III.ÚS 1593/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1593/19 ze dne 22. 10. 2019 N 179/96 SbNU 257 Prolongace nájemního vztahu k bytu sjednaného na dobu určitou   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Andrzeje Waclawika, zastoupeného Mgr. Tomášem Petrů, advokátem, sídlem Poděbradova 909/41, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2019 č. j. 26 Cdo 3027/2018-189, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. dubna 2018 č. j. 71 Co 90/2018-155 a rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 27. listopadu 2017 č. j. 114 C 717/2015-120, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2019 č. j. 26 Cdo 3027/2018-189, rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. dubna 2018 č. j. 71 Co 90/2018-155 a rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 27. listopadu 2017 č. j. 114 C 717/2015-120 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 90 větou první Ústavy, jakož i čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2019 č. j. 26 Cdo 3027/2018-189, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. dubna 2018 č. j. 71 Co 90/2018-155 a rozsudek Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 27. listopadu 2017 č. j. 114 C 717/2015-120 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 114 C 717/2015. 3. Z ústavní stížnosti, z vyžádaného spisu okresního soudu a z napadených rozhodnutí se podává, že obchodní společnost RESIDOMO, s. r. o., se žalobou doručenou okresnímu soudu dne 23. 11. 2015 domáhala, aby soud uložil stěžovateli jako žalovanému povinnost vyklidit "byt č. X ve 2. podlaží budovy č. p. X v obci H., o vel. 3+1 do 15 dnů od právní moci rozsudku" (dále jen "byt"). 4. Okresní soud rozsudkem ze dne 27. 11. 2017 č. j. 114 C 717/2015-120 ve znění opravného usnesení ze dne 18. 1. 2018 č. j. 114 C 717/2015-142 rozhodl, že stěžovatel je povinen vyklidit v rozsudku specifikovaný byt do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 5. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 25. 4. 2018 č. j. 71 Co 90/2018-155 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 6. Z provedených důkazů vzaly oba soudy shodně za zjištěné, že ohledně bytu uzavřeli dne 7. 7. 1999 právní předchůdce žalobkyně a stěžovatel nájemní smlouvu na dobu určitou od 1. 7. 1999 do 30. 6. 2000. V nájemní smlouvě se zároveň dohodli, že "bude-li nájemce řádně platit nájemné a služby a nebude-li mít dluh na nájmu a na službách, v jakékoliv výši, prodlouží se nájemní smlouva automaticky vždy každoročně o dalších 12 měsíců, počínaje dnem 1. 7. 2000" (čl. II bod 1 nájemní smlouvy). 7. Krajský soud shodně s okresním soudem dovodil, že nájemní poměr byl platně sjednán na dobu určitou a skončil ke dni 30. 6. 2006, protože sjednaná prolongační doložka je podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013, (dále jen "občanský zákoník") neplatná a další (zákonné) "automatické" prodlužování nájmu bylo vyloučeno po účinnosti novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 107/2006 Sb.") ustanovením § 686a odst. 6 občanského zákoníku. Proto stěžovatel od 1. 7. 2006 byt užívá bez právního důvodu. 8. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 2. 2019 č. j. 26 Cdo 3027/2018-189 dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu jako nepřípustné odmítl (výrok I), neboť krajský soud posoudil dovoláním zpochybněnou otázku skončení nájemního poměru v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Dále Nejvyšší soud rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 9. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že judikatura Nejvyššího soudu je ohledně dohodnuté prolongační doložky ustálena tak, že rozlišuje režim smluv uzavřených před 31. 3. 2006 (tedy před účinností novely provedené zákonem č. 107/2006 Sb.) a po tomto datu. V posuzované věci byla nájemní smlouva obsahující prolongační doložku uzavřena dne 7. 