III.ÚS 1014/25 – Ústavní soud

III.ÚS 1014/25 ze dne 18. 12. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti J. D., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Kasalem, LL. M., advokátem, sídlem Kutnohorská 43, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2025 č. j. 11 Tdo 1097/2024-2431, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. září 2024 č. j. 10 To 218/2024-2311 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 13. června 2024 č. j. 4 T 27/2024-2179, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kolíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu 1. Okresní soud v Kolíně (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání (I) zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy [§ 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku] ve formě spolupachatelství (§ 23 trestního zákoníku) a (III) přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy (§ 283 odst. 1 trestního zákoníku). Za uvedené jednání byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let ve věznici s ostrahou a ochranné opatření zabrání ve výroku specifikovaných věcí. Současně byl stěžovatel zproštěn obžaloby [§ 226 písm. c) trestního řádu] pro podezření z přečinu nedovoleného ozbrojování ve formě spolupachatelství [§ 279 odst. 3 písm. a) a b), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku], neboť nebylo prokázáno, že jej stěžovatel spáchal. 2. K odvolání stěžovatele a státního zástupce Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ve veřejném zasedání zrušil výrok o vině, trestu a ochranném opatření a nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání, dílem ve spolupachatelství, zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy [§ 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku] a za to mu uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř let ve věznici s ostrahou. 3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v neveřejném zasedání napadeným unesením odmítl jako zjevně neopodstatněné. II. Argumentace stěžovatele 4. Podle stěžovatele nebylo ve věci provedeno úplné dokazování. Nebyli vyslechnuti všichni jím navržení svědci, a některé důkazy byly podle jeho názoru hodnoceny excesivně, zatímco jiné nebyly provedeny vůbec. Obecné soudy sice odůvodnily, proč některé důkazy neprovedly, podle stěžovatele tak ovšem učinily paušálně, kdy zpochybnil legalitu některých vyšetřovacích postupů a některé navržené důkazy by mohly oslabit či vyloučit správnost dosavadních zjištění. Je přesvědčen, že byly provedeny pouze důkazy v jeho neprospěch, a proto i v ústavní stížnosti (počtvrté) opakuje své námitky. 5. Stěžovatel namítá, že (a) domovní prohlídka nebyla provedena v souladu se zákonem - nebyl respektován rozsah nemovitostí, pro který byla prohlídka povolena [viz nálezy ze dne 14. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 183/03 (N 175/38 SbNU 399) či ze dne 1. 11. 2006 sp. zn. II. ÚS 362/06 (N 200/43 SbNU 239). Dále zpochybňuje, že šlo o úkon neodkladný a neopakovatelný (§ 160 odst. 4 trestního řádu), neboť neodkladnost nebyla odůvodněna [viz nálezy ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4183/12 (N 131/70 SbNU 211) či ze dne 22. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 287/96 (N 62/8 SbNU 119). 6. Stěžovatel zpochybňoval (b) zákonnost provedení stěru z rukou a jeho vyhodnocení, tvrdí, že úřední záznam o něm byl vyhotoven až dodatečně a vyjádření, s nimiž se obecné soudy spokojily, nepovažuje za odborné [viz nález ze dne 3. 11. 2004 sp. zn. II. ÚS 268/03 (N 165/35 SbNU 241)]. Odběr nebyl proveden zákonem předvídaným způsobem a s požadovanou dokumentací (fotografie, video či audio záznam), což vylučuje jeho využití [viz nález ze dne 15. 2. 2016 sp. zn. I. ÚS 368/15 (N 32/80 SbNU 411)]. 7. Daktyloskopické otisky stěžovatele (c) se zcela přirozeně nacházely na mnoha místech v domě, v němž pobýval a mohl se tak bezděčně dotknout i předmětů užitých k trestné činnosti, a proto jejich výskyt neznamená jeho zapojení do trestné činnosti. 8. Provedené odposlechy (d) orgány činné v trestním řízení vyhodnotily tak, aby v nich byla nalezena souvislost s trestnou činností, aniž by připustily jiný výklad konverzace. 9. Usvědčující svědectví (e) bylo natolik obecné, že popisu mohlo odpovídat více osob, a jednoznačné určení stěžovatele na jejich základě není možné [viz nálezy ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16 (N 119/81 SbNU 853) a ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 (N 140/74 SbNU 185). 10. Podle stěžovatele nastala situace "tvrzení proti tvrzení" kdy je nutné důkladně ověřit provedené důkazy a věrohodnost svědků [viz nález ze dne 13. 7. 2020 sp. zn. III. ÚS 464/99 (N 109/19 SbNU 63)]. Dále je přesvědčen, že nebyly dodrženy požadavky § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, rozhodnutí obecných soudů nejsou vnitřně přesvědčivá, v řízení přetrvaly pochybnosti [viz nález ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 2726/14 (N 67/77 SbNU 31), jeho vina nebyla dostatečně prokázána a byla tak porušena i presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo. Tvrdí, že se nemohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům a uplatnit návrhy [viz nálezy ze dne 27. 9. 2005 II. ÚS 460/04 (N 185/38 SbNU 489), ze dne 17. 10. 2007 sp. zn. IV. ÚS 434/07 (N 164/47 SbNU 167), ze dne 15. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 51/96 (N 57/8 SbNU 69), ze dne 8. 7. 2003 sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), ze dne 16. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 418/03 (N 125/37 SbNU 573) či ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 226/06 (N 48/56 SbNU 521)]. 11. Z uvedených důvodů řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující i další požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že byl zkrácen ve svých právech zakotvených v čl. 8 odst. 2 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto navrhuje napadená rozhodnutí zrušit. III. Vlastní posouzení ústavní stížnosti 12. Ústavní soud musí nejprve připomenout, že není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky svévole či dokonce libovůle. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí. K takovému pochybení v posuzované věci nedošlo. 13. Z napadeného rozsudku nalézacího soudu se podává, že na základě operativních poznatků a anonymní informace (v domě obývaném odsouzenými se "vaří drogy" a je ukryta varna) byly provedeny odposlechy zájmových osob, předstíraný převod, kdy policista v utajení navázal "obchodní vztah" se spoluodsouzeným. Při následné domovní prohlídce byly zajištěny dvě varny, předměty a látky sloužící k výrobě a distribuci pervitinu, pervitin a na odsouzených byly zjištěny stopy jak pervitinu, tak i (smytelného) prekursoru. Ačkoli část svědků tvrdila, že obvinění jim nikdy žádné drogy neposkytovali, nalézací soud na základě provedeného dokazování (v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu) uzavřel, že trestná činnost byla spáchána, určil její rozsah a pachatele, a rozhodl o trestu. 14. Jak je z napadených rozhodnutí, ale i z textu ústavní stížnosti patrné, stěžovatel opakuje své námitky uplatněné v průběhu řízení ve věci samé i v řízení o odvolání a dovolání, přičemž setrvale odmítá závěry obecných soudů, které považuje za nesprávné, neboť nekonvenují požadavku na vyhodnocení důkazů tak, aby byla přijata jeho verze a byla zcela akceptována jeho obhajoba. Zatímco svým tvrzením stěžovatel přikládá jednoznačnou správnost, závěry orgánů činných v trestním řízení, včetně obecných soudů, považuje za pochybné, nesprávné a nedostatečně odůvodněné. Opakováním své obhajoby se stěžovatel pokouší stavět Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, která si sama posoudí provedené důkazy a dospěje k autonomním