III.ÚS 1467/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1467/15 ze dne 18. 10. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, sídlem Marie Steyskalové 62, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2015 č. j. 29 Cdo 403/2013-567, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. září 2012 č. j. 5 Cmo 380/2011-497 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. dubna 2011 č. j. 41 Cm 109/2007-375, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a a) JUDr. Petra Pyšného, advokáta, sídlem Občanská 1115/16, Ostrava - Slezská Ostrava, a b) JUDr. Tomáše Mikulíka Hameleho, Ph.D., advokáta, sídlem Pod Štandlem 2218, Frýdek-Místek, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení shora označených soudních rozhodnutí jako celku, eventuálně pak jen výroku II až V rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), přičemž tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo garantované v čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byla zamítnuta stěžovatelova žaloba směřující proti vedlejším účastníkům (dále jen "žalovaní"), na zaplacení náhrady škody ve výši 5,8 mld. Kč s příslušenstvím, která měla stěžovateli vzniknout postupem žalovaných při nakládání s akciemi společnosti Českomoravské železárenské a. s. (dále jen "ČMŽ a. s.") v rozporu s ustanovením § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), a § 16 odst. 2 a § 19 odst. 1 písm. b) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a stěžovateli bylo uloženo, aby prvnímu žalovanému nahradil náklady řízení ve výši 22 678 284 Kč a druhému žalovanému ve výši 21 413 520 Kč. 3. K částečnému zpětvzetí návrhu a odvolání stěžovatele nejprve vrchní soud usnesením ze dne 15. 12. 2011 č. j. 5 Cmo 380/2011-438 rozsudek krajského soudu v části o zaplacení částky 4,95 mld. Kč zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil [§ 222a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")]. Následně vrchní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu ve zbývající napadené části výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 850 mil. Kč s příslušenstvím, potvrdil a stěžovateli uložil, aby nahradil žalovaným náklady řízení ve výši, jak uvedeno shora, a dále náklady odvolacího řízení každému z nich ve výši 10 708 200 Kč. 4. Proti všem výrokům rozsudku vrchního soudu stěžovatel podal dovolání, to však Nejvyšší soud odmítl ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné s tím, že směřuje-li dovolání proti nákladovým výrokům, je objektivně nepřípustné, a směřuje-li proti potvrzujícímu výroku, může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012, avšak důvod připuštění dovolání nezjistil. II. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že spoluzaložil ČMŽ a. s., v roce 1997 se stal jejím výlučným akcionářem, a že tato společnost se rozhodla zakoupit obchodní podíl ve společnosti Petrcíle s. r. o., jež měla podepsánu opční smlouvu s Fondem národního majetku České republiky na zakoupení 1 + 15 % akcií společnosti Nová huť a. s. Prostřednictvím ČMŽ a. s. měl do Petrcíle s. r. o. vstoupit ekonomicky silný partner, jímž měla být společnost Central Europe Consultant Ltd. (dále jen "CEC Ltd."), přičemž tento záměr provázela dohoda mezi ním a Ing. Wojtylou a Roszkou, kteří jednali za CEC Ltd., která spočívala v tom, že on zabezpečí odkoupení obchodního podílu Petrcíle s. r. o. jeho společností ČMŽ a. s. a CEC Ltd. zajistí finanční prostředky na odkup 15 % akcií společnosti Nová huť a. s., přičemž dojde k uzavření smlouvy o prodeji akcií ČMŽ a. s. ve prospěch CEC Ltd. za kupní cenu 1 000 000 Kč a třetinového podílu z čistého výtěžku prodeje společnosti Petrcíle s. r. o. konečnému kupci, jímž měla být společnost OKD a. s. 6. Dále stěžovatel uvedl, že předal akcie ČMŽ a. s. Ing. Wojtylovi, který byl pověřen vykonáváním hlasovacích práv na valné hromadě ČMŽ a. s. dne 28. 2. 2000; tím mělo být zajištěno, aby existoval notářský zápis potvrzující, že v ČMŽ a. s. je angažována zahraniční společnost. Po skončení valné hromady byly akcie vráceny, dne 16. 3. 