III.ÚS 1660/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1660/15 ze dne 28. 2. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti Hany Cifrové, zastoupené Mgr. Martinem Seberou, advokátem se sídlem Plzeň, Bezručova 153/9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2015 č. j. 30 Cdo 5355/2014-233 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. srpna 2014 č. j. 12 Co 274/2014-204, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Josefa Penišky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. června 2015, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále též "krajský soud") ze dne 10. listopadu 2004 č. j. 22 Cm 1709/98-172, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 14. února 2008 č. j. 22 Cm 1709/98-262, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. října 2005 č. j. 3 Cmo 118/2005-202, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 22. května 2008 č. j. 3 Cmo 118/2005-270, byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 313 386 Kč s 19 % úrokem z prodlení od 1. prosince 1996 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 70 276 Kč a částku 27 078 Kč. Těmito rozhodnutími bylo rozhodnuto o nároku vedlejšího účastníka vyplývajícím z vypovězené smlouvy o tichém společenství, kterou uzavřel se stěžovatelkou, na vrácení vkladu zvýšeného nebo sníženého o jeho podíl na výsledku podnikání [§ 680 a 681 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013]. Jeho žalobě bylo částečně vyhověno. 3. Usnesením Okresního soudu v Chebu (dále jen "okresní soud") ze dne 19. srpna 2009 č. j. 13 Nc 12960/2009-13 byla nařízena exekuce podle uvedeného rozsudku k uspokojení pohledávky vedlejšího účastníka na úroku z prodlení ve výši 529 304,20 Kč a k uspokojení nákladů exekuce. V průběhu exekuce podala stěžovatelka návrh na její zastavení, když uplatnila námitku promlčení vymáhaného nároku. Na jeho základě rozhodl okresní soud usnesením ze dne 24. dubna 2014 č. j. 13 Nc 12960/2009-180 o zastavení předmětné exekuce a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit náklady exekuce. Posouzení předmětné námitky záviselo na zodpovězení otázky, zda mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem byla uzavřena dohoda o splátkách dluhu. Podle okresního soudu vyžadovala takováto dohoda k platnosti písemnou formu, neboť šlo o právní vztah ze smlouvy o tichém společenství. Z provedených důkazů, zejména obsáhlé e-mailové komunikace mezi účastníky a jejich zástupci, vyplynulo, že vedlejší účastník nesouhlasil s návrhem stěžovatelky na uzavření dohody o splátkách. Jiná věc je, že se s nimi fakticky "smířil". Za této situace nastala splatnost závazku stěžovatelky ke dni 30. listopadu 1996, přičemž desetiletá promlčecí doba podle § 408 odst. 1 obchodního zákoníku uplynula ke dni 30. listopadu 2006. Návrh na nařízení exekuce podaný dne 1. července 2009 byl proto promlčen. Námitka promlčení zároveň nebyla okresním soudem shledána za rozpornou s dobrými mravy. 4. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 18. srpna 2014 č. j. 12 Co 274/2014-204 změnil usnesení okresního soudu tak, že návrh stěžovatelky na zastavení exekuce zamítl. Krajský soud měl z korespondence mezi právními zástupci účastníků za prokázané, že zástupkyně stěžovatelky navrhla vedlejšímu účastníkovi uzavření dohody o splátkách, podle které by do 15. prosince 2005 uhradila první splátku 156 000 Kč a zbytek jistiny a příslušenství by platila ve splátkách od 1. ledna 2006 po 6 000 Kč a následně od října 2006 po 8 000 Kč měsíčně. Podle tohoto návrhu také postupovala, a to až do dubna 2007. Dopisem ze dne 21. října 2008 ji proto zástupce vedlejšího účastníka vyzval k úhradě dalších splátek po 8 000 Kč měsíčně a dopisem ze dne 18. listopadu 2008 potvrdil souhlas, aby dále splácela měsíčně právě tuto částku. Sama stěžovatelka pak v dopise ze dne 13. dubna 2009 potvrdila, že se snaží dodržet splátkový kalendář a vedlejší účastník v dopise ze dne 22. dubna 2009 potvrdil, že byla uzavřena dohoda o splátkách. Na základě těchto důkazů dospěl krajský soud k závěru, že vedlejší účastník - navzdory původnímu odmítnutí - akceptoval úhradu ve splátkách po zjištění, že stěžovatelka nemá kromě mzdy jiný majetek. Ten s ohledem na ustálenou soudní praxi za této situace ani nemohl přistoupit k podání návrhu na nařízení exekuce. Hrozilo totiž, že exekuce by byla k námitce stěžovatelky jako nepřípustná zastavena. Z těchto důvodů nebyl nárok vedlejšího účastníka promlčen. 