II.ÚS 43/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 43/06 ze dne 5. 10. 2006   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. A. K., zastoupené JUDr. Marcelou Scheeovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Lazarská 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, č. j. 20 Cdo 511/2005-110, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2004, č. j. 28 Co 273/2004-94, a rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 2. 4. 2004, č. j. 9 C 21/2003-70, takto: Návrh se odmítá. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 2. 2006 a doplněnou dne 29. 3. 2006, která i v ostatním splňovala všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - východ. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 odst. 1 Ústavy. Ze spisu Okresního soudu Praha - východ, sp. zn. 9 C 21/2003, který si Ústavní soud k projednání a rozhodnutí věci vyžádal, bylo zjištěno následující: Okresní soud Praha - východ zamítl rozsudkem ze dne 2. 4. 2004, č. j. 9 C 21/2003-70, žalobu stěžovatelky, jíž se domáhala po žalované České republice - Okresnímu soudu v Kladně (dále též "vedlejší účastník"), zaplacení částky 417.000,-Kč s přísl. z titulu schovací smlouvy. O odvolání stěžovatelky rozhodoval Krajský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 14. 9. 2004, č. j. 28 Co 273/2004-94, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl usnesením ze dne 27. 10. 2005, č. j. 20 Cdo 511/2005-110. Rozhodnutí soudů obou stupňů i soudu dovolacího stěžovatelka napadla projednávanou ústavní stížností. Předně poukazuje na to, že nemá právnické vzdělání. S ohledem na její majetkové poměry ji soud prvního stupně osvobodil od povinnosti platit soudní poplatek, avšak nepoučil jí ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 o.s.ř. o možnosti požádat o ustanovení zástupce, jehož náklady by nesl stát. Dle jejího názoru se tento nedostatek projevil v průběhu řízení před soudy v její neprospěch. Stěžovatelka poukazuje na obsah spisu a postup soudu po vydání platebního rozkazu ve věci a vyslovuje přesvědčení, že byla poškozena na svých právech tím, že ač byly splněny zákonné důvody k rozhodnutí věci rozsudkem pro uznání (když nebylo prokázáno, že vyjádření žalované k žalobě bylo soudu doručeno v prodloužené lhůtě), věc byla bez dalšího v rozporu s ustanovením § 153a o.s.ř. projednána. Dle stěžovatelky nebylo o jejím návrhu na vydání rozsudku pro uznání rozhodnuto ve správné formě, a to usnesením, proti němuž by bylo možno podat odvolání. Nesprávnost tohoto postupu údajně v odůvodnění svého rozhodnutí uznal i Nejvyšší soud, jehož závěr, že žalovanou zde nestíhá důkazní povinnost k prokázání včasnosti podání kvalifikovaného vyjádření, ovšem stěžovatelka považuje za nesprávný. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti samotným důvodům zamítnutí její žaloby. V podstatě namítá, že soud se nezabýval jejím argumentem, že "při převzetí koní jednala vlastním jménem", jelikož v rozporu s § 28 odst. 3 o.s.ř. před novelou aplikoval ustanovení § 24 o.s.ř., ve znění po novele, a dospěl tak k nesprávnému závěru, že právní zastoupení oprávněného (otce stěžovatelky) v exekučním řízení advokátkou JUDr. N. skončilo, a že nadále pak oprávněného zastupovala stěžovatelka, která pro něho také koně převzala. Toto zastoupení se ostatně týkalo jen exekučního řízení, vedeného pod sp. zn. E 3785/98, protože účastníkem druhého exekučního řízení otec stěžovatelky nebyl. K otázce, kým chce být otec stěžovatelky nadále zastoupen, mělo být provedeno dokazování navržené stěžovatelkou (výslech advokátky JUDr. N. a otce stěžovatelky). Bez něho nemohl soud z obsahu exekučního spisu dospět k názoru, že otec stěžovatelky chtěl být zastoupen stěžovatelkou, když sám vedlejší účastník jednal při soupisu koní a jejich předání s advokátkou. Soud prvního stupně tak v rozporu se skutečným stavem věci dospěl k závěru, že stěžovatelka vystupovala jako zástupkyně svého otce, ale co se týče jejího vztahu k