III.ÚS 1866/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1866/25 ze dne 16. 10. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Spolku Nízký Jeseník, sídlem Těšíkov 41, Šternberk, zastoupeného JUDr. Tomášem Nielsenem, advokátem, sídlem Radhošťská 1942/2, Praha 3 - Žižkov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. dubna 2025 č. j. 1 As 247/2024-90, a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 19. září 2024 č. j. 65 A 27/2024-123, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a 1. Ministerstva průmyslu a obchodu, sídlem Na Františku 1039/32, Praha 1 - Staré Město, 2. obce Jívová, sídlem Jívová 69, 3. obchodní společnosti SYNERGION Jívová s. r. o., sídlem Antala Staška 1076/33a, Praha 4 - Krč, a 4. Lidmily Šlížkové, jako vedlejších účastníků řízení, a návrhu s ní spojeném na zrušení § 306 a § 334a odst. 3 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11 odst. 3, čl. 35 odst. 1, 3, čl. 36 odst. 1, 2, čl. 37 odst. 3, čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel podal návrh na zrušení § 306 a § 334a odst. 3 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, podle § 74 zákona o Ústavním soudu. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel byl účastníkem společného řízení, v němž Městský úřad Šternberk (dále jen "stavební úřad") vydal dne 11. 11. 2019 společné povolení, kterým podle § 94a zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), (dále jen "zákon č. 183/2006 Sb. ") rozhodl o umístění a povolení stavby "Větrný park Jívová". Stěžovatel a čtvrtá vedlejší účastnice podali odvolání, která Krajský úřad Olomouckého kraje (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím ze dne 4. 11. 2022 zamítl. Jeho rozhodnutí zrušil krajský soud rozsudkem ze dne 25. 7. 2023 v rozsahu, v jakém krajský úřad zamítl odvolání stěžovatele. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud ze dne 25. 6. 2024 zamítl. 3. Krajský úřad následně rozhodnutím ze dne 21. 12. 2023 částečně změnil a ve zbytku potvrdil rozhodnutí stavebního úřadu. Stěžovateli bylo rozhodnutí krajského úřadu doručeno dne 15. 1. 2024 do datové schránky. Stěžovatel brojil proti rozhodnutí krajského úřadu žalobou podanou dne 5. 3. 2024, kterou se také v rámci incidenčního přezkumu domáhal zrušení změny č. 3 územního plánu obce Jívová. Před podáním žaloby (dne 1. 1. 2024) nabyl účinnosti stavební zákon. Krajský soud s ohledem na přechod působnosti správního orgánu podle nové právní úpravy jednal na straně žalovaného s Ministerstvem průmyslu a obchodu. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba je opožděná, a proto ji podle § 46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního odmítl, neboť stěžovatel podal žalobu až po uplynutí měsíční lhůty stanovené § 306 odst. 1 stavebního zákona. Předmětem řízení byla tzv. vyhrazená stavba (viz příloha č. 3 stavebního zákona), pročež na posuzovanou věc nedopadá přechodné období podle § 334a odst. 1 stavebního zákona., trvající od 1. 1. 2024 do 30. 6. 2024, v němž se postupovalo podle dosavadních právních předpisů (tj. v tomto období se ještě neuplatnila měsíční lhůta pro podání žaloby podle § 306 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb.). Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl, přičemž aproboval závěry krajského soudu o opožděnosti podané žaloby. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že rozhodnutí krajského úřadu bylo vydáno a zveřejněno 21. 12. 2023, tedy v době účinnosti zákona č. 183/2006 Sb. Nastala tak situace, kdy účastníci řízení, kterým bylo rozhodnutí doručeno ještě v roce 2023, disponovali dvouměsíční lhůtou pro podání správní žaloby, naproti tomu stěžovatel měl lhůtu pouze jeden měsíc. Vůči účastníkům téhož řízení tak byly uplatněny různé lhůty, přičemž právní postavení stěžovatele se tak stalo horším, než postavení jiných účastníků. Stěžovatel tvrdí, že ustanovení v § 334a odst. 3 (odkazující na vyhrazené stavby) stavebního zákona je v rozporu s čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. 5. Pokud by Ústavní soud připustil, že od 1. 1. 2024 bylo v řízení pokračováno podle nové právní úpravy, pak veškeré poučení účastníkům uvedené na str. 70 - 74 rozhodnutí krajského úřadu, jimž je doručováno po tomto datu, je vadné, neboť odkazuje na neúčinnou starou právní úpravu. 6. Stěžovatel namítá protiústavnost lhůty stanovené § 306 stavebního zákona, neboť zcela zásadním způsobem zkracuje dobu, v níž může účastník uplatnit své právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 2 Listiny. Stěžovatel namítá také protiústavnost § 334a odst. 3 stavebního zákona, neboť zavedl kategorizaci staveb s rozlišnou dobou účinnosti stavebního zákona. Přímým důsledkem tohoto ustanovení je stav, kdy se v rámci téže věci uplatňuje vůči účastníkům řízení různá právní úprava, což je v příkrém rozporu s čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. již nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. 9. Čl. 36 odst. 2 Listiny stojí na principu všeobecné soudní přezkoumatelnosti správních rozhodnutