III.ÚS 101/05 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 101/05 ze dne 26. 8. 2010 N 170/58 SbNU 477 Náhrada nákladů řízení u odškodnění pracovního úrazu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila - ze dne 26. srpna 2010 sp. zn. III. ÚS 101/05 ve věci ústavní stížnosti M. Š. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2004 č. j. 21 Cdo 1859/2004-70 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2004 č. j. 13 Co 536/2003-51, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o zaplacení náhrady nákladů řízení o odškodnění pracovního úrazu, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení. I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2004 č. j. 13 Co 536/2003-51 a rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. listopadu 2004 č. j. 21 Cdo 1859/2004-70 bylo porušeno základní právo stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2004 č. j. 13 Co 536/2003-51 se ruší ve výrocích II, III a IV. Ve výroku I se zrušuje tento rozsudek vyjma části, kterou se potvrzuje zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 3 825 Kč. III. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. listopadu 2004 č. j. 21 Cdo 1859/2004-70 se ve výrocích III a IV ruší. Odůvodnění I. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Z ústavní stížnosti a ze soudního spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 29 C 422/93 vyplývá, že stěžovatel utrpěl dne 29. února 1992 pracovní úraz při výkonu práce pro svého tehdejšího zaměstnavatele, po kterém došlo k jeho úplné invaliditě. Závazek k odškodnění pracovního úrazu posléze přešel z jeho bývalého zaměstnavatele na společnost JONEX, spol. s r. o. Této společnosti bylo také dne 1. prosince 1998 rozsudkem č. j. 29 C 422/93-130 uloženo, aby stěžovateli z důvodu odškodnění pracovního úrazu zaplatila částku 568 457 Kč s příslušenstvím, a od 1. prosince 1998 mu pak měla společnost JONEX, spol. s r. o., platit na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti částku 11 247 Kč vždy do každého desátého dne v měsíci. Současně měla společnost JONEX, spol. s r. o., zaplatit stěžovateli jako náhradu nákladů řízení částku 116 670 Kč. Vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti, obchodní společnost Kooperativa pojišťovna, a. s., se řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 29 C 422/93 zúčastnila jako vedlejší účastník na straně žalované obchodní společnosti JONEX, spol. s r. o. Z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze, oddíl C, vložka 5493, přístupného na internetové adrese http://www.justice.cz, vyplývá, že na majetek společnosti JONEX, spol. s r. o., byl dne 18. července 2002 usnesením Městského soudu v Praze č. j. 92 K 18/2002-14 prohlášen konkurs. Z ústavní stížnosti a ze soudního spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 287/2001 vyplývá, že stěžovatel se žalobou podanou dne 13. prosince 2001 domáhal, aby mu žalovaná Kooperativa, pojišťovna, a. s., (dále také jako "vedlejší účastník" nebo "pojišťovna") zaplatila 116 670 Kč s 12% úrokem od 2. 5. 1999. Žalobu stěžovatel odůvodnil zejména tím, že vedlejší účastník mu vyplatil z důvodu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání podle shora uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 29 C 422/93-130 odškodnění pracovního úrazu, avšak s poukazem na ustanovení § 3 vyhlášky č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, odmítá uhradit stěžovateli přisouzenou náhradu nákladů řízení ve výši 116 670 Kč. K uspokojení pohledávky stěžovatele na náhradu nákladů řízení byl na jeho návrh usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 nařízen výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky ve smyslu § 315 o. s. ř., kterou má obchodní společnost JONEX, spol. s r. o., vůči vedlejšímu účastníkovi. Povinnost nahradit náklady řízení pojišťovnou podle názoru stěžovatele "vychází přímo z ustanovení § 121 odst. 3 obč. zák., podle něhož příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním, přičemž příslušenství sdílí osud věci hlavní a náklady spojené s uplatněním pohledávky, pokud byla jejich náhrada úspěšně uplatněna, sdílí osud jistiny". Vedlejší účastník k žalobě stěžovatele v řízení před obecnými soudy namítal, že náhradu nákladů řízení přiznanou stěžovateli v původním řízení není povinen za zaměstnavatele uhradit. Podmínky, za nichž je pojišťovna povinna uhradit za odpovědného zaměstnavatele náhradu škody způsobenou pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, stanoví vyhláška č. 125/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z ustanovení § 3 této vyhlášky vyplývá, že pojišťovna "náklady soudního i mimosoudního projednávání vedeného v souvislosti se škodnou událostí hradí, jen jestliže se k tomu písemně zavázala". V projednávané věci však žádný takový písemný závazek není. