II.ÚS 405/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 405/14 ze dne 26. 8. 2014 N 160/74 SbNU 375 Náhrada nákladů řízení při zastoupení České televize advokátem   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka - ze dne 26. srpna 2014 sp. zn. II. ÚS 405/14 ve věci ústavní stížnosti České televize, se sídlem Na Hřebenech II 1132/4, Praha 4, zastoupené JUDr. Daliborem Kalcso, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 719, proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 12. 2013 č. j. 15 C 390/2013-11 ve znění opravného usnesení ze dne 11. 3. 2014 č. j. 15 C 390/2013-24, jímž bylo vyhověno stěžovatelčině žalobě na zaplacení neuhrazených televizních poplatků, avšak bylo též rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, za účasti Okresního soudu v Kolíně jako účastníka řízení. Rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 12. 2013 č. j. 15 C 390/2013-11 ve znění opravného usnesení ze dne 11. 3. 2014 č. j. 15 C 390/2013-24 se ruší. Odůvodnění I. Rekapitulace návrhu stěžovatelky 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 2. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv zakotvených v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Porušení citovaných základních práv spatřuje stěžovatelka v tom, že právní závěry Okresního soudu v Kolíně (dále také jen "okresní soud") vztahující se k nákladům řízení, obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku, nevyplývají z provedeného dokazování a tento procesní exces je takového charakteru, že představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Stěžovatelka zejména nesouhlasí se závěrem okresního soudu, že si z nabývání a následného vymáhání pohledávek sama učinila "předmět podnikání". Stěžovatelka uvádí, že je financována z valné většiny příjmem z poplatků od koncesionářů dle zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a je povinna poplatky řádně vybírat, spravovat a vymáhat. Stěžovatelka v této souvislosti upozorňuje, že již samotná evidence, správa poplatků, korespondence s poplatníky a zasílání výzev dlužníkům, uzavírání splátkových kalendářů a další činnosti jsou mimořádně nákladné jak z hlediska finančních výdajů, tak z hlediska vytvoření materiálně-technického zabezpečení. Tyto činnosti stěžovatelka zajišťuje a financuje včetně nákladů na soudní poplatky v řádech milionů korun ročně. Vlastní soudní vymáhání pak provádí prostřednictvím právních služeb advokátní kanceláře a mnohokrát opakovaně poukazovala na to, že vytvoření vlastních personálních a materiálních předpokladů k zajištění této činnosti by bylo výrazně finančně náročnější než zvolený systém, kde advokáti jsou financováni výlučně z prostředků získaných přisouzením nákladů řízení proti neúspěšným dlužníkům, a nejde tak o přesun prostředků od platících koncesionářů do "kapes soukromých subjektů". Takový postup je z pohledu stěžovatelky účelný, rychlý a efektivní a plně odpovídá závěrům Ústavního soudu vysloveným v usneseních Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2012 sp. zn. II. ÚS 1588/12 a ze dne 9. 10. 2012 sp. zn. II. ÚS 2104/12 (v SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz), a to navzdory závěrům vyplývajícím z nálezu ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12 (N 129/70 SbNU 193), který stěžovatelka považuje za extrémně extenzívní a jednostranně chránící dlužníka coby původce sporu. II. Rekapitulace vyjádření účastníků 3. Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud Okresnímu soudu v Kolíně, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti. 4. Okresní soud ve svém vyjádření uvedl, že k tomu, aby žalobci vznikl nárok na náhradu nákladů řízení, musí učinit adekvátní krok - tj. zaslat předžalobní výzvu k plnění ve smyslu ustanovení § 142a odst. 1 o. s. ř. Ve věcech žalob České televize se však stěžovatelka snaží této povinnosti vyhnout včleněním kvalifikované výzvy dle § 142a o. s. ř. do samotného "vyúčtování", tedy do výzvy k plnění dle § 10 zákona č. 348/2005 Sb. Okresní soud má proto za to, že stěžovatelka svou povinnost zaslat výzvu dle § 142a o. s. ř. nesplnila, a nenáleží jí tudíž náhrada nákladů řízení. Okresní soud se nadto domnívá, že váží-li poskytnutou právní pomoc zástupce stěžovatelky spočívající ve vyplnění formuláře, v němž se mění toliko označení žalované strany a výše požadované částky, kritériem účelnosti jako zákonnou podmínkou pro přiznání náhrady nákladů proti neúspěšné straně, pak nemůže být v tomto stěžovatelka úspěšná i s odkazem na již konstantní publikovanou judikaturu vyšších soudů a zejména Ústavního soudu. 