7. 1999, proto je v tomto případě potřeba vycházet z judikatury týkající se období před 31. 3. 2006, tedy před novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. Závěr krajského soudu, že ujednání o prolongační doložce (čl. II bod 1 věta druhá nájemní smlouvy) je podle § 37 a 39 občanského zákoníku neplatné, že nájemní vztah byl platně sjednán na dobu určitou (od 1. 7. 1999 do 30. 6. 2000), že nájemní smlouva se opakovaně obnovovala podle § 676 odst. 2 občanského zákoníku před novelou za týchž podmínek, že nájemní poměr skončil dne 30. 6. 2006 s ohledem na vyloučení možnosti jeho dalšího obnovení na základě § 686a odst. 6 občanského zákoníku ve znění účinném od 31. 3. 2006 a že stěžovatel předmětný byt od 1. 7. 2006 užívá bez právního důvodu, je v souladu s výše popsanou judikaturou. 10. Nejvyšší soud uvedl, že v jeho rozhodovací praxi nebyl za právního stavu v době před novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. zaznamenán odklon od názoru, že obecné ustanovení § 676 odst. 2 občanského zákoníku před novelou (týkající se obnovování nájemní smlouvy uzavřené na dobu určitou za týchž podmínek, za jakých byla sjednána původně) platilo i pro nájem bytu. Nepostupoval-li pronajímatel proti nájemci, který byt dále užíval, způsobem uvedeným v § 676 odst. 2 občanského zákoníku před novelou, nájem bytu se obnovil a nezanikl uplynutím doby, na kterou byl sjednán (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010 sp. zn. 26 Cdo 3929/2008 a sp. zn. 26 Cdo 4732/2008). V uvedených rozhodnutích Nejvyšší soud zároveň dovodil, že ujednání, které vázalo možnost obnovování nájmu na řádné placení nájemného a úhrad za služby (oddělitelné podle § 41 občanského zákoníku od ostatního obsahu smlouvy), je neplatné podle § 39 občanského zákoníku pro obcházení zákona (§ 676 odst. 2 občanského zákoníku) i podle § 37 občanského zákoníku pro neurčitost (váže obnovení nájemní smlouvy na okolnost, o níž není jasné, zda v budoucnu nastane). Nájemní vztah sjednaný platně na dobu určitou se obnovoval (opakovaně) při splnění podmínek § 676 odst. 2 občanského zákoníku. Po 31. 3. 2006 se již nájemní poměr obnovit nemohl, neboť tato možnost byla výslovně vyloučena ustanovením § 686a odst. 6 občanského zákoníku, ve znění účinném od 31. 3. 2006. 11. Odkazy stěžovatele na judikaturu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2010 sp. zn. 26 Cdo 2951/2008 nebo rozsudek ze dne 13. 6. 2012 sp. zn. 26 Cdo 2217/2010), která se týká režimu smluv uzavřených po 31. 3. 2006 (a plyne z ní, že § 686a odst. 6 občanského zákoníku nevylučoval uzavření dohody pronajímatele a nájemce o obnovení nájemního vztahu k bytu sjednaného na dobu určitou), podle Nejvyššího soudu nelze na danou věc použít. II. Argumentace stěžovatele 12. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud i soudy nižších stupňů důsledně rozlišují smlouvy uzavřené před 31. 3. 2006 a po tomto datu, tedy před či po účinnosti novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 107/2006 Sb., avšak stěžovatel pro toto dělení nevidí žádný relevantní právní důvod. 13. Podle názoru stěžovatele je § 676 odst. 2 občanského zákoníku konstruován odlišně než prolongační doložka ve smlouvě. Zákonné ustanovení, jehož použití bylo ustanovením § 686a odst. 6 občanského zákoníku ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. na nájem bytu vyloučeno, počítá jednak s užíváním bytu nájemcem po uplynutí sjednané doby a zároveň s nečinností pronajímatele, tedy s nepodáním návrhu na vydání, respektive vyklizení věci. Právo nájemce užívat byt by tak bylo vázáno pouze na jednostranné rozhodnutí pronajímatele, zda tento návrh podá, či nikoli, a to bez ohledu na jiné rozhodné skutečnosti. Tato konstrukce je tak podle stěžovatele v rozporu s požadavkem na ochranu nájmu. Sporná prolongační doložka je naopak postavena na aktivním jednání nájemce