III.ÚS 1825/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1825/16 ze dne 8. 11. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Václava Voříška, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2016 č. j. 21 Cdo 2124/2015-510, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2014 č. j. 62 Co 138/2014-460 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. srpna 2012 č. j. 14 C 24/2008-242, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Nejvyššího státního zastupitelství, sídlem Jezuitská 585/4, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na řádné soudní řízení, práva na rovnost a rovné zacházení, resp. že mu před nerovným zacházením nebyla poskytnuta ochrana. 2. Ve věci se podává, že stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal, aby: A. byla vedlejší účastnice řízení (žalovaná) povinna podat do rukou ministra spravedlnosti návrh na jmenování stěžovatele státním zástupcem s přidělením k Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1; B. bylo určeno, že vedlejší účastnice řízení úmyslně neoprávněně zasáhla do práva stěžovatele na rovnost a rovné zacházení v řízení o přijetí do zaměstnání na volné funkční místo státního zástupce, a to tím způsobem, že dne 14. 11. 2002 rozhodla, že nebude podán návrh na jmenování stěžovatele státním zástupcem k Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1 nebo k jinému státnímu zastupitelství České republiky, ačkoli splnil veškerá zákonná kritéria pro jmenování státním zástupcem; C. bylo určeno, že vedlejší účastnice úmyslně nesprávně a neoprávněně v roce 2002 zamlčela žalobci, že o něm v rozporu s právním řádem a profesní etikou státního zástupce shromáždila osobní údaje, úmyslně mu nedovolila se s těmito údaji o jeho osobě zpracovávanými seznámit a k těmto údajům se vyjádřit v řízení o jmenování státním zástupcem; D. byla vedlejší účastnice povinna omluvit se stěžovateli za porušení práva na rovnost a práva na rovné zacházení a nepřípustnou diskriminaci v řízení o přijetí do zaměstnání na volné místo státního zástupce, a to prostřednictvím písemného, datovaného a vlastnoručně podepsaného dopisu, zaslaného a doručeného na adresu žalobce, ve znění uvedeném v žalobě; E. byla vedlejší účastnice povinna zaplatit stěžovateli náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 1 000 000 Kč; F. byla vedlejší účastnice "jednající prostřednictvím" Nejvyššího státního zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze povinna zaplatit stěžovateli náhradu škody spočívající v ušlém platu státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 za období ode dne 1. 3. 2002 do okamžiku podání návrhu vedlejší účastnicí na jmenování stěžovatele státním zástupcem do rukou ministra spravedlnosti v "minimální výši" 640 000 Kč; G. byla vedlejší účastnice "jednající prostřednictvím" Nejvyššího státního zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze povinna při výpočtu platu státního zástupce a právní praxe státního zástupce pohlížet na stěžovatele jako na osobu jmenovanou státním zástupcem k obvodnímu státnímu zastupitelství ke dni 1. 3. 2002 a považovat tento den za den stanovený k nástupu stěžovatele do výkonu funkce státního zástupce. 3. Stěžovatel měl jako žalobce za to, že tehdejší nejvyšší státní zástupkyně byla povinna podat návrh na jeho ustanovení státním zástupcem ministru spravedlnosti. Jeho nepodáním mělo dojít "k porušení celé řady jeho ústavně zaručených práv, a to zejména práva na rovnost a rovné zacházení v řízení o přijetí do zaměstnání", a (mimo jiné) ustanovení čl. l a čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 25 písm. c) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 7 písm. c) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, čl. 1 odst. 1 písm. b) Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 111, o diskriminaci v zaměstnání a povolání, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedl, že byl diskriminován pro svůj zdravotní stav (z důvodu, že byl často nemocen), že na délku řízení o jeho jmenování státním zástupcem nahlíží jako na projev šikanování jeho osoby ze strany nejvyšší státní zástupkyně a že žalovaná porušila jeho právo na rovné zacházení v řízení o přijetí do zaměstnání, neboť v roce 2002 byl žalobce jediným čekatelem, u něhož nebyl podán návrh na jmenování státním zástupcem do rukou ministra spravedlnosti. 