Ústavní soud II.ÚS 754/16

Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným rozsudkem jako věcně správný (ve smyslu ustanovení § 219 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř.") potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň - jih, rovněž napadený nyní projednávanou ústavní stížností, kterým zamítl návrh stěžovatele, jímž se domáhal zrušení osvojení nezl. B., jehož osvojitelem se stal na základě rozsudku Okresního soudu v Prievidzi (SR) ze dne 3. 6. 2008, č. j. 7 P/14/2008-71 (ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 3. 6. 2008, č. j. 7 P/14/2008-75), a to v souvislosti s uzavřením manželství s matkou nezletilého, E. L. V odůvodnění rozsudku se krajský soud zcela ztotožnil s právními závěry okresního soudu, pokud dovodil podle ustanovení § 41 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (ve spojení s nyní účinným přechodným ustanovením § 123 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém) pravomoc českého soudu k rozhodnutí o návrhu stěžovatele a na jeho případ pak (za použití ustanovení § 26 zákona č. 97/1963 Sb.) aplikoval slovenský zákon o rodině (zákon č. 36/2005 Z. z., o rodině). Konkrétně pak jeho ustanovení § 107, dle něhož může soud zrušit osvojení jen z vážných důvodů, které jsou v zájmu nezletilého, a to do šesti měsíců od právní moci rozhodnutí o osvojení (na návrh osvojence, osvojitele či bez něho). Stejně tak se krajský soud zcela ztotožnil se závěry okresního soudu, který předmětný návrh stěžovatele zamítl, a to jednak s ohledem na skutečnost, že výše citovaný rozsudek o osvojení nabyl právní moci již dne 16. 6. 2008, tj. po lhůtě vymezené cit. ustanovením § 107 slovenského zákona o rodině, jednak s ohledem na to, že po provedeném dokazování za účelem zjištění osobní i finanční situace a vzájemných vztahů stěžovatele a matky nezl. nebyly v případě stěžovatele naplněny zákonem stanovené podmínky pro zrušení osvojení nezletilého, když rozvod manželství za takový vážný důvod považovat nelze. Krajský soud tak neshledal důvodnými stěžovatelovy odvolací námitky, v nichž polemizoval s uvedeným právním závěrem okresního soudu, neboť byl i nadále přesvědčen o tom, že osvojení neplní společenskou funkci, a okresní soud ani dostatečně nezohlednil konkrétní okolnosti případu, když stěžovatel byl dle svých slov do role osvojitele vmanipulován ze strany matky nezletilého a osvojení činil pod nátlakem.

V této polemice s právními závěry obecných soudů a za použití téměř shodné argumentace stěžovatel pokračuje i v nyní projednávané ústavní stížnosti, v níž setrvává na nesouhlasném stanovisku s konkrétním způsobem, jakým bylo obecnými soudy rozhodnuto o jeho návrhu na zrušení osvojení nezletilého. Nadto stěžovatel zpochybňuje závěr obecných soudů, že svůj návrh podal opožděně, neboť doručenku, jež má dokládat doručení výše uvedeného rozsudku Okresního soudu v Prievidzi, nikdy nepodepsal a rozsudek proto nemohl vůbec nabýt právní moci.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o jeho návrhu na zrušení osvojení nezletilého a za tímto účelem zjišťovaly skutkový stav a hodnotily provedené důkazy. Ústavní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, jakým konkrétním způsobem mají v této otázce obecné soud rozhodovat (zde tedy vyhovět či zamítnout návrh na zrušení osvojení nezletilého). Stěžovatel však Ústavní soud povýtce staví právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti předkládal v obdobném znění již v řízeních před obecnými soudy a ústavní stížnost tak fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny rozhodnutí obecných soudů a s jejichž právními závěry, na úrovni podústavního práva, polemizuje i v řízení před Ústavním soudem. Za dostatečnou ústavněprávní argumentaci přitom nelze považovat pouhé závěrečné konstatování, že rozhodnutím obecných soudů došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.

K samotné polemice stěžovatele se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o jeho návrhu na osvojení nezletilého, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, nýbrž na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014). Ostatně zmíněný ústavní požadavek na rozhodování obecných soudů "v nejlepším zájmu nezletilého dítě" nachází odraz i v citovaném ustanovení § 107 slovenského zákona o rodině, přičemž podmínku přítomnosti vážných důvodů a stanovení lhůty, jíž je časově omezena možnost osvojitele domáhat se svým návrhem zrušení osvojení, je třeba vnímat jako podmínky tento požadavek chránící.

Právě prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů, přičemž dospěl k závěru, že obecné soudy při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, neshledaly předpoklady pro zrušení osvojení nezletilého, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují. Krajský soud se nadto dle Ústavního soudu v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem vypořádal i s argumenty, které stěžovatel předestřel v průběhu odvolacího řízení a jež byly koneckonců z velké části i obsahem nyní projednávané ústavní stížnosti. Námitku stěžovatele zpochybňující správnost doručení uvedeného rozsudku Okresního soudu v Prievidzi, nadto nově vznesenou až v ústavní stížnosti, považuje Ústavní soud za bezpředmětnou a do značné míry ryze účelovou, neboť doručení do vlastních rukou představuje procesní podmínku, zajišťující dotčenému účastníkovi řízení možnost se řádně seznámit s obsahem doručovaného rozhodnutí a případně s dostatečným předstihem zvážit procesní prostředky ochrany proti němu. Z procesního postupu a z chování stěžovatele přitom nelze v žádném případě dovodit, že s obsahem rozsudku Okresního soudu v Prievidzi (SR) ze dne 3. 6. 2008 nebyl do doby podání svého návrhu na zrušení osvojení obeznámen a bylo mu tak znemožněno se proti němu i včas bránit.

Ústavní soud se tak neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů porušují jeho právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), a proto ji odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.