II.ÚS 752/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 752/18 ze dne 22. 1. 2019 N 10/92 SbNU 119 K překážce věci rozhodnuté ve správním řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajka) a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelů Břetislava Válka a Jitky Válkové, obou zastoupených JUDr. Jiřím Šídlem, advokátem, se sídlem Malá 967, Horoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017 č. j. 21 Cdo 1927/2017-406, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 12. 2016 č. j. 4 Co 95/2016-328, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2015 č. j. 27 C 3/2010-303 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015 č. j. 21 Cdo 3207/2014-287, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Unicoop spol. s r. o. v likvidaci, se sídlem Revoluční 762/13, Praha 1, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem, se sídlem Široká 36/5, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017 č. j. 21 Cdo 1927/2017-406, usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 12. 2016 č. j. 4 Co 95/2016-328 a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2015 č. j. 27 C 3/2010-303 bylo porušeno základní právo stěžovatelů na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jimiž podle nich bylo porušeno jejich právo na ochranu majetku, v aspektu legitimního očekávání, zaručené čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a jejich právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. V řízení před obecnými soudy, vedeném podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř."), se stěžovatelé domáhali povolení vkladu svého vlastnického práva k vymezeným nemovitostem (budově a pozemku, na němž stojí), a to podle smlouvy o koupi najaté věci uzavřené dne 17. 6. 1994 mezi pronajímatelem Unicoop, spol. s r. o., (nyní Unicoop, spol. s r. o. v likvidaci - vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem) a stěžovatelem; případně zrušení předchozího rozhodnutí katastrálního úřadu a nařízení přerušení vkladového řízení před katastrálním úřadem. Žalobu podal stěžovatel (stěžovatelka v řízení vystupovala jako účastnice řízení) poté, co Katastrální úřad pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, rozhodnutím ze dne 2. 4. 2010 č. j. V-26486/2007-101-38/MO zamítl návrh na vklad vlastnického práva stěžovatelů do katastru nemovitostí podaný dne 29. 5. 2007, neboť podle jeho závěru nebyl navrhovaný vklad odůvodněn obsahem předložených listin (nedošlo ke tvrzenému vzniku kupní smlouvy, vzhledem k neshodám v kupní ceně). 3. Městský soud v Praze usnesením č. j. 27 C 3/2010-65 ze dne 30. 8. 2011 řízení o žalobě stěžovatelů zastavil a tím nahradil dotčené rozhodnutí katastrálního úřadu. Městský soud, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2674/2008, se ztotožnil s námitkou vedlejší účastnice řízení, že v daném případě je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť stěžovatel podal návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle téže smlouvy o koupi najaté věci z roku 1994 již dříve a tento návrh byl zamítnut rozhodnutím Katastrálního úřadu Praha-město ze dne 10. 12. 2003 sp. zn. V-35042/2003/SY, které nabylo právní moci dne 5. 3. 2004 (k zamítnutí návrhu tehdy došlo z obdobných důvodů jako v případě návrhu z roku 2007). O druhém návrhu stěžovatelů, z roku 2007, tak podle městského soudu nemělo být vůbec rozhodováno. 4. K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 4 Co 7/2011-94 ze dne 13. 2. 2012 napadené usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vrchní soud považoval odkaz městského soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu za nepřípadný a sám poukázal zejména na § 48 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 12/2008 s tím, že správní řád zakládá překážku řízení pouze v případě, že právo již bylo přiznáno nebo povinnost uložena (v totožné věci); tedy nikoli v případě, že žádost (návrh) účastníka řízení byla zamítnuta. Proto i v projednávané věci je třeba se předmětem řízení zabývat, nikoli řízení zastavit. 5. Rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 27 C 3/2010-144 ze dne 4. 4. 