III.ÚS 1004/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1004/08 ze dne 18. 12. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 18. prosince 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. J., zastoupené Mgr. Ditou Křápkovou, advokátkou v Brně, Obilní trh 4, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 3. 2008 č. j. 25 Cdo 1861/2007-84, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2007 č. j. 13 Co 376/2006-56 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 5. 2006 č. j. 18 C 111/2005-31, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Dle stěžovatelky byla porušena její práva zakotvená v čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 18 C 111/2005 a obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil tyto skutečnosti. Stěžovatelka se žalobou, odvolávající se na ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), domáhala, aby byla žalované České republice - Ministerstvu financí (dále jen "vedlejší účastník") uložena povinnost zaplatit jí 740 498,- Kč s příslušenstvím (původně 906 575,- Kč). Nároku se domáhala z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem. Ten spatřovala "v nerespektování nálezů Ústavního soudu ve věci regulace nájemného". Stěžovatelka - vlastník nájemního domu - vymezila tvrzený nárok coby rozdíl mezi ekonomickým nájemným, kterého mohla dosahovat (v období od 11. 7. 2004 do 31. 8. 2005 u tří bytů v jejím domě, původně za období od 1. 7. 2002 do 31. 8. 2005), nebýt cenové regulace, a nájemným regulovaným podle vyhlášky Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., zrušené nálezem Ústavního soudu ČR č. 231/2000 Sb., a následně podle výměru Ministerstva financí č. 01/2002 a výměru č. 06/2002 (zrušený nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 8/02, N 142/28), a podle nařízení vlády č. 567/2002 Sb., kterým se stanoví cenové moratorium nájemného z bytů (zrušené nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 2/03, N 41/29). Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu rozsudkem ze dne 9. 5. 2006 sp. zn. 18 C 111/2005 zamítl s odůvodněním, že skutečnost, že zákonodárný sbor v období po zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb. nepřijal ústavně konformní právní úpravu týkající se regulace nájemného, nelze považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a I. ÚS 489/05 a možnost stěžovatelky se domáhat zvýšení nájemného vůči nájemníkům. Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 24. 1. 2007 sp. zn. 13 Co 376/2006 prvostupňové rozhodnutí potvrdil sdíleje jeho skutková zjištění i právní závěry. Dále zdůraznil, že ohledně nároku na náhradu škody za dobu do 20. 3. 2003 se stěžovatelka nemůže dovolávat nečinnosti státu (neexistence právní úpravy), neboť byly postupně v platnosti vyhláška MF č. 176/1993 Sb., výměry MF č. 01/2002 a 06/2002 a nařízení vlády č. 567/2002 Sb. Jakkoliv byly posléze shledány Ústavním soudem za protiústavní, do doby jejich zrušení byly platnými právními předpisy; nálezy Ústavního soudu zpětnou účinnost nemají. Odvolací soud také vyjádřil svůj názor k možnosti požadovat zvýšené nájemné za dobu po 20. 3. 2003 vůči nájemníkům, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Uvedl současně, že teprve v případě, že pronajímatel nebude uspokojen ze strany druhého účastníka nájemního vztahu, je možno uplatnit pohledávku vůči státu z titulu náhrady škody. Dále se odvolací soud vyjádřil k otázce náhrady škody vůči státu ve vztahu k zákonu č. 82/1998 Sb. a ve vztahu k obecné úpravě náhrady škody v občanském zákoníku. O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 3. 2008 sp. zn. 25 Cdo 1861/2007 tak, že dovolání pro nepřípustnost odmítl. Uvedl, že obecné soudy posoudily otázku nesprávného úředního postupu spatřovaného v nečinnosti zákonodárného orgánu v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu; nejedná se tak o otázku zásadního právního významu. Nejvyšší soud odkázal na svůj vlastní rozsudek ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, dle něhož proces přijímání zákonů není úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že stát a obecné soudy opakovaně nerespektují nálezy Ústavního soudu týkající se tzv. regulovaných nájmů (porušují tak čl. 89 odst. 2 Ústavy). Stěžovatelka spatřuje nesprávný úřední postup státu v tom, že opakovaně vydával protiústavní podzákonné právní normy k regulaci nájemného z bytů v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy, a v tom, že nečinil účinné kroky k ústavně konformní právní úpravě nájemného z bytů od 1. 