III.ÚS 1068/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1068/22 ze dne 15. 11. 2023 N 165/121 SbNU 99 Právo na soudní ochranu v kontextu možné diskriminace dítěte se zdravotním postižením v přístupu ke vzdělání   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj), soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) V. V. a 2) G. V., zastoupených JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem, se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 6. 2018 č. j. 12 C 447/2015-102, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2019 č. j. 21 Co 329/2018-305 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2022 č. j. 25 Cdo 244/2020-352, za účasti Okresního soudu v Kolíně, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Základní školy X, zastoupené Mgr. Bc. Tomášem Kasalem, LL.M., advokátem, se sídlem Kutnohorská 43, Kolín, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 6. 2018 č. j. 12 C 447/2015-102, rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2019 č. j. 21 Co 329/2018-305 a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2022 č. j. 25 Cdo 244/2020-352 bylo porušeno právo prvního stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na participaci na řízení, které se ho dotýká, podle článku 12 Úmluvy o právech dítěte a na projednání věci v jeho přítomnosti podle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Výroky II. a III. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2019 č. j. 21 Co 329/2018-305 bylo porušeno právo druhé stěžovatelky na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. III. Rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 6. 2018 č. j. 12 C 447/2015-102, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2019 č. j. 21 Co 329/2018-305 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2022 č. j. 25 Cdo 244/2020-352 se zrušují. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v článku 1 Ústavy, článku 1, článku 3 odst. 1, článku 4 odst. 2 a 4, článku 10 odst. 1, článku 11 odst. 1, článku 33 odst. 1, 2 a 4, článku 36, článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článků 6 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), článků 1 a 2 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě (dále jen "Dodatkový protokol"), dále článku 2, článku 3 odst. 1 a článků 12, 23 a 29 Úmluvy OSN o právech dítěte (dále jen "Úmluva o právech dítěte"), článku 3 písm. b) a f), článku 5 odst. 2 a 3, článků 7 a 9, článku 13 odst. 1, článku 24 odst. 1 a 2 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením (dále jen "CRPD") a článku 2 odst. 2 a článku 13 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (dále jen "ICESCR"). 2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, první stěžovatel, zastoupený druhou stěžovatelkou, jako zákonnou zástupkyní, se žalobou domáhal po Základní škole X (dále jen "vedlejší účastnice") nároků vyplývajících ze zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "antidiskriminační zákon"). Zejména se domáhal, aby bylo určeno, že ze strany vedlejší účastnice došlo k porušení práva na rovné zacházení, a to nezajištěním bezplatného vzdělávání, odepřením přiměřené úpravy osobě se zdravotním postižením a obtěžováním žalobce. 3. V žalobě první stěžovatel uvedl, že k jeho diskriminaci došlo, neboť mu vedlejší účastnice odmítla poskytnout přiměřenou úpravu vzdělávání, pokud požadovala hrazení této úpravy zákonnými zástupci. Stěžovatel byl nucen vynaložit finanční prostředky na zajištění asistenta pedagoga, a byl tak diskriminován v bezplatném přístupu ke vzdělání, a to i z důvodu svého zdravotního postižení. Stěžovatel dále uvedl, že byl ze strany zaměstnanců školy obtěžován, což mělo dopady na jeho fyzický i psychický stav a vztah ke škole. Požadoval proto písemnou omluvu a náhradu škody ve výši 165 880 Kč, jakož i přiměřené finanční zadostiučinění ve výši 65 000 Kč za újmu způsobenou diskriminačním jednáním vedlejší účastnice. 4. Žaloba byla rozsudkem Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 6. 