III.ÚS 1735/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1735/21 ze dne 24. 8. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky D. Š., zastoupené Mgr. Jiřím Šlencem, advokátem, sídlem Velké náměstí 148/11, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2020 č. j. 5 Tdo 144/2019-9366, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. srpna 2018 č. j. 9 To 25/2018-8727 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. prosince 2017 č. j. 6 T 12/2009-6988, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti vyplývají následující skutečnosti. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") byla stěžovatelka společně se spoluobviněným K. Š. uznána vinnou zločinem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2 a 4 trestního zákoníku, za což jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v délce trvání čtyř let, krajský soud stěžovatelce též uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu čtyř let. Skutek, jímž měla stěžovatelka a K. Š. spáchat uvedený trestný čin, spočíval v tom, že obvinění v úmyslu vyvést majetek a fungující podnikání, stávající majetek ochránit a v podnikání pokračovat v jiných závazky nezatížených obchodních společnostech, z obchodních společností A, B, C, a D, které tvořily ekonomicky spjatou skupinu E, jež se nacházela v hlubokém ekonomickém propadu, uskutečnili majetkové transakce mezi různými obchodními společnostmi, jež měly stejný předmět činnosti a v jejichž orgánech vždy působili oba obvinění. 3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") na základě odvolání stěžovatelky a K. Š. napadeným rozsudkem zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b) a d), odst. 2 trestního řádu rozsudek krajského soudu v celé odsuzující části a podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že stěžovatelku a K. Š. pod body 1. až 7. výroku o vině uznal vinnými pokračujícím trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 trestního zákona. Za jednání pod body 1. a 2. výroku o vině soud trest podle § 227 trestního řádu neuložil, za dílčí útoky pod body 3. až 7. výroku o vině stěžovatelce uložil peněžitý trest ve výměře 250 000 Kč a pro případ, že by uložený trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud náhradní trest odnětí svobody v délce trvání pěti měsíců. Odvolání státního zástupce krajský soud zamítl podle § 256 trestního řádu. 4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. 5. Ve značně rozsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka namítá vadnou právní kvalifikaci svého jednání, neboť nebyla v řízení před soudem dostatečně zjištěna vlastnická struktura dotčených společností a je dán tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů mezi sebou navzájem. V řízení nebyly zjištěny základní skutkové okolnosti, které by umožňovaly náležitě kvalifikovat jednání stěžovatelky. Obecné soudy se rozcházejí v právních názorech na vlastnictví akcií dotčených akciových společností. Stěžovatelku nelze vinit z tzv. selftradingu, když převáděla majetek z mateřské obchodní společnosti A, do dceřiné obchodní společnosti F. V hlavním líčení nebyla vyvrácena obhajoba stěžovatelky a K. Š., že v inkriminované době byli vlastníky všech dotčených společností a že tedy není možné je vinit z tzv. selftradingu, neboť by šlo o převody mezi jednoosobovými společnostmi. Stěžovatelka uvádí, že vlastnická struktura dotčených subjektů nebyla beze vší pochybnosti krajským soudem stanovena. Bez tohoto skutkového zjištění však nelze ani stanovit právní kvalifikaci jednání stěžovatelky. 6. Stěžovatelka dále namítá absenci řádného výroku, neboť skutková i právní věta jsou nesprávně formulovány. Principům řádného a spravedlivého procesu odporuje absence slov "pracovník" a "společník" ve vymezení trestného činu vrchním soudem, ačkoliv jsou nedílnou součástí zákonné definice daného trestného činu. Stěžovatelka v této souvislosti namítá také nesprávné právní posouzení skutku, neboť užitá právní kvalifikace neodpovídá popisu skutku, když popis skutku obsažený ve skutkové větě výroku není obsažen v tzv. právní větě výroku (značný prospěch). Ve skutkové větě stěžovatelka též postrádá specifikaci postavení společníků (akcionářů) ve všech dotčených společnostech. Taktéž chybí skutková zjištění týkající se toho, jaký úkor měli stěžovatelka s K. Š. konkrétně komu způsobit. 