ostatním oprávněným v jiném exekučním řízení, nebyla tato otázka řešena. Stěžovatelka se domnívá, že počátek uplatnění jejího nároku si soudy vzaly za záminku, aby tento nárok posuzovaly s ohledem na skutečnost, že k tomuto datu byli již koně sepsaní původně pro více oprávněných, převedeni pro exekuční řízení, v němž vystupoval jako oprávněný pouze otec stěžovatelky. Závěrem stěžovatelka odkazuje na obecné zásady provádění a hodnocení důkazů a uzavírá, že soud prvního stupně vyšel jednostranně ze zjištění, jež podpořilo jeho nesprávný závěr, že stěžovatelka převzala všechny koně jako zástupkyně svého otce, a důkazy osvědčující tvrzení stěžovatelky odmítl provést. Věc tak nebyla řádně a nestranně projednána a je jí tak bráněno domoci se práva na náhradu majetkové újmy, která jí vznikla vůči vedlejšímu účastníkovi, a jejíž výše je přímo úměrná jeho neschopnosti ukončit exekuční řízení v přiměřené a pro účastníky únosné lhůtě. Nabyla tak přesvědčení, že některé soudy rozhodují tak, aby uchránily jiný soud, příp. jeho zaměstnance, od povinnosti k náhradě škody K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Nejvyšší soud, Krajský soud v Praze a Okresní soud Praha - východ. Nejvyšší soud odkázal na svůj závěr vyslovený v odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí dovolání, že - obecně - nevydání usnesení, jímž by soud stěžovatelčin návrh na vydání rozsudku pro uznání zamítl, vadou řízení podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. být může, v daném případě však tato vada nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Skutkový závěr soudu druhého stupně o včasnosti vyjádření k žalobě totiž není úspěšně napadnutelný, neboť jediným dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je nesprávnost právního posouzení, nikoli nesprávnost skutkového zjištění. Tato vada, byť by existovala (což není tento případ), není dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Ostatní argumenty stížnosti jsou dle Nejvyššího soudu pouhým opakováním námitek uplatněných v dovolání, s nimiž se dovolací soud vypořádal. Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla přinejmenším v části směřující proti rozhodnutí dovolacího soudu jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, případně zamítnuta. Krajský soud v Praze má za to, že postačí, když odkáže na odůvodnění svého rozsudku. Domnívá se, že rozhodnutím soudů obou stupňů nedošlo k porušení práv stěžovatelky na soudní ochranu. Navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Okresní soud Praha - východ také plně odkázal na obsah spisu a odůvodnění vydaných rozhodnutí. Tvrzení stěžovatelky, že nebyla poučena o právu požádat o ustanovení zástupce, označil s poukazem na usnesení ze dne 22. 8. 2003 za nepravdivé. Ohledně námitky včasného doručení vyjádření žalované odkázal na úřední záznam na č.l. 82 a obsah spisu. Upozornil na to, že zákon výslovně neukládá povinnost rozhodnout v případě, že neshledá podmínky pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání, zvláštním rozhodnutím. Proto soud rozhodl ve věci až po jejím projednání rozsudkem na základě zjištěného skutkového stavu. Tímto postupem nemohlo dojít ke zkrácení práv stěžovatelky. Navrhl ústavní stížnost zamítnout. Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná. Námitky stěžovatelky lze rozdělit do dvou skupin. Stěžovatelka jednak brojí proti údajným procesním pochybením, jichž se měly soudy dopustit v souvislosti s projednáním její žaloby, a jednak ve věci samé namítá, že právní závěry soudů jsou v příkrém nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Stěžovatelka v prvé řadě poukazuje na to, že soud prvního stupně, ač věděl, že splňuje podmínky ustanovení § 138 o.s.ř., ji ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 o.s.ř. nepoučil, že může požádat o ustanovení zástupce, jehož náklady by nesl stát. Tvrzení stěžovatelky není pravdivé. Jak vyplývá z obsahu spisu, stěžovatelka byla usnesením ze dne 22. 8. 2003, č. j. 9