2018 č. j. 12 C 447/2015-102 zamítnuta. Okresní soud dospěl k závěru, že nedošlo k diskriminaci stěžovatele tím, že by mu bylo odepřeno bezplatné vzdělání nebo právo na přiměřenou úpravu. V tomto smyslu okresní soud konstatoval, že vedlejší účastnice zajistila podmínky pro vzdělání v "normální třídě", neodmítla stěžovatele vzhledem k jeho postižení vzdělávat a integrovat jej mezi ostatní žáky. Pokud jde o finanční prostředky na zajištění asistenta pedagoga, okresní soud uvedl, že z rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje byly prostředky na asistenta pedagoga poskytnuty pouze na část úvazku. Podle názoru okresního soudu je vedlejší účastnice vázána rozhodnutím krajského úřadu a přidělením potřebných prostředků, jinak by tuto činnost musela hradit ze svého, na úkor jiných pedagogických i nepedagogických pracovníků školy. Pokud matka poskytovala jakékoliv finanční prostředky, ať již na základě smlouvy o osobní asistenci či ústní dohody, jednalo se podle názoru okresního soudu o placení služeb osobní asistence pro nezletilého, nikoliv o doplácení asistenta pedagoga. K diskriminaci podle okresního soudu nedošlo ani tím, že na žádost matky nebyl upraven individuální vzdělávací plán stěžovatele. 5. Výrokem V. okresní soud rozhodl podle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud zohlednil, že první stěžovatel (žalobce) byl nezletilý, soud udělil zákonné zástupkyni souhlas s podáním žaloby, přičemž jakékoliv placení finančních nákladů by bylo na úkor nezletilého, neboť by je musel uhradit zákonný zástupce, a došlo by tak ke zkrácení prostředků nezletilého. 6. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 12. 6. 2019 č. j. 21 Co 329/2018-305 tak, že rozsudek okresního soudu ve výrocích I-IV potvrdil. Krajský soud vyšel ze závěrů dokazování soudu prvního stupně, přičemž dospěl ke shodnému názoru, že stěžovatel nebyl vedlejší účastnicí diskriminován, a to ani přímo ani nepřímo, ani nebyl obtěžován ve smyslu § 4 antidiskriminačního zákona. Krajský soud ve shodě s okresním soudem uzavřel, že finanční částky, které na smluvním základě byly poskytovány osobní asistentce stěžovatele J. M. (která byla současně i asistentkou pedagoga) pokrývaly pouze osobní asistenci, a nikoli činnost, kterou vykonávala jako asistentka pedagoga. Krajský soud změnil výrok V. týkající se náhrady nákladů řízení a uložil druhé stěžovatelce povinnost nahradit náklady řízení o žalobě (ve výši 198 295 Kč) i o odvolání (ve výši 48 695 Kč). Krajský soud dovodil, že neshledává žádné důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by měla vedlejší účastnice nést náklady řízení. Krajský soud konstatoval, že spor byl vyvolán matkou stěžovatele, bez vědomí stěžovatele a v rozporu s jeho zájmy. Žalobu označil za šikanózní a nedůvodnou a rozhodnutí okresního soudu o nákladech řízení označil za extrémně nespravedlivé. 7. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé ústavní stížnost a zároveň i dovolání. Ústavní soud jejich ústavní stížnost ze dne 16. 9. 2019 odmítl usnesením sp. zn. I. ÚS 3019/19 ze dne 28. 1. 2020 pro nepřípustnost. V odůvodnění uvedeného usnesení Ústavní soud zdůraznil, že současné podávání dovolání a ústavní stížnosti není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty, když věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Dále poznamenal, že opačný postup soudce zpravodaje (spočívající např. ve vyčkávání na rozhodnutí dovolacího soudu) by mohl být považován za zásah do ústavního práva na zákonného soudce ve smyslu článku 38 Listiny. 8. Nejvyšší soud následně rozsudkem ze dne 13. 1. 2022 č. j. 25 Cdo 244/2020-352 dle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl dovolání stěžovatelů v části o zaplacení přiměřeného odškodnění v částce 65 000 Kč, ve zbylé části dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V odůvodnění zamítavé části rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že po zahájení školní docházky byl první stěžovatel ve smyslu § 16 odst. 1 a 2 zák