7. Stěžovatelka brojí proti tomu, že vrchní soud opomenul všechny námitky proti rozsudku krajského soudu. Stěžovatelka rozporuje postup vrchního soudu, který porušil princip vázanosti soudu obsahem podaného odvolání podle § 254 odst. 1 trestního řádu. Postupem Nejvyššího soudu pak došlo k porušení principu rovnosti, když odmítl námitku stěžovatelky o porušení § 254 odst. 1 trestního řádu, neboť námitky nebyly vepsány v dovolacím návrhu, nýbrž bylo na ně toliko odkázáno s uvedením čísel listů spisu. Takový postup Nejvyššího soudu je přepjatě formalistický. 8. Stěžovatelka též v rámci právní kvalifikace skutku namítá absenci jednotného úmyslu u pokračující trestné činnosti. V prvním usnesení o zahájení trestního stíhání nebyl subjektivní úmysl formulován vůbec. Pokud tedy schází úmysl, logicky chybí i úmysl jednotící, čímž absentuje podmínka pro kvalifikaci trestné činnosti jako pokračujícího trestného činu. Jelikož dle stěžovatelky nešlo o pokračující trestnou činnost, tak ještě před vydáním druhého usnesení o zahájení trestního stíhání uplynula pětiletá promlčecí doba. Stěžovatelka tuto námitku opakovaně vznášela, avšak nikdy nebyla řádně vypořádána. 9. Stěžovatelka dále zmiňuje existenci opomenutých důkazů, neboť odmítnutí důkazních návrhů bylo ve většině případů nedostatečně odůvodněno. Porušení zásady rovnosti spatřuje stěžovatelka v tom, že vrchní soud opomenul vyslechnout znalce obhajoby JUDr. Ing. Lukáše Křístka, zatímco znalec obžaloby Hálek a "neznalec" obžaloby Krupka za ústav Česká znalecká a znalec Daněk a "neznalkyně" Zíková požívali před soudy plných procesních práv. Vrchní soud dostatečně nevyložil, proč znalec obhajoby nebyl vyslechnut. 10. Podle názoru stěžovatelky vrchní soud dokonce vycházel i z důkazů, které vůbec provedeny nebyly anebo ani nebyly založeny v trestním spise. Jde o např. o přílohy ke kupním smlouvám ke skutkům I/2, 6 a 7 nebo o směnky ke skutkům I/3, I/4 a), b), c), I/5 a), b) a I/6, které jsou uvedeny v popisu skutku, ale v trestním spise nejsou založeny a nebyly provedeny jako důkaz v hlavním líčení. 11. Řízení před Nejvyšším soudem bylo dle stěžovatelky stiženo porušením práva na obhajobu. Nejvyšší soud při své argumentaci několikrát použil procesně neúčinný důkaz, a to úřední záznam ve znění od 1. 1. 2002 ze dne 3. 6. 2003, úřední záznam ze dne 13. 2. 2004 a úřední záznam ze dne 26. 2. 2004, které podali stěžovatelka a K. Š. ještě před zahájením trestního stíhání, přičemž obhajoba nedala souhlas se čtením těchto záznamů v hlavním líčení. Nejvyšší soud tak porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 12. Stěžovatelka se taktéž domnívá, že jí bylo odňato právo na řádný přezkum věci, neboť odvolací soud nemůže bez provádění důkazů tyto hodnotit jinak než nalézací soud, což však vrchní soud učinil, a ve věci sám rozhodl rozsudkem. Vrchní soud rozšířil formulaci specifického (druhého) úmyslu, aniž by však uvedl, na základě jakých důkazů k tomuto dospěl. Za takové situace byl namístě kasační zásah Nejvyššího soudu, který však nenastal, což je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz usnesení č. j. 5 Tdo 192/2018-185). Absencí zásahu Nejvyššího soudu byl porušen princip předvídatelnosti práva. V její věci byla též porušena zásada reformationis in peius, a to chybou vrchního soudu, který zásadní změnou tzv. skutkové věty výrazně zhoršil postavení stěžovatelky, neboť vyjádřil tzv. jednotící úmysl, vedoucí k formulaci pokračujícího trestného činu. 13. Stěžovatelka dále v sérii námitek brojí proti průběhu dokazování před krajským soudem a před vrchním soudem. Namítá nedostatečná skutková zjištění, kdy zejména vrch