1. 2002. Stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05. Stěžovatelka dále obecným soudům vytýká nesprávné právní posouzení věci. Uvedla, že § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. neobsahuje taxativní výčet definující pojem nesprávného úředního postupu. Zastává názor, že je nutno pod dané ustanovení podřadit i nerespektování nálezů Ústavního soudu, jež má přímý dopad do majetkové sféry dotčených subjektů (pronajímatelů). V právním státě nelze připustit stav protiústavní mezery v zákonodárství, v jejímž důsledku jsou porušována lidská práva. Nastane-li takový stav, z principu dělby moci plyne povinnost moci soudní vůči moci zákonodárné zasáhnout; vzhledem k nemožnosti nahradit normotvornou činnost moci zákonodárné, učiní tak rozhodnutím, jímž uloží náhradu tímto stavem způsobené škody. Stěžovatelka je přesvědčena, že její nárok nelze uspokojit jinak než náhradou škody vůči státu. Uvedla, že v období 1. 7. 2002 až 31. 8. 2003 obecné soudy žaloby pronajímatelů vůči nájemníkům zamítaly (shodně následná judikatura Nejvyššího soudu); stěžovatelka proto žalobu o určení výše nájemného nepodávala. Teprve nálezem sp. zn. Pl. ÚS 20/05 došlo ke změně; ten byl vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 2. 6. 2006. Stěžovatelka pak nemohla po 2. 6. 2006 řešit otázku nájemného pro futuro v rámci soudního sporu s nájemníky (jak tvrdil odvolací soud), neboť v té době již byl účinný zákon č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu (poukázala, stran domáhání se rozdílu nájemného za dobu minulou, na nález ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05). Dle stěžovatelky rovněž nárok nemůže směřovat proti nájemníkům z důvodu ochrany jejich právní jistoty; absentuje explicitní právní úprava, nájemníci hradili nájemné v souladu s platnými právními předpisy. Stěžovatelka poukázala také na výklad odvolacího soudu o náhradě škody dle občanského zákoníku a uvedla, že soud měl i pro právní posouzení uplatněného nároku dle občanského zákoníku k dispozici všechny rozhodné skutečnosti. Odvolací soud nezdůvodnil, proč nepřiznal náhradu škody dle občanského zákoníku (nebylo-li možno ji přiznat dle zákona č. 82/1998 Sb.). II. Na výzvu Ústavního soudu podaly obecné soudy svá vyjádření. Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že stěžovatelka nepřináší v ústavní stížnosti nové či podstatné argumenty a právní názor vyjádřený dovolacím soudem je v souladu s hmotným právem i s judikaturou. Městský soud v Praze uvedl zásadní část právních závěrů ze svého rozhodnutí, včetně argumentace, že teprve pokud by stěžovatelka neuspěla se svým nárokem ve sporu proti nájemníkům, mohla by se domáhat jeho uspokojení vůči státu. Odvolací soud nemá za to, že by porušil stěžovatelčino právo na spravedlivý proces či jiná ústavně zaručená práva a svobody. Obvodní soud pro Prahu 1 odkázal na své rozhodnutí s tím, že legislativní proces není postupem adresovaným konkrétní osobě, nejedná se o nesprávný úřední postup a nelze tak aplikovat zákon č. 82/1998 Sb. K ústavní stížnosti se vyjádřil i vedlejší účastník. Uvedl, že většina nových vlastníků nájemních domů převzala nájemníky dobrovolně od předchozího vlastníka s právním závazkem dodržení všech platně uzavřených nájemních smluv. Stěžovatelka se domáhá ochrany majetku, který získala v rozsahu omezení, jaké měl předchozí vlastník. Vedlejší účastník poukázal na to, že žalobami pronajímatelů proti nájemníkům bude dána možnost objektivního zjištění skutečných příjmů a výdajů majitelů nemovitostí, kterému se dosud většinou vyhýbají. III. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 p