2000 byl podán ze strany ČMŽ a. s. návrh na zápis CEC Ltd. do obchodního rejstříku jako výlučného vlastníka, aniž by daný návrh byl doložen smlouvou o převodu akcií, přičemž k tomuto převodu ani nikdy nedošlo. Představenstvo ČMŽ a. s. pak po něm požadovalo prohlášení, že je dosud jediným akcionářem, načež dne 24. 3. 2000 byl učiněn zápis "Souhlas majitele společnosti s podpisem smlouvy o převodu obchodního podílu společnosti Petrcíle s. r. o.", podepsaný představenstvem dne 24. 3. 2000 a jím dne 28. 3. 2000. Téhož dne nabyla ČMŽ 100% podíl na společnosti Petrcíle s. r. o., vzápětí proběhla valná hromada této společnosti, ve večerních hodinách však byl zadržen Policií České republiky (dále jen "policie") a vzat do vazby. Z důvodu ochrany jeho zájmů a učinění dalších právních kroků předala dne 10. 4. 2000 jeho manželka bez dalších pokynů akcie ČMŽ a. s. prvnímu žalovanému, o čemž bylo sepsáno potvrzení. 7. K tomu stěžovatel uvedl, že daný spor se koncentroval do otázky, komu svědčilo vlastnické právo v době zmíněného předání akcií, a také do právního posouzení dané dispozice s nimi, jakož i závazků z toho plynoucích. Dále poukázal na to, že si je vědom toho, že přípustnost dovolání nemůže být založena uplatněním dovolacího důvodu mířícího proti skutkovým zjištěním, při materiálním pojetí práva však nelze přehlížet extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, kdy některé skutečnosti jsou přehlíženy, ač vyšly najevo, a některým je naopak nedůvodně přiznávána právní relevance. V řízení se domáhal posouzení věci v režimu § 17 odst. 1 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, přičemž z dokazování je zřejmé, že k uzavření písemné smlouvy o převodu akcií nedošlo, takže platí vyvratitelná domněnka, že kdo drží akcie (na majitele), je jejich vlastníkem, dále pak bylo prokázáno, že k 10. 4. 2000, kdy jeho manželka předala akcie ČMŽ a. s. prvnímu žalovanému, byl jejich vlastníkem. Držbu akcií k tomuto datu měl soud prvního stupně "vytěsnit", přičemž "nepochopitelně" akcentoval datum 2. 3. 2011, kdy je první žalovaný předal druhému žalovanému, a to s odkazem na notářský zápis ze dne 28. 2. 2000 a výpověď svědka Roszky, který uvedl, že písemná smlouva neexistovala, ale že byla uzavřena dohoda, že akcie ČMŽ a. s. budou převedeny na společnost CEC Ltd. za úplatu 1 mil. Kč, která bude použita na splacení základního jmění ČMŽ a. s., přičemž nedovedl říci, zda tato částka měla být předána stěžovateli, aby splatil základní kapitál. Také argument krajského soudu, že společnost CEC Ltd. byla dne 12. 5. 2000 zapsána jako jediný akcionář ČMŽ a. s. (a že prvnímu žalovanému byla CEC Ltd. prezentována jako jediný akcionář, jak ten uvedl), nemůže obstát. Nepodložený má být i závěr vrchního soudu, že po 28. 2. 2000 jednala CEC Ltd. jako jediný akcionář, neboť jak (stěžovatel) upozornil, pokud by CEC Ltd. akcie nabyla do vlastnictví, pak by tato společnost převzala kontrolu nad nabytím obchodního podílu v Petrcíle s. r. o. Dále prý lze předpokládat, že by se statutárním orgánům ČMŽ a. s. prezentovala jako jediný akcionář. V této souvislosti stěžovatel tvrdí, že neexistoval rozumný důvod, aby se zadarmo zbavoval akcií velké hodnoty, a že pokud by existovala smlouva o jejich převodu, byla by zaslána obchodnímu rejstříku. 8. Právní pochybení soudů nižších stupňů se dále týká právní kvalifikace jednání mezi ním, resp. jeho manželkou a prvním žalovaným, kdy tomuto jednání nepřikládají právní relevanci s argumentem, že nebylo prokázáno, že mezi nimi vznikl právní vztah, a proto za ně nenese první žalovaný žádnou odpovědnost. Dle stěžovatele bylo jednání prvního žalovaného nezodpovědným, s povinnostmi advokáta neslučitelným aktem, jenž má (zřejmě) být v rozporu se stavovskými předpisy a imperativem plynoucím z § 415 o. z. Tento žalovaný měl totiž povinnost vymezit své právní postavení vůči jeho manželce způsobem nevzbuzujícím pochybnosti, tedy že přebírá akcie v zastoupení klienta CEC Ltd. jako jejich vlastníka nebo jiným transparentním způsobem prezentovat svou roli (resp. poskytovanou právní službu). Obsah potvrzení, jak ho koncipoval, byl způsobilý uvést jeho manželku v omyl, a mohl být výrazem vylákání akcií, resp. představovat zneužití postavení advo