2013 byl povolen vklad vlastnického práva do společného jmění manželů - stěžovatelů k vymezeným nemovitostem podle smlouvy o koupi najaté věci z roku 1994, a to s účinky vkladu ke dni 29. 5. 2007, čímž bylo nahrazeno rozhodnutí katastrálního úřadu z roku 2010. Městský soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že návrhu na vklad vlastnického práva lze vyhovět, neboť stěžovatel prokázal uzavření kupní smlouvy, na což nemá vliv případný spor účastníků o výši kupní ceny. 6. K odvolání vedlejší účastnice řízení Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 4 Co 122/2013-197 ze dne 14. 11. 2013 potvrdil rozsudek městského soudu ve výrocích o věci samé jako věcně správný, ztotožniv se se skutkovými i právními závěry městského soudu. 7. K dovolání vedlejší účastnice Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 21 Cdo 3207/2014-287 ze dne 17. 9. 2015 zrušil rozsudek vrchního soudu a rozsudek městského soudu a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Podle Nejvyššího soudu totiž v daném případě mělo být řízení o návrhu na vklad vlastnického práva z roku 2007 bez dalšího zastaveno pro překážku věci pravomocně rozhodnuté, neboť totožný návrh na vklad (podle téže smlouvy z roku 1994) byl katastrálním úřadem již zamítnut v roce 2003, a to aniž pak byla podána žaloba podle části páté občanského soudního řádu. S poukazem na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 85/95 ze dne 30. 12. 1998 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2674/2008 ze dne 24. 3. 2010 Nejvyšší soud uvedl, že "v řízení před správními orgány platí - jak uznává doktrína i soudní praxe - obecná procesní zásada ‚ne bis in idem', a to bez ohledu na to, zda procesní předpis zákaz dvojího projednání téže věci ... explicitně stanoví (např. § 104 odst. 1 a § 159a odst. 5 o. s. ř.), nebo nikoli ... Zákaz dvojího projednání téže věci se proto ve správním řízení uplatňuje nejen v případech, kdy by mělo dojít k opětovnému přiznání téhož práva nebo uložení téže povinnosti z téhož důvodu téže osobě (srov. § 48 odst. 2 správního řádu), nýbrž i ve věcech, v nichž bylo vydáno rozhodnutí, kterým nebylo přiznáno právo a kterým ani nebyla uložena povinnost [nestanoví-li zákon výjimečně jinak (srov. například § 101 správního řádu)]." Nejvyšší soud dále, s odkazem na § 244 odst. 1 o. s. ř., § 5 odst. 4 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, a čl. XXV bod 1 zákona č. 151/2002 Sb., dodal, že s účinností od 1. 1. 2003 je žaloba podle části páté o. s. ř. jediným prostředkem nápravy stavu založeného nesprávným rozhodnutím katastrálního úřadu o zamítnutí vkladu; takové rozhodnutí naopak nemůže být zrušeno nebo změněno příslušným správním orgánem na základě odvolání, přezkumného řízení, obnovy řízení ani na základě provedení nového řízení a vydání nového rozhodnutí ve věci - může být jedině nahrazeno rozhodnutím soudu vydaným v řízení o žalobě podle části páté o. s. ř. Pokud tato žaloba nebyla podána nebo pokud rozhodnutí katastrálního úřadu o zamítnutí vkladu práva zůstalo nedotčeno dle § 250k o. s. ř., pak dané rozhodnutí katastrálního úřadu zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté, která brání tomu, aby o návrhu na zápis vkladu práva mohlo být rozhodnuto znovu. 8. Vázán právním názorem dovolacího soudu pak Městský soud v Praze usnesením č. j. 27 C 3/2010-303 ze dne 30. 10. 2015 řízení zastavil, a to pro překážku věci pravomocně rozhodnuté, čímž nahradil rozhodnutí katastrálního úřadu z roku 2010. Toto rozhodnutí městského soudu bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Co 95/2016-328 ze dne 30. 12. 2016 jako správné. 9. Proti rozhodnutí vrchního soudu stěžovatelé podali dovolání. V dovolacím řízení mimo jiné navrhli, aby věc projednal jiný senát Nejvyššího soudu, než který se věcí zabýval dříve. Usnesením sp. zn. 20 Nd 312/2017-402 ze dne 3. 10. 2017 Nejvyšší soud rozhodl, že soudci senátu 21 Cdo Nejvyššího soudu nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování této věci. Usnesením č. j. 21 Cdo 1927/2017-406 ze dne 22. 11. 2017 pak Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl jako nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.