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. února 2003 č. j. 13 C 287/2001-28 obchodní společnosti Kooperativa, pojišťovna, a. s., uložil, aby zaplatila stěžovateli 116 670 Kč, přičemž žalobě ohledně úroků z prodlení od 2. 5. 1999 do zaplacení nevyhověl. Podle Obvodního soudu pro Prahu 1 je pojišťovna povinna náhradu nákladů řízení zaměstnanci uhradit z důvodu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu, přičemž podle "obecných ustanovení občanského zákoníku § 118 až 121" patří k příslušenství pohledávky vedle úroků, úroků z prodlení a poplatku z prodlení také náklady spojené s uplatněním pohledávky. Na tomto závěru nic nemění podle obecného soudu prvního stupně ani ustanovení § 3 vyhlášky č. 125/1993 Sb., neboť se týká jen nákladů soudního a mimosoudního projednávání vzniklých zaměstnavateli. Městský soud v Praze jako soud odvolací touto ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 4. února 2004 č. j. 13 Co 536/2003-51 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 116 670 Kč zamítl. Podle odvolacího soudu § 121 odst. 3 obč. zák. nelze použít, neboť je nutno aplikovat speciální právní předpis, tedy vyhlášku č. 125/1993 Sb., zejména § 3 této vyhlášky. Protože nebylo prokázáno, že by se pojišťovna písemně zavázala k úhradě nákladů řízení, není ani poddlužníkem stěžovatele, a stěžovatel proto na požadované plnění nemá nárok. Nejvyšší soud posuzoval věc jako soud dovolací k dovolání stěžovatele, a to touto ústavní stížností napadeným rozsudkem č. j. 21 Cdo 1859/2004-70, a to zčásti jako tzv. nárokové dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., zčásti proto, že věc měla podle názoru Nejvyššího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud odmítl tezi stěžovatele, že vyhláška č. 125/1993 Sb. upravuje jen vztahy mezi pojišťovnou a zaměstnavatelem, ale poukázal na to, že upravuje především podmínky zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, tj. zda, kdy a v jakém rozsahu je pojišťovna povinna nahradit za zaměstnavatele škodu, která zaměstnanci vznikla při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání. Zaměstnanci ze zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání žádný nárok vůči pojišťovně nevzniká, ledaže by měl podle ustanovení § 205d odst. 8 zákoníku práce přímo vůči pojišťovně právo, aby mu škodu nahradila v témže rozsahu, v jakém by mu ji byl povinen nahradit sám pojištěný zaměstnavatel. Pojišťovna je podle Nejvyššího soudu povinna za zaměstnavatele v první řadě nahradit škodu, která zaměstnanci vznikla při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, v takovém rozsahu, v jakém za ni zaměstnavatel odpovídá podle zákoníku práce. Nejvyšší soud upozorňuje, že zákoník práce ani jiné pracovněprávní předpisy nevymezují na rozdíl od právní úpravy občanskoprávních vztahů příslušenství nároku, přičemž ustanovení § 121 odst. 3 obč. zák. (definice příslušenství pohledávky) nelze v pracovněprávních vztazích použít ani analogicky, s ohledem na úplnou samostatnost pracovního práva vůči občanskému právu. Zaměstnanci u odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání přísluší na základě pracovněprávních předpisů jen nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, bolest, ztížení společenského uplatnění, účelně vynaložené náklady spojené s léčením a věcnou škodu (srov. § 193 odst. 1 zákoníku práce) a nárok na úroky z prodlení v případě, že nárok zaměstnance na náhradu škody nebyl včas a řádně uspokojen (srov. § 256 zákoníku práce), přičemž jen tyto nároky je pojišťovna povinna uspokojit za zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 věty první vyhlášky č. 125/1993 Sb. Nejvyš