěžovatelka v průběhu řízení před obecnými soudy dále namítala, že uvedený dobropis byl vydán toliko externí účetní, která však nebyla oprávněna za stěžovatelku v této věci jednat, resp. napadala věrohodnost tohoto dobropisu, který dle jejího tvrzení nebyl podepsán ředitelem společnosti. 5. Obvodní soud v ústavní stížností napadeném rozsudku konstatoval, že splatnost dobropisu nastala ke dni 5. 1. 2015, a proto s ohledem na další své závěry rozhodl, že k prodlení stěžovatelky se zaplacením žalované částky došlo dne následujícího, tj. 6. 1. 2015. Co se týká kompenzační námitky stěžovatelky vznesené v průběhu řízení, jež co do výše odpovídala žalované částce a vyplývala ze dvou stěžovatelkou evidovaných a žalobkyní neuhrazených faktur, obvodní soud uvedl, že stěžovatelka nemá vůči žalobkyni pohledávku způsobilou k započtení, neboť žalobkyně prokázala, že tato pohledávka zanikla na základě (jednostranného) započtení jiných pohledávek žalobkyně vůči stěžovatelce, nabytých žalobkyní coby postupníkem od třetích osob (věřitelů). Obvodní soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že uvedené započtení bylo stěžovatelce doručeno poštovní zásilkou dne 10. 9. 2015. 6. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem změnil prvoinstanční rozhodnutí ve výroku I. tak, že žaloba o zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % z žalované částky za dobu od 6. 1. 2015 do 24. 7. 2015 se zamítá, ve zbývající části však městský soud rozsudek obvodního soudu potvrdil. Ve výše uvedených sporných aspektech řízení odvolací soud v prvé řadě zohlednil pochybnosti týkající se splatnosti zmíněného dobropisu, a proto okamžik splatnosti posunul ke dni 24. 7. 2015 (městský soud vycházel ze skutečnosti, že splatnost dobropisu měla nepochybně nastat "60 dnů od doručení a schválení zaúčtování finančním úřadem", k němuž došlo dne 25. 5. 2015; prodlení tedy nastalo až ke dni 25. 7. 2015). Jak již bylo uvedeno, ve zbývající části však městský soud závěry obvodního soudu potvrdil, přičemž zejména zdůraznil, že bez ohledu na to, zda byl výše zmíněný jednostranný zápočet žalobkyně doručen stěžovatelce dne 10. 9. 2015, což stěžovatelka opakovaně rozporovala, je zřejmé, že k doručení došlo později, tj. v rámci mediačního řízení, případně v průběhu řízení před soudem I. stupně, což bylo dle názoru odvolacího soudu z hlediska zohlednění tohoto zápočtu zcela dostačující. Městský soud proto uzavřel, že pohledávky předložené v kompenzační námitce stěžovatelky zanikly jednostranným započtením ze strany žalobkyně. K námitce stěžovatelky týkající se vystavení dobropisu městský soud uvedl, že pokud jej dne 22. 11. 2014 vystavila externí účetní, šlo o osobu oprávněnou ve smyslu ustanovení § 166 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Co se týká věrohodnosti dobropisu, městský soud připustil, že při množství listin, které řediteli prochází rukama, mohl dobropis podepsat, aniž by si to pamatoval. 7. Dovolání stěžovatelky bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelkou předestřené dovolací důvody či otázky, od nichž se má odvíjet přípustnost dovolání, se týkají toliko otázek skutkových, resp. otázek spjatých s dokazováním, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. 8. Stěžovatelka v nyní předkládané ústavní stížnosti výše rekapitulované závěry obecných soudů i nadále zpochybňuje a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předkládá obdobnou argumentaci, která byla již obsahem jejího odvolání i dovolání. Proto i v samotné ústavní stížnosti opětovně zpochybňuje jednotlivá skutková zjištění a rozporuje konkrétní dílčí závěry, k nimž v napadených rozhodnutích obecné soudy dospěly. Stěžovatelka tak setrvává na stanovisku, že dobropis byl vystaven externí účetní, která k tomu nebyla oprávněna. Stěžovatelka rovněž namítá, že odvolací soud externí účetní nevyslechl jako svědka, ačkoli to bylo navrhováno, a nezohlednil výpověď ředitele společnosti, který uvedl, že předmětný dobropis nikdy nepodepsal. V podstatné části ústavní stížnosti stěžovatelka opětovně argumentuje tím, že jí nebyl doručen jednostranný zápočet žalobkyně, neboť nebyl obsahem zásilky doručené stěžovatelce dne 10. 9. 2015, což stěžovatelka dokládá řadou důkazů (mj. váhou této zásilky), které však obecné soudy odmítly provést. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že "soudy obou stupňů učinily své závěry na důkazech [žalobkyně], přičemž důkazní návrhy [stěžovatelky] prokazující opak odmítly jako nadbytečné." V ústavní stížnosti se dále uvádí, že úvaha odvolacího soudu trpí "fatální rozporností", když tento soud formuluje závěr, že k jednostrannému zápočtu mohlo zároveň dojít i kdykoliv později, tj. ve dva různé okamžiky, což dle stěžovatelky není možné. Stěžovatelka dále napadá další drobná procesní pochybení (konkrétně nevyhovění požadavku na opravu protokolace). 9. Co se týká postupu Nejvyššího soudu, stěžovatelka namítá, že dovolání splňovalo zákonem stanovené náležitosti, neboť v něm bylo uvedeno, navzdory odlišnému názoru dovolacího soudu, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti. Stěžovatelka konkrétně uvádí, resp. uváděla již v dovolání, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu týkající se doručování. Stěžovatelka odvolacímu soudu rovněž vytýká, že ve vztahu ke stanovení účinků započtení použil již neaplikovatelnou judikaturu Nejvyššího soudu. Stěžovatelka dále namítá, že závěr dovola