II.ÚS 484/03 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 484/03 ze dne 21. 11. 2007 N 198/47 SbNU 577 K interpretaci restitučních předpisů s ohledem na jejich smysl   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka - ze dne 21. listopadu 2007 sp. zn. II. ÚS 484/03 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky N. D. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2003 sp. zn. 28 Cdo 1480/2002 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. října 2001 sp. zn. 11 Co 774/2001, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na vydání nemovitostí. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 7. 2003 sp. zn. 28 Cdo 1480/2002 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2001 sp. zn. 11 Co 774/2001 se ruší. Odůvodnění Ústavní stížností splňující podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s odkazem na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 11 odst. 1 až 4 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"). Usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2001 sp. zn. 11 Co 774/2001, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 6. 4. 2001 sp. zn. 8 C 4/2001. Tímto rozsudkem byla zamítnuta její žaloba, aby žalovaná obec Kobeřice byla povinna uzavřít s žalobkyní dohodu o vydání věci, a to jedné poloviny domu č. p. 409 v Kobeřicích a jedné poloviny pozemku parc. č. 317, 318/1 a 316 v katastrálním území Kobeřice. Stěžovatelka se cítí poškozena na svých právech, neboť v posledním rozhodnutí Nejvyššího soudu pociťuje nerovnost účastníků řízení spočívající v preferenci obce před občanem. Ve věci bylo třikrát rozhodováno okresním soudem, třikrát krajským soudem a byla vydána tři rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž ve dvou případech rozhodly soudy zamítavě a v jednom případě bylo žalobě stěžovatelky vyhověno. V posledním rozhodnutí konstatoval Krajský soud v Ostravě, že stěžovatelka se nikdy nestala spoluvlastnicí předmětných nemovitostí, neboť při převodu majetku z původní vlastnice došlo k překročení rozsahu plné moci udělené její zmocněnkyni. Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že původní vlastnice nemovitostí V. T. byla odsouzena za trestný čin opuštění republiky, proto nemohla žádným jiným způsobem vzít na vědomí skutečnost, že na doporučení státního notáře došlo k uzavření nikoliv smlouvy darovací, ale smlouvy postupní. Nebyla vzata v úvahu skutečnost, že bývalá vlastnice a její manžel vypovídali jednoznačně u Obvodního soudu v Praze o tom, že o změně byli informováni a souhlasili s obsahem předmětné postupní smlouvy. Stěžovatelka musela zaplatit veškeré poplatky se smlouvou související a ani ona, ani původní vlastnice za nemovitost neobdržela žádnou finanční hotovost. Tvrzení, že stěžovatelka není aktivně legitimována k podání žaloby podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, je podle jejího názoru vykonstruováno a v rozporu se skutkovým stavem. Tehdejším platným občanským zákoníkem a praxí státního notářství bylo prokázáno, že překročení rozsahu plné moci bylo dodatečně schváleno, ale schválení nebylo možné provést písemně vzhledem k tomu, že V. T. byla trestně stíhána a komunikace byla tedy možná pouze telefonicky. Státní notář smlouvu zaregistroval podle tehdejších platných právních předpisů. Neplatnost postupní smlouvy namítá obec, i když je nepochybné, že ta nemovitosti získala na základě trestního rozsudku, a tak dochází v současné době ke stejné křivdě jako v letech sedmdesátých. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu. Protiprávní zvýhodnění žalované ve svých důsledcích vedlo k nesprávným skutkovým závěrům a podle judikatury Ústavního soudu k vadnému hodnocení, jakož i nesprávnému právnímu a ústavně nesouladnému posouzení věci. Obecné soudy nerespektovaly v řízení ustanovení o rovnosti účastníků řízení a povahou i intenzitou vytýkaných vad porušily ústavně zaručená práva stěžovatelky podle čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 až 4 Listiny. K obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení. Krajský soud v Ostravě nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, neboť respektoval v řízení zásadu rovnosti účastníků a z obsahu ústavní stížnosti není zřejmé, z čeho jiného, než z neúspěchu v řízení, stěžovatelka porušení ústavní zásady rovnosti dovozuje. Právním posouzením uplatněných nároků, při němž odvolací soud vycházel z právního názoru dovolacího soudu vyjádřeného v předchozím zrušujícím rozhodnutí, nedošlo k porušení Ústavou zaručených práv stěžovatelky. Okresní soud v Opavě odmítl tvrzení stěžovatelky, že by předmětným rozhodnutím bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv a svobod. Skutkový základ posuzované věci byl zjištěn na základě důkazů řádně provedených před soudem a tyto důkazy byly hodnoceny v souladu s § 132 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."). Své rozhodnutí pokládá soud za odpovídající zákonu i zjištěnému skutkovému stavu věci. Obec Kobeřice, právně zastoupená advokátem Mgr. M. U., považuje argumenty stěžovatelky za vágní a obecné. Má za to, že čl. 37 odst. 3 Listiny byl v řízení respektován, napadená rozhodnutí považuje vedlejší účastník řízení za správná a zákonná. Nejvyšší soud se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil. Vzhledem k tomu, že všichni účastníci řízení souhlasili s upuštěním od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona Ústavním soudu a Ústavní soud dospěl k závěru, že od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo ve věci rozhodnuto bez jednání. K podané ústavní stížnosti je především třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským soudním řádem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se domáhala jako žalobkyně uložení povinnosti žalované obci Kobeřice uzavřít s ní dohodu o vydání předmětných nemovitostí, které získala na základě postupní smlouvy ze dne 10. 12. 1969 od V. T., zastoupené při tomto úkonu zmocněnkyní K. O. V. T. byla později odsouzena za trestný čin opuštění republiky, v důsledku toho byla tato smlouva chápána bývalým Okresním národním výborem v Opavě jako neplatná a nemovitosti byly převzaty státem. V roce 1974 byla stěžovatelka nucena podepsat souhlasné prohlášení s převzetím nemovitostí státem, což však učinila v tísni. Dne 30. 6. 1991 učinila výzvu k vydání nemovitostí, avšak bezvýsledně. Ve věci rozhodl nejprve Okresní soud v Opavě tak, že žalobu zamítl a Krajský soud v Ostravě jeho rozhodnutí potvrdil. Na základě podaného dovolání Nejvyšší soud obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil okresnímu soudu, přičemž jej zavázal zabývat se především otázkou platnosti smlouvy ze dne 10. 12. 1969 z hlediska ustanovení § 39, 31 a 25 občanského zákoníku. Okresní soud poté rozhodl tak, že žalované uložil povinnost uzavřít s žalobkyní dohodu o vydání nemovitostí, a jeho rozhodnutí bylo potvrzeno i krajským soudem. K dovolání žalované Nejvyšší soud zrušil obě rozhodnutí a věc vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení okresnímu soudu, který žalobu zamítl, a Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 10. 2001 sp. zn. 11 Co 774/2001 jeho rozhodnutí ve věci samé potvrdil. Soudy vycházely ze zjištění, že převodkyně udělila plnou moc k uzavření darovací smlouvy, byla však uzavřena smlouva postupní, a to nikoli bezúplatná, neboť hodnota převodu byla vyjádřena postupní cenou 35 000 Kč. Tato cena sice nebyla vyplacena, ale bylo započteno plnění částky 10 000 Kč, kterou již žalobkyně převodkyni poskytla, částka 15 000 Kč byla započtena jako hodnota práva užívání bytu, které bylo zřízeno K. O. a částka 10 000 Kč byla započtena jako dar převodkyně žalobkyni. Platnost postupní smlouvy posuzovaly soudy podle tehdy platného občanského zákoníku a dospěly k závěru, že smlouva nebyla uzavřena platně, neboť zástupkyně překročila rozsah své plné moci. I když bylo v řízení zjištěno, že převodkyně překročení plné moci dodatečně schválila, neučinila tak písemně do okamžiku registrace smlouvy státním