4. Obvodní soud, poté, co usnesením ze dne 2. 12. 2005 č. j. 14 C 266/2004-118 vyloučil k samostatnému řízení návrhy žalobce uvedené pod body I, II, III, IV a V žaloby, a poté, co Vrchní soud v Praze usneseními ze dne 19. 6. 2006 č. j. Ncp 918/2006-118 a Ncp 917/2006-118 rozhodl, že k projednání žaloby pod body C, D a E žalobního petitu a k rozhodnutí těchto věcí jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy a že tyto věci budou postoupeny Krajskému soudu v Brně - napadeným rozsudkem zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované podat do rukou ministra spravedlnosti návrh na jmenování žalobce státním zástupcem s přidělením k Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1, jakož i žalobu o určení, že žalovaná úmyslně neoprávněně zasáhla do práva žalobce na rovnost a rovné zacházení v řízení o přijetí do zaměstnání na volné funkční místo státního zástupce, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Na základě skutkových zjištění obvodní soud dovodil, že nebylo povinností nejvyšší státní zástupkyně podat návrh na jmenování žalobce státním zástupcem, neboť jde o její "svébytné rozhodnutí", jímž dává najevo své "výlučné právo výběru svých zaměstnanců" a "formování svých pracovních kolektivů", a ze žádného právního předpisu nevyplývá povinnost přijmout do pracovního poměru konkrétní osobu. Uvedl, že nikdo (ani právní čekatel) nemá právní nárok na to, aby ho nejvyšší státní zástupce navrhl ministru spravedlnosti ke jmenování státním zástupcem, že uvedený postup nelze "vynucovat", neboť jde o rozhodnutí nejvyššího státního zástupce, který "za dobré fungování svého rezortu nese plnou odpovědnost", a že nejvyšší státní zástupkyně postupovala "zcela zákonně, bez porušení svých povinností". 5. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Uvedl mimo jiné, že z ustanovení § 18 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, nevyplývá právo stěžovatele na to, aby mu při splnění zákonných podmínek pro jmenování státním zástupcem ve smyslu § 17 uvedeného zákona "vznikl nárok" na jmenování, že to, zda nejvyšší státní zástupce podá ministru spravedlnosti návrh na jmenování státního zástupce, je výlučně na jeho uvážení, a že dospěje-li nejvyšší státní zástupce k závěru, že takový návrh nepodá, zákon č. 283/1993 Sb. nepožaduje, aby o tom vydal rozhodnutí a svůj postup zdůvodnil. Shledal, že určení, že žalovaná úmyslně a neoprávněně zasáhla do práva žalobce na rovnost a rovné zacházení v řízení o přijetí do zaměstnání na volné funkční místo státního zástupce, nemá oporu v zákoníku práce, a že případné vyhovění takovéto žalobě by spor účastníků "nijak nevyřešilo", neboť závěr o tom, zda došlo k porušení práva žalobce na rovnost a rovné zacházení, představuje "předběžnou otázku v řízení o antidiskriminační žalobě podle § 7 odst. 4 zákoníku práce", a je tedy "nerozhodné", zda žalobce v řízení tvrdil skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že byl přímo nebo nepřímo diskriminován z důvodu tvrzeného zdravotního postižení (§ 133a občanského soudního řádu). Odvolací soud uzavřel, že žalobce nemá za těchto okolností na uvedeném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu. 6. Dovolání stěžovatele bylo napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto, neboť nebylo shledáno opodstatněným. Dovolací soud se zabýval dosud neřešenou otázkou hmotného práva, tedy jakých nároků, a za jakých podmínek se může domáhat fyzická osoba, ve vztahu k níž došlo před vznikem pracovního poměru (při jednání o jejím přijetí do zaměstnání) k porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo k diskriminaci. V napadeném rozsudku mj. uvedl, že projednávanou věc je (s ohledem na rozhodnutí nejvyšší státní zástupkyně nepodat návrh na jmenování stěžovatele státním zástupcem, k němuž došlo dne 14. 11. 2002) nutno posuzovat dle zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění účinném do 31. 12. 2002, a podle zákona č. 65