5. Ústavní soud zaslal vyjádření Okresního soudu v Kolíně stěžovatelce, aby se k němu mohla vyjádřit. 6. Stěžovatelka ve své replice uvedla, že Okresní soud v Kolíně ve svém vyjádření odkázal na nepřípadné odůvodnění svého rozhodnutí o nákladech řízení rozsudku ze dne 28. 6. 2013 č. j. 15 C 80/2013-38, který byl předmětem ústavní stížnosti stěžovatelky rozhodnuté nálezem ze dne 3. 12. 2013 sp. zn. II. ÚS 2697/13 (N 208/71 SbNU 463). Stěžovatelka taktéž odmítá názor okresního soudu, že podniká ve vymáhání bagatelních pohledávek, a naopak zdůrazňuje, že postupuje v souladu se speciálním zákonem, který jí ukládá povinnosti a postup při vymáhání poplatků. Stěžovatelka upozorňuje, že vývoj této problematiky v mezidobí dospěl s ohledem na novelizaci vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, v tom směru, že stanovil odměnu v těchto věcech jako částku víceméně symbolickou, pokrývající nezbytné náklady spojené s administrativní činností, mzdovými a odvodovými náklady, náklady na energie, vybavení, materiál, poštovné apod., které se zjevně neliší, ať už je vymáhá stěžovatelka sama či advokát, nemluvě o soudním poplatku, který je nezbytnou podmínkou projednání věci. Odmítnutí přiznání nákladů řízení okresním soudem pod záštitou "účelnosti" je dle stěžovatelky porušením práva na spravedlivý proces, neboť jediným odůvodněním soudu je tvrzení, že se jedná o malou částku, věc není právně náročná a je podána elektronicky. Právě proto, že takových žalob je stěžovatelka nucena v důsledku chování žalovaných podávat tisíce ročně, by postup naznačený okresním soudem pro stěžovatelku znamenal, že by přisouzené dlužné poplatky mnohdy nepokryly ani náklady spojené s jejich vymáháním. Stěžovatelka dodává, že neexistence jejího personálního a materiálního vybavení vedla k zadání veřejné zakázky nastavené se základním parametrem tak, že advokáta, který vytvořil celorepublikovou síť substitučních advokátů, honoruje pouze a výlučně z příjmů, které jsou představovány přisouzenými a zaplacenými náklady řízení od žalovaných dlužníků. Pokud stěžovatelka odpovídá za hospodaření se svými prostředky, měla by mít i možnost volit postupy, jež jsou pro ni ekonomicky výhodnější. Je tedy dle názoru stěžovatelky namístě, aby soud ve smyslu nálezu sp. zn. I. ÚS 3344/12 zkoumal výši oprávněnosti a účelnosti vynaložených nákladů, nikoli aby tyto automaticky odmítal; pro takový postup svědčí i uskutečněná novelizace náhradové vyhlášky. III. Zjištění obsahu spisu 7. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 15 C 390/2013 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Okresní soud v Kolíně napadeným rozsudkem vyhověl žalobě, jíž se stěžovatelka domáhala po žalované Jitce Holé zaplacení částky 1 485 Kč s příslušenstvím z důvodu neuhrazených televizních poplatků. Výrokem II okresní soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrok o nákladech řízení odůvodnil § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť stěžovatelce dle názoru soudu žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. IV. Vlastní posouzení ústavní stížnosti 8. Podle ustanovení § 44 zákona o Ústavním soudu nebyl-li návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnut, nařídí Ústavní soud ústní jednání, lze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Za splnění podmínek daných tímto zákonným ustanovením rozhodl o věci Ústavní soud s upuštěním od ústního jednání. 9. Ústavní soud dal ve své ustálené judikatuře najevo, že ústavní stížnost v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 10 000 Kč (byť tato hranice není pevně dána), je považována za zjevně neopodstatněný návrh. To neplatí jen pro zcela extrémní pochybení obecného soudu představující zřetelný zásah do základních práv stěžovatele [viz např. usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, usnesení ze dne 25.