III.ÚS 1441/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1441/17 ze dne 19. 12. 2017 N 234/87 SbNU 801 Požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí v případě odchýlení se od předchozí judikatury; povinnost dovolacího soudu zabývat se přípustností dovolání   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka - ze dne 19. prosince 2017 sp. zn. III. ÚS 1441/17 ve věci ústavní stížnosti Davida Maráška, zastoupeného Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, se sídlem Revoluční 655/1, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017 č. j. 33 Cdo 878/2015-330, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2014 č. j. 22 Co 298/2014-279 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. října 2008 č. j. 21 C 31/2006-79, jimiž bylo stěžovateli uloženo zaplatit stanovené částky vedlejší účastnici, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a Ing. Šárky Frolíkové jako vedlejší účastnice řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017 č. j. 33 Cdo 878/2015-330 bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na přístup k soudu chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017 č. j. 33 Cdo 878/2015-330 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z textu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici 2 600 000 Kč, dále 12 400 USD a smluvní pokutu ve výši 0,08 % denně z částky 2 000 000 Kč od 1. 9. 2004 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 0,08 % denně z částky 12 400 USD od 1. 9. 2004 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") změnil napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé tak, že zamítl žalobu o zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,08 % denně z částky 400 000 Kč od 1. 9. 2004 do 2. 10. 2014, dále z částky 2 600 000 Kč od 3. 10. 2014 do zaplacení a z částky 12 400 USD od 3. 10. 2014 do zaplacení; jinak jej ve zbývající části výroku o věci samé potvrdil. Zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o nákladech státu. 4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, ve kterém podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") založil jeho přípustnost na formulaci pěti otázek, které podle jeho názoru nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Za takové považoval otázky: A) zda může odvolací soud přiznat žalobkyni právo na denní smluvní pokutu, kterou požadovala od okamžiku prodlení "až do zaplacení", splatnou do dne vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, bez toho, že by žalobkyně po podání žaloby tuto rozšířila a ani žalovaného "k plnění budoucích smluvních pokut nevyzývala"; B) zda je důvodem nevyhovění žádosti o odročení jednání okolnost, že se účastník omluvil z osobní účasti u jednání pouhé tři kalendářní dny (resp. jeden pracovní den) před konáním jednání, ačkoli o své pracovní neschopnosti věděl dva dny před podáním žádosti; C) zda o otázce, k jejímuž posouzení je potřeba odborných znalostí, může rozhodnout soud jen na základě vlastního názoru a na základě toho, že znalec z jiného oboru (tj. v jehož oboru znalecké činnosti se posouzení otázky nenachází) sdělí soudu, že o naplnění jedné z možných odpovědí této otázky pochybuje; D) zda rozhoduje-li odvolací soud o nákladech řízení před soudy obou stupňů, musí změnit nebo zrušit výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení; E) zda při určení výše nákladů řízení spočívajících v odměně advokáta se sazba mimosmluvní odměny vypočítává z tarifní hodnoty, kterou žalobkyně uplatnila ke dni podání žaloby, anebo z částky zvýšené o "budoucí" smluvní pokutu. 5. Dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné. V otázkách A) a E) shledal Nejvyšší soud dovolání nepřípustným, neboť tyto otázky již byly v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešeny a městský soud se ve svém rozhodnutí od této judikatury, specifikované v napadeném usnesení, neodchýlil. Otázku B) posoudil Nejvyšší soud jako námitku zmatečnosti podle § 229 odst. 3 o. s. ř., k jejímuž vyřešení neslouží dovolání, nýbrž žaloba pro zmatečnost. K eventuálním vadám řízení Nejvyšší soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné. Otázkou C) uplatnil stěžovatel podle Nejvyššího soudu nezpůsobilý dovolací důvod, neboť jeho námitky nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž vytýkají nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění. Pro otázku D) pak nemůže být dovolání přípustné, neboť rozhodnutí městského soudu na této právní otázce nebylo založeno. II. Argumentace stěžovatele 6. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel nejprve shrnuje dosavadní průběh řízení a uvádí námitky proti rozhodnutím obvodního soudu a městského soudu. S ohledem na to, že vůči těmto rozhodnutím je ústavní stížnost nepřípustná, nebylo třeba tyto námitky podrobněji reprodukovat. 7. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že jeho dovolání odmítl, ač je měl meritorně posoudit. Stěžovatel výslovně uvádí, že napadá pouze způsob, jakým se Nejvyšší soud vypořádal se dvěma právními otázkami předestřenými v dovolání, jež stěžovatel označil jako B) a C). Obě otázky byly právními otázkami procesního práva. Dosavadní judikatura Nejvyššího soudu přitom žádnou z těchto otázek dosud neřešila, a tak byl dán důvod přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Tím, že Nejvyšší soud dovolání odmítl, porušil stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu. III. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele 8. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zaslal ústavní stížnost k vyjádření Nejvyššímu soudu a vedlejší účastnici řízení. S ohledem na to, že ústavní stížnost proti rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu je nepřípustná (viz sub 13 a 30), nepovažoval Ústavní soud s ohledem na zásadu procesní ekonomie za nutné zjišťovat vyjádření těchto účastníků. 9. Nejvyšší soud ve svém vyjádření zrekapituloval otázky předložené stěžovatelem a své posouzení, proč ta která otázka nemohla být předmětem meritorního přezkumu, a vyjádřil přesvědčení, že jeho rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. 10. Vedlejší účastnice možnosti zaslat své vyjádření k ústavní stížnosti nevyužila. 11. Vyjádření Nejvyššího soudu bylo zasláno stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel v ní uvedl, že vyjádření Nejvyššího soudu prakticky jen rekapituluje napadené usnesení a k věci nepřináší nic nového. Zdůraznil, že v jeho případě dovolání obsahovalo vymezení, proč je přípustné podle § 237 o. s. ř., a přesto Nejvyšší soud dovolání odmítl. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud nejprve posoudil, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 13. Ústavní stížnost směřující proti rozsudkům obvodního soudu a městského soudu byla shledána nepřípustnou. V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 14. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Byl přitom veden těmito úvahami. V. a) Obecná východiska přezkumu rozhodnutí o dovolání 15. Ústavní soud úvodem připomíná, že ve své konstantní judikatuře nepovažuje právo na dovolání za ústavně garantované; z pohledu ústavněprávního by obstála i úprava, v níž by tzv. mimořádné opravné prostředky nebyly připuštěny vůbec, jestliže by plnění úkolů vrcholného soudního orgánu (čl. 91 odst. 1 a čl. 92 Ústavy) bylo zajištěno cestou jiných procesních prostředků. Na druhou stranu však zdůrazňuje, že rozhodne-li se zákonodárce institut dovolání vytvořit, rozhodování o něm nelze vyjímat z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce, a to zejména práva na přístup k soudu [srov. z mnoha např. nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) či ze dne 10. 5. 2005 s