II.ÚS 827/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 827/13 ze dne 18. 4. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké a o ústavní stížnosti stěžovatelky Lubomíry Galdové, zastoupené JUDr. Jiřím Rakem, advokátem, se sídlem Štefánikova 58/31, 742 21 Kopřivnice, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2012, č. j. 26 Cdo 2103/2012-175, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. března 2012, č. j. 42 Co 463/2008-159, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatelka se podanou stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 5. června 2008, č. j. 13 C 350/2007-47, ve spojení s usnesením ze dne 16. června 2008, č. j. 13 C 350/2007-58, výrokem I. zamítl žalobu na určení, že žalobkyně (stěžovatelka) je výlučnou nájemkyní bytu specifikovaného ve výroku (dále též "předmětný byt"), výroky II., III. a IV. vyhověl žalobě na zrušení práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu, přičemž určil, že byt bude dále užívat žalobkyně jako jeho výlučná nájemkyně, a žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku. 3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací prvním rozsudkem ve věci ze dne 23. září 2008, č. j. 42 Co 463/2008, 42 Co 464/2008-83, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně pouze tak, že žalovanému uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu. 4. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. června 2011, č. j. 26 Cdo 541/2009-112, výše citovaný rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Hlavním důvodem pro zrušení rozsudku odvolacího soudu byl jiný pohled Nejvyššího soudu na otázku bytové náhrady (podle názoru Nejvyššího soudu neměl žalovaný za zjištěného stavu nárok na náhradní byt). 5. Poté Krajský soud v Ostravě opětovně rozhodoval a druhým rozsudkem ve věci ze dne 13. března 2012, č. j. 42 Co 463/2008-159, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zrušení práva společného nájmu předmětného bytu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel z v době jeho rozhodování již změněného skutkového stavu, neboť ke dni 21. dubna 2010 se vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, stalo Bytové družstvo F., do něhož vstoupila jako jeho členka pouze žalobkyně, s níž následně družstvo uzavřelo nájemní smlouvu k předmětnému bytu. Na tomto skutkovém základě odvolací soud - s poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 26 Cdo 2435/2002 a 26 Cdo 2198/2003, a usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 31/04 - dovodil, že jestliže ke dni, kdy bytové družstvo nabylo vlastnické právo k bytovému domu, svědčilo rozvedeným manželům právo společného užívání nedružstevního bytu v tomto domě (rozsudek, jímž bylo právo společného nájmu bytu manžely zrušeno, byl zrušen předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu), pak se toto jejich právo k uvedenému dni transformovalo na právo společného nájmu družstevního bytu manžely a vzniklo jim společné členství v bytovém družstvu. Za této situace tedy účastníkům vzniklo (a ke dni rozhodování odvolacího soudu trvalo) právo společného nájmu družstevního bytu manžely a také společné členství v bytovém družstvu. Protože žalobkyně ani přes poučení, jehož se jí dostalo u odvolacího jednání, neučinila předmětem řízení zrušení práva společného nájmu družstevního bytu manžely [podle § 705 odst. 2 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")], nemohl odvolací soud - při vázanosti žalobou - vyhovět její žalobě na zrušení práva společného nájmu bytu (podle § 705 odst. 1 obč. zák.). 6. Následné dovolání žalobkyně bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2012, č. j. 26 Cdo 2103/2012-175, zamítnuto jako nedůvodné. Nejvyšší soud s poukazem na výše citovanou judikaturu a ve shodě s odvolacím soudem dovodil, že jestliže svědčilo účastníkům řízení k 21. dubnu 2010, kdy bytové družstvo nabylo vlastnické právo k domu, v němž se nachází předmětný byt, právo společného nájmu bytu manžely, pak se toto jejich právo k uvedenému dni transformovalo na právo společného nájmu družstevního bytu manžely a vzniklo jim společné členství v bytovém družstvu. Dále konstatoval, že hmotněprávním předpokladem zrušení práva společného nájmu bytu manžely (ve smyslu § 705 odst. 1 obč. zák.) je, že toto právo vzniklo a že trvalo (existovalo) ke dni rozhodování soudu. Jestliže v daném případě toto právo ke dni rozhodování odvolacího soudu neexistovalo (neboť se transformovalo na právo společného nájmu družstevního bytu manžely při jejich společném členství v bytovém družstvu), nemohl už z tohoto důvodu odvolací soud vyhovět žalobě na zrušení práva společného nájmu bytu manžely podle § 705 odst. 1 obč. zák. II. 7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv na ochranu vlastnictví. Hlavním jádrem argumentace stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti je její nesouhlas se závěrem, že se právo společného nájmu bytu k okamžiku nabytí vlastnictví domu, resp. předmětného bytu družstvem transformovalo na právo společného nájmu družstevního bytu manžely. Stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že se stala výlučnou členkou družstva, neboť v okamžiku nabytí vlastnického práva družstva k předmětnému bytu (dne 21. dubna 2010) bylo právo společného nájmu bytu manžely zrušeno na základě pravomocného rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. září 2008, č. j. 42 Co 463/2008, 42 Co 464/2008-83 (tento rozsudek nabyl právní moci dne 23. října 2008). Podle názoru stěžovatelky nemůže být její právo majetkové povahy, kam spadá i členský podíl v družstvu a s ním spojené právo užívání družstevního bytu, omezeno rozhodnutím soudu a přiznáno jiné osobě (bývalému manželovi), který se na jeho nabytí nikterak nepodílel. Toto považuje za porušení svého práva na ochranu majetku. Stěžovatelka opakovaně zdůrazňuje, že právo společného nájmu bylo v době uskutečnění převodu vlastnického práva na družstvo pravomocně zrušeno. Své tvrzení opírá mj. o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2435/2002, z něhož se podává, že mohou nastat situace, kdy i přes trvání společného nájmu bytu nebude možné rozhodnout o transformaci tohoto práva na právo společného nájmu družstevního bytu. Stěžovatelka považuje obnovu stavu společného nájmu bytu po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu za nemožnou, a proto rovněž odmítla změnit žalobu tak, aby soud nově rozhodoval o zrušení společného nájmu družstevního bytu. III. 8. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. 9. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že není opodstatněná. 10. Podstata stěžovatelčiny argumentace spočívá v nesouhlasu se závěrem obecných soudů o transformaci práva společného nájmu nedružstevního bytu na právo společného nájmu družstevního bytu manžely v situaci, kdy v okamžiku změny charakteru bytu existoval pravomocný rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo právě toto právo společného nájmu manžely u nedružstevního bytu zrušeno. V obecné rovině se tedy jedná o otázku účinků kasačního rozhodnutí dovolacího soudu na (v době