III.ÚS 1602/22

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na veřejné projednání věci v přítomnosti stěžovatele s možností vyjádřit se k prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na právní pomoc v řízení podle čl. 37 odst. 2 Listiny, jakož i zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.

Okresní soud v České Lípě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 24. 6. 2019 č. j. 37 C 360/2018-74 uložil stěžovateli (žalovanému) zaplatit vedlejší účastnici řízení (žalobkyni) částku ve výši 329 060,84 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a nahradit jí náklady řízení ve výši 86 559,20 Kč (výrok II.). Žalovaná částka představovala náhradu škody za neoprávněný odběr elektrické energie ve smyslu zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů.

K odvolání stěžovatele rozsudku Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 3. 2020 č. j. 29 Co 226/2019-121 rozsudek okresního soudu ve výroku ve věci samé potvrdil; změnil jej toliko ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení na nákladech řízení před okresním soudem částku ve výši 77 353,50 Kč (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud ve shodě s okresním soudem vyšel z toho, že odpovědnost k náhradě škody za neoprávněný odběr je pojímána jako objektivní. V řízení byl prokázán neoprávněný odběr elektrické energie a výše vzniklé škody byla stanovena na základě § 9 odst. 1 vyhlášky č. 82/2011 Sb., o měření elektřiny a o způsobu stanovení náhrady škody při neoprávněném odběru, neoprávněné dodávce, neoprávněném přenosu nebo neoprávněné distribuci elektřiny, ve znění účinném do 31. 12. 2020, když soudy měly k dispozici historii spotřeby elektřiny stěžovatele za období předcházející zjištěnému neoprávněnému odběru. Kromě samotné škody doložila vedlejší účastnice řízení i nezbytně nutné náklady vynaložené na zjištění neoprávněného odběru, jež jí rovněž byly přiznány.

Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 5. 2022 č. j. 25 Cdo 1611/2020-152 odmítl, neboť neobsahovalo náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a stěžovatel tyto vady, pro něž nebylo možno v řízení pokračovat, včas neodstranil. V dovolání scházelo zejména vylíčení předpokladů přípustnosti dovolání a stěžovatel svojí argumentací, že nárok vedlejší účastnice řízení nebyl prokázán a jde o neexistující pohledávku, nevystihl ani způsobilý dovolací důvod. Další námitky (opomenutí některých důkazů, nepřezkoumatelnost rozhodnutí, nedostatečné poučení a nesplnění podmínek pro rozhodnutí o odvolání bez nařízení jednání) pak představovaly vady řízení, k nimž lze přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Vyslovuje přesvědčení, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, které navíc nebyly hodnoceny ve vzájemném souladu a komplexně. Namítá, že jeho dluh nemohl (vzhledem k charakteru nemovitosti a počtu v ní žijících osob) vzniknout a vedlejší účastnice řízení pro uplatnění své pohledávky nepředložila žádné relevantní důkazy. Okresnímu soudu vytýká, že omezil jeho právo na obhajobu, když nereagoval na jeho žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů. Krajský soud pak pochybil tím, že postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a o věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti stěžovatele, aniž by zohlednil skutečnost vyhlášení nouzového stavu v souvislosti s výskytem koronaviru.

Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu rovněž přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Proti napadeným rozsudkům krajského soudu a okresního soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje, neboť jde o návrh nepřípustný (viz níže).

Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto pro existenci vad, neboť neobsahovalo předepsané náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. (zejména vymezení předpokladu přípustnosti). Ústavní soud v uvedené souvislosti podotýká, že mezi povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. patří uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jakož i vymezení důvodu dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému primárně náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je povinen zřetelně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (případně Ústavního soudu) a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této své relevantní praxe, v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud neřešenou; přípustnost dovolání lze podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodnutí Ústavního soudu. Stěžovatel však tuto povinnost, jak se podává z usnesení Nejvyššího soudu, zjevně nesplnil.

Ústavní soud dále připomíná, že v zásadě nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, nevykazuje-li toto rozhodnutí rysy protiústavnosti, typicky pro nedostatek odůvodnění či svévoli [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) nebo usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 , ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4053/18 a ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1346/20]. Stěžovatel nadto ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu nepředložil Ústavnímu soudu žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, když pouze uvedl, že tvrzením, že nárok vedlejší účastnice řízení nebyl prokázán, v dovolání vystihl způsobilý dovolací důvod.

Neuvedl-li stěžovatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ani způsobilý dovolací důvod, popř. namítal-li vady řízení, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak a musel jeho dovolání odmítnout pro nepřípustnost. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je přitom jasné, srozumitelné a dostatečně podrobné a nelze v něm spatřovat žádný ze stěžovatelem namítaných ústavněprávních deficitů.

Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem z výše uvedených důvodů má pak nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení podmínek ústavní stížnosti v části směřující proti těm napadeným rozhodnutím, která rozhodnutí Nejvyššího soudu předcházejí. Bylo-li dovolání odmítnuto pro jeho nepřípustnost, a to nikoliv z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, neboť mu ani nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil", jak to předpokládá § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, nelze v takovém případě dovolání považovat za účinný prostředek ochrany stěžovatelových práv. Nesplnil-li stěžovatel podmínku řádného vyčerpání (mimořádného) opravného prostředku, je třeba na jeho ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nahlížet jako na nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Takový závěr se podává i z výše zmiňovaného stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků tak, že ji zčásti (směřovala-li proti usnesení Nejvyššího soudu) odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti (směřovala-li proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu) podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.