II.ÚS 4152/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 4152/18 ze dne 20. 1. 2020 N 10/98 SbNU 73 K povinnosti Nejvyššího soudu vypořádat se se stěžejními argumenty účastníka řízení při rozhodování o přípustnosti dovolání   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti Mgr. Petra Tarandy, zastoupeného JUDr. Markem Křížem, Ph.D., advokátem, se sídlem Masarykovo náměstí 91/28, Karviná, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018 č. j. 21 Cdo 2157/2018-132, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a České republiky - Generálního finančního ředitelství jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018 č. j. 21 Cdo 2157/2018-132 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018 č. j. 21 Cdo 2157/2018-132 se ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")]. Dále namítá porušení čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 3 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti, přiloženého soudního rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. 3. Stěžovatel byl zaměstnán u vedlejší účastnice řízení na vedoucím místě ředitele odboru vymáhání. Rozsudkem ze dne 28. 2. 2017 č. j. 17 C 95/2016-60 Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu stěžovatele (též "žalobce") na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou mu dne 5. 4. 2016 dala vedlejší účastnice řízení (též "žalovaná") podle § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v rozhodném znění, za využití fikce nadbytečnosti po odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance ve smyslu § 73a odst. 2 zákoníku práce po odmítnutí nabídky volného pracovního místa. V odůvodnění nalézací soud uvedl, že žalovaná splnila svou nabídkovou povinnost, neboť učiněný návrh odpovídal zdravotnímu stavu a kvalifikaci žalobce. Žalobce v reakci na návrh žalované odpověděl, že nabídku považuje za neadekvátní, neboť nekoresponduje s jeho předchozím zařazením; dále uvedl, že nabídka neobsahuje místo výkonu práce a neřeší problematiku přechodu do služebního poměru. Přijetí nabídky s výhradami je podle § 1740 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, odmítnutím nabídky. Podle nalézacího soudu tak byly dány podmínky pro uplatnění fikce nadbytečnosti dle § 73a odst. 2 zákoníku práce. Lhůta deseti dnů pro přijetí nabídky nového pracovního místa byla dostatečná; žalobce si rovněž během této lhůty mohl zjistit místo výkonu práce pro nabízenou pozici. Nalézací soud měl navíc za to, že hlavním důvodem pro odmítnutí nabídky nebylo místo výkonu práce, nýbrž žalobcem pociťovaná neadekvátnost nabízené pozice ve vztahu k předchozí vedoucí pozici. 4. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 11. 10. 2017 č. j. 62 Co 239/2017-94 rozsudek nalézacího soudu potvrdil. K námitce žalobce, že nabídka jiné pracovní pozice musí obsahovat podstatné náležitosti tak, aby mohla být smlouva uzavřena jednoduchým a nepodmíněným přijetím, a že svým dopisem ze dne 18. 3. 2016 nabídku neodmítl, nýbrž pouze požadoval, aby byla doplněna o podstatné náležitosti návrhu, odvolací soud uzavřel, že žalovaná splnila svou nabídkovou povinnost, neboť zaměstnavatel může zaměstnanci nabídnout práci i v jiném místě, než kde zaměstnanec doposud práci vykonával nebo kde má své bydliště. Odkaz žalobce na § 1732 občanského zákoníku byl podle odvolacího soudu nepřípadný, neboť místo výkonu práce není podle něj podstatnou náležitostí nabídky dalšího pracovního zařazení podle § 73a odst. 2 zákoníku práce. Ztotožnil se rovněž s názorem nalézacího soudu, že důvodem pro odmítnutí nabídky jiného pracovního zařazení byla žalobcem pociťována neadekvátnost nabízené pracovní pozice. 5. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Namítal, že v době obdržení nabídky jiné pracovní pozice již téměř dva roky nevykonával žádnou práci pro vedlejší účastnici řízení, neměl přístup k informačnímu systému ani k interním dokumentům, informace o místě výkonu práce a její konkrétní náplni proto byla pro stěžovatele zcela zásadní. Ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce je třeba vykládat s ohledem na § 1732 občanského zákoníku tak, že nabídka jiné pracovní pozice musí odpovídat kvalifikaci a zdravotnímu stavu zaměstnance a musí obsahovat podstatné náležitosti dohody o změně pracovního poměru. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice řízení vykonává svou činnost prostřednictvím poboček po celé České republice, místo výkonu práce bylo pro stěžovatele stěžejním faktorem pro rozhodnutí o přijetí či odmítnutí nabídky jiné pracovní pozice. Dále stěžovatel namítal, že obecné soudy nevypořádaly otázku přechodu stěžovatele do služebního poměru. 6. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl a podle § 243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") připojil pouze stručné odůvodnění. Konstatoval, že dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle které je lhůta k přijetí návrhu dohody o dalším pracovním zařazení zaměstnance z hlediska smyslu a účelu § 73a odst. 2 zákoníku práce nepřiměřeně krátká tehdy, jestliže zaměstnanci objektivně neumožňuje opatřit si takové poznatky o podmínkách výkonu nabízené práce, jež jsou objektivně postačující k jeho rozhodnutí o návrhu zaměstnavatele, tyto poznatky zhodnotit a na základě toho na návrh zaměstnavatele reagovat. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud posoudil dovoláním napadený rozsudek velmi formalistickým způsobem a nevypořádal stěžejní argumenty uplatněné v dovolání. Stěžovatel ve všech fázích řízení argumentoval, že nabídka volného místa nebyla ze strany vedlejší účastnice řízení jakožto zaměstnavatele učiněna řádně a dostatečně určitě, neboť neobsahovala místo výkonu práce; nebyla tak učiněna v souladu s § 73a odst. 2 zákoníku práce za použití § 1732 odst. 1 občanského zákoníku. V době, kdy mu byla nabídka volného místa učiněna, byl téměř dva roky mimo organizační strukturu vedlejší účastnice řízení, neboť s ní vedl pracovněprávní spor. Vedlejší účastnice řízení má navíc celorepublikovou působnost a má pobočky a detašovaná pracoviště ve všech krajských městech, což pro stěžovatele znamenalo obrovskou nejistotu ohledně místa budoucího výkonu práce. Místo výkonu práce tvoří podstatnou náležitost pracovní smlouvy podle § 34 zákoníku práce. Obecné soudy nicméně na námitky týkající se nedostatečné určitosti nabídky podle § 34 odst. 1 písm. b) zákoníku práce vůbec nereagovaly a pouze odkázaly na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se však odlišné problematiky. III. Vyjádření účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení a replika stěžovatele 8. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") účastníka řízení a vedlejší účastnici řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. 9. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že stěžovatel v dovolání zpochybňoval závěr obecných soudů o tom, že mu byla nabídnuta změna jeho dalšího pracovního zařazení na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci ve smyslu § 73a odst. 2 věty první zákoníku práce. Obecné soudy tuto otázku posoudily v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, proto soud pouze stručně odkázal na dvě rozhodnutí týkající se tzv. nabídkové povinnosti zaměstnavatele. Stěžovatel přehlíží, že splnění tzv. nabídkové povinnosti spočívá především v nabídce změny druhu práce, aniž by zároveň muselo docházet i ke změně ujednání o místu výkonu práce. 10. Vedlejší účastnice řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti konstatuje, že při formulaci návrhu na změnu pracovního zařazení ze dne 3. 3. 2016 zcela dostála požadavkům § 73a odst. 2 zákoníku práce, neboť v návrhu uvedla jak druh práce, tak i konkrétní platové zařazení; nabízená pracovní pozice rovněž odpovídala stěžovatelovu zdravotnímu stavu i kvalifikaci a stěžovateli byla poskytnuta dostatečně dlouhá lhůta pro zvážení předloženého návrhu. Namítá, že zákoník práce neklade na obsahové náležitosti návrhu na změnu pracovního zařazení stejné požadavky jako v případě pracovní smlouvy. Stěžovatel navíc dne 18. 3. 2016 nabídku výslovně odmítl z důvodu platového zařazení, místo výkonu práce bylo proto pro stěžovatelovo rozhodování irelevantní. Nadto, podle ustálené judikatury může zaměstnavatel nabídn