II.ÚS 3890/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3890/13 ze dne 28. 1. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Jiřího Kavky, zastoupeného Mgr. Františkem Peleškou, advokátem se sídlem Haštalská 27, 110 00 Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2373/2013-591 ze dne 30. 9. 2013, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 359/2012-532 ze dne 6. 2. 2013 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 11 C 97/2011 ze dne 21. 3. 2012 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení částky ve výši 337 433 892 Kč, požadované z titulu náhrady škody, které se měl vedlejší účastník dopustit jako správce konkursní podstaty v řízení o úpadku stěžovatele, a to porušením svých povinností, když vůči Komerční bance, a. s., neuplatnil a nevymáhal ve prospěch konkursní podstaty náhradu škody ve výši 340 000 000 Kč a ušlý zisk, jakož ani řádně nepečoval o nemovitý majetek. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že napadené rozhodnutí nalézacího soudu dle § 219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítá, že ve svém dovolání jasně vymezil dle ustanovení § 237 o. s. ř. otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přesto Nejvyšší soud dovolání přípustným neshledal. Dále poukázal na to, že odůvodnění rozhodnutí obecných soudů postrádají řádné, vyčerpávající a logické odůvodnění, kdy závěry soudů jsou nejen vnitřně rozporné, ale dle stěžovatele odporují též zákonné úpravě. Obecné soudy se náležitě nevypořádaly se všemi jeho argumenty, čímž svá rozhodnutí zatížily nepřezkoumatelností. Obecné soudy dle jeho názoru nejen neprovedly všechny jím navržené důkazy, ale ve svých rozhodnutích ani řádně nevyložily, z jakých důvodů tyto navržené důkazy neprovedly. V případě stanovení výše náhrady nákladů řízení měly být aplikovány závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012. Všechny tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit rozporovaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Pokud jde o námitky stěžovatele směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, je třeba připomenout, že se jedná o rozhodnutí, jímž bylo odmítnuto dovolání opírající se o ustanovení § 236 a § 237 a násl. o. s. ř., v platném znění. Dovolací důvody dle posledně uvedeného zákonného ustanovení představují jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím Nejvyšší soud plní své poslání sjednocovat judikaturu obecných soudů, přičemž přípustnost dovolání závisí na úvaze samotného dovolacího soudu, jelikož na meritorní projednání tohoto mimořádného opravného prostředku neexistuje ex lege nárok. U odmítacích rozhodnutí o dovolání, nejsou-li důvodem formální či procesní vady návrhu, dle platné právní úpravy lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč není naplněn jediný přípustný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci, což dovolací soud v posuzovaném případě splnil. Navzdory stručnému odůvodnění, které však dovolacímu soudu výslovně umožňuje ustanovení § 243f odst. 3 o. s. ř. (podobně jako Ústavnímu soudu ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), z něj lze seznat, že dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele proto, že jednak uplatněné dovolací námitky z větší části nesměřují k vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, nýbrž zpochybňují zejména skutková zjištění odvolacího soudu ohledně vzniku a výše škody, jednak formuluje právní otázky (výklad § 381 obchodního zákoníku ve vztahu k tzv. abstraktnímu ušlému zisku, nesprávné poučení soudu podle § 118a odst. 3 o. s. ř. a nesprávné posouzení nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř.), jejichž řešení by nemohlo přinést změnu napadeného rozhodnutí, které spočívá na posouzení více právních otázek, které samy o sobě (každá zvlášť) postačují k zamítnutí žaloby. Z tohoto odůvodnění je tedy patrné, že i kdyby dovolací soud z hlediska rozhodovací praxe své i podřízených soudů dospěl k zásadnímu právnímu významu kupř. v otázce výkladu § 381 obchodního zákoníku ve vztahu k tzv. abstraktnímu ušlému zisku, který by přípustnost dovolání mohl založit, nevedlo by to beztak ke kasačnímu rozhodnutí ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu, když ten je, ve shodě s rozsudkem soudu prvé stolice, založen též na závěru o neporušení právní povinnosti ze strany vedlejšího účastníka a na promlčení nároku; připuštění dovolání na základě stěžovatelem formulovaných právních otázek by tedy ke změně v jeho prospěch nevedlo, naopak by představovalo zásah do práva na spravedlivý proces obou účastníků formalistickým prodlužováním řízení bez nastolení změny ve výroku o potvrzení prvoinstančního rozsudku, resp. o zamítnutí žaloby. Takové odůvodnění proto Ústavní soud neshledává ústavně nekonformním. Pokud jde o výtky stěžovatele směřující proti nedostatečnému odůvodnění napadených soudních rozhodnutí, sluší se připomenout, že otázkou požadavků na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (resp. rozhodnutí orgánu veřejné moci obecně) se Ústavní soud již zabýval mnohokrát, přičemž své postuláty formuloval v celé řadě svých rozhodnutí (z poslední doby např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010, N 231/59 SbNU 357, dostupné - stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu - na http://nalus.usoud.cz). Ve své rozhodovací praxi jasně deklaroval, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 511/02, III. ÚS 961/09 aj.). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. ÚS 961/09). Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy ro