5. Podle krajského soudu měla stěžovatelka po celou dobu od vydání exekučních titulů udržovat vedlejšího účastníka v přesvědčení, že nejdříve přisouzené částky uhradí prodejem majetku. Poté, kdy bylo zjištěno, že nemá žádný jiný majetek než příjem z pracovního poměru u nadnárodní společnosti, žádala o splátky s poukazem na možnou ztrátu zaměstnání s tvrzením, že zaměstnavatel netrpí zaměstnance s exekucí, ač taková skutečnost nemůže být podle zákoníku práce důvodem pro skončení pracovního poměru. Za tohoto stavu považoval krajský soud vznesenou námitku promlčení za odporující dobrým mravům. V neposlední řadě přihlédl k tomu, že občanský zákoník od 1. ledna 2014 stanoví, že nároky z exekučních titulů vydaných soudem jsou vymahatelné 10 let od vykonatelnosti exekučního titulu, a nikoliv od okamžiku, kdy věřitel mohl své právo v nalézacím řízení uplatnit poprvé. Výklad hmotného práva účinného před uvedeným datem přitom nelze provádět v rozporu se základními zásadami tohoto kodexu. 6. Dovolání stěžovatelky proti posledně uvedenému usnesení Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 17. února 2015 č. j. 30 Cdo 5355/2014-233, neboť v něm neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2013, ani se otázkou přípustnosti dovolání nijak nezabývala. Netvrdila ani existenci čtvrtého předpokladu přípustnosti dovolání, tedy že by určitá (a která) právní otázka byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka nesouhlasí s důvody, pro které bylo odmítnuto její dovolání, a považuje je za příliš formální. Má za to, že v dovolání zcela úplně popsala veškeré námitky proti postupu krajského soudu, včetně odkazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2010 sp. zn. 32 Cdo 4455/2009, který zmínila v souvislosti s námitkou nedostatečného odůvodnění usnesení krajského soudu a jeho nepřezkoumatelnosti. Rovněž poukázala na nálezy ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) a ze dne 3. září 2009 sp. zn. III. ÚS 346/09 (N 194/54 SbNU 393), od kterých se krajský soud při svém postupu odchýlil. Stěžovatelka uznává, že v jejím dovolání není explicitně obsažen pojem "přípustnost dovolání", domnívá se však, že jasné zdůraznění konkrétního procesního pochybení krajského soudu, spočívající v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí a odkaz na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, se kterým je takové pochybení v rozporu, postačuje k prokázání skutečnosti, že krajský soud se ve svém rozhodnutí odchýlil od konkrétní ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Postupem dovolacího soudu mělo v jejím případě dojít k odmítnutí spravedlnosti. 8. Ve své další argumentaci pak stěžovatelka uvedla, že krajský soud ve svých závěrech vybočil z procesních standardů stanovených občanským soudním řádem, neboť své rozhodnutí založil na skutečnostech, které sice byly vedlejším účastníkem tvrzeny, nebyly jím však prokázány. Usnesení krajského soudu nemělo být odůvodněno v souladu s požadavky plynoucími z § 157 občanského soudního řádu. Nijak se rovněž nevypořádalo s důvody, pro které nebylo vyhověno návrhu stěžovatelky na výslech advokátky, která ji zastupovala při jednání o uzavření dohody o splátkách. Stěžovatelka opakovaně zdůrazňuje, že její návrh na úhradu splátek ve výši 8 000 Kč měsíčně vedlejší účastník výslovně neakceptoval, a tudíž nebylo možné dospět k závěru, že mezi nimi byla takováto dohoda uzavřena. Samotná skutečnost, že se svůj dluh snažila splácet měsíčními splátkami v téže výši, na neexistenci dohody o splátkách nic nemění, a vedlejší účastník mohl podat návrh na zahájení exekuce již dříve. Odůvodněný není ani závěr ohledně rozporu stěžovatelkou uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy, když sama podle svých možností plnila vedlejšímu účastníkovi ještě 2,5 roku po promlčení jeho nároku. Závěrem namítá, že se krajský soud dopustil nepřípustné retroaktivity, když na otázku promlčení nároku vedlejšího účastníka, ke kterému mělo