III.ÚS 1044/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1044/20 ze dne 12. 5. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků X, zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem, sídlem Dr. Bureše 1185/1, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2020 č. j. 28 Cdo 3043/2019-297, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. června 2019 č. j. 19 Co 762/2019-252 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. března 2019 č. j. 30 C 332/2018-200, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Přemysla Horáka a Jany Horákové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, konkrétně pak čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), spolu s čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí soudů se podává, že stěžovatel se žalobou podanou k Okresnímu soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") domáhal vydání rozsudku na zaplacení částky ve výši 30 478,54 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení vedlejších účastníků za období od 24. 10. 2016 do 31. 8. 2018. K tomuto bezdůvodnému obohacení vedlejších účastníků mělo dojít na základě užívání společných částí domu bez právního důvodu, neboť právní předchůdci vedlejších účastníků provedli v roce 1997 stavební úpravy svého bytu (č. Y), v důsledku kterých zabrali i část do té doby společných prostor v podobě chodby a komory společné pro byty č. 11 a č. 12. 3. Okresní soud v prvé řadě podrobně zkoumal prohlášení původního vlastníka budovy ve smyslu § 5 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném ke dni 24. 6. 1997, a dospěl k závěru, že na základě tohoto prohlášení Stavebního bytového družstva XX (dále jen "SBD") ze dne 24. 6. 1997 a smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva ze dne 4. 1. 2000, přešel na právní předchůdce byt ve své aktuální funkční úpravě, tedy stavu po stavebních úpravách. I pokud by tomu tak nebylo, stejně by dle názoru Okresního soudu o bezdůvodné obohacení jít nemohlo, jelikož by došlo k vydržení vlastnického práva k rozšířené části bytové jednotky, a to v letech 2000-2018, přičemž podmínky pro vydržení nemovité věci soud posuzoval podle právní úpravy obsažené v § 130 a § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, platném do 31. 12. 2013. Vedlejší účastníci řízení pak předmětnou bytovou jednotku nabyli na základě kupní smlouvy ze dne 24. 4. 2012. 4. Z napadených soudních rozhodnutí dále vyplývá, že na základě podnětu právního zástupce stěžovatele došlo rovněž k prošetření stavebních úprav ze strany Magistrátu města České Budějovice (stavebního úřadu), který dospěl k závěru, že stavební úpravy byly provedeny v souladu s ověřenou projektovou dokumentací a vydaným stavebním povolením. Po provedeném dokazování dospěl okresní soud dále k závěru, že SBD a rovněž všichni nájemníci předmětného domu vyslovili se změnou užívání společných prostor souhlas na základě žádosti právních předchůdců vedlejších účastníků. K této skutečnosti se stěžovatel vyjádřil již v řízení před okresním soudem tak, že právní předchůdci vedlejších účastníků získali souhlas dřívějšího vlastníka domu pro stavební úpravy podvodně. Tento argument byl ze strany okresního soudu označen za nařčení, pro které stěžovatel nepředložil žádný důkaz. Okresní soud upozornil rovněž na to, že kdyby byly společné prostory domu užívány bez právního důvodu, nelze po vedlejších účastnících požadovat bezdůvodné obohacení ve výši nájemného z bytu, jak požadoval stěžovatel, ale pouze ve výši nájemného společných prostor, které je podstatně nižší. 5. Okresní soud uzavřel, že nelze hovořit o tom, že by vedlejší účastníci "užívali společné prostory, resp. prostory společné pro dva byty, neboť se souhlasem vlastníka a všech ostatních nájemců v daném rozsahu zanikly a stavebními úpravami se z nich stala součást bytu." Rozsudkem ze dne 6. 3. 2019 proto okresní soud žalobu zamítl s tím, že dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), nepřiznal žádné ze stran náhradu nákladů řízení. 6. Krajský soud na základě odvolání podaného oběma stranami civilního sporného řízení celou věc podrobně posoudil a rozhodnutí soudu prvního stupně co do výroku I. (zamítnutí žaloby) potvrdil, co do výroku II. změnil tak, že se vedlejším účastníkům (žalovaným) přiznává náhrada nákladů řízení. Stěžovatel ve svém odvolání a v průběhu odvolacího řízení namítal, že okresní soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a nesprávnému právnímu posouzení věci. Zejména byla podle stěžovatele nesprávně posouzena hmotněprávní otázka právního titulu způsobilého založit dobrou víru, stejně jako existence vlastnického práva k části společných prostor domu. Krajský soud vzal za prokázané, že vedlejší účastníci, resp. jejich právní předchůdci, získali ke stavebním úpravám souhlas tehdejšího vlastníka ze dne 28. 1. 1997 i všech ostatních nájemců. Stejně tak se odvolací soud zabýval námitkou neplatnosti kupní smlouvy ze dne 24. 4. 2012, když dospěl k závěru, že nesprávné uvedení slova "darovací" místo slova "kupní" v jednom bodě smlouvy, nečiní smlouvu neurčitou ani neplatnou. 7. Odlišným způsobem posoudil krajský soud právní stránku věci. Dospěl k právnímu závěru, že vedlejší účastníci nebyli vlastníky sporných částí společných prostor, avšak že "nabyli kupní smlouvou v dobré víře bytovou jednotku ve stavu, v jakém byla jejich právními předchůdci užívána a byli tak v dobré víře, že sporné části domu užívají jako jejich vlastníci na základě této kupní smlouvy". Odlišně krajský soud posoudil rovněž otázku možného vydržení, když v bodu 19 odůvodnění vysvětlil, z jakého důvodu nedošlo k uplynutí vydržecí doby dle § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, platném do 31. 12. 2013. Podle názoru krajského soudu však vedlejší účastníci byli bezpochyby poctivými držiteli sporných společných částí domu ve smyslu § 992 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Vedlejší účastníci jako poctiví držitelé pak měli v rozhodném období přímo ze zákona právo věc držet a užívat ji, přičemž nejsou z toho nikomu a nijak odpovědni. Krajský soud dospěl k právnímu závěru, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení zde není dán, a to odkazem na § 3001 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož "získal-li obohacený předmět obohacení v dobré víře nebo bez svého svolení a nelze-li jej dobře vydat, není povinen k náhradě, ledaže by tím vznikl stav zjevně odporující dobrým mravům". Ze zjištěného skutkového stavu přitom nebylo možné dovodit, že by nezaložením povinnosti k náhradě vznikl stav zjevně odporující dobrým mravům. Toto odlišné právní posouzení věci tedy v konečném důsledku nemělo vliv na věcnou správnost I. výroku okresního soudu, krajský soud pouze změnil rozsudek co výroku II. o náhradě nákladů řízení, kterou přiznal žalovaným (vedlejším účastníkům), majícím plný úspěch v řízení. 8. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud toto dovolání postupem podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl, neboť nebylo přípustné z důvodu vymezeného v § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (napadení výroku, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřesahujícím částku 50 000 Kč). II. Argumentace stěžovatele 9. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti z větší části opakuje argumenty, které již uplatnil před obecnými soudy. Opakovaně uvádí, že předmětné stavební úpravy byly realizovány podle projektové dokumentace neověřené stavebním úřadem (resp. že "nebyla opatřena kulatým razítkem"). Dále namítá, že SBD žádost právních předchůdců vedlejších účastníků o stavební úpravy nikdy nechválilo stejně jako to, že kupní smlouva, kterou nabyli vedlejší účastníci vlastnické právo k bytové jednotce, je neplatná. Podle názoru stěžovatele nebylo právo k části společných prostor vykonáváno na základě souhlasu vlastníka, a proto takovýto výkon práva nemohl nikomu založit dobrou víru. Sdělení zaměstnance SBD ve věci písemného souhlasu SBD s předmětnými stavebními úpravami označuje stěžovatel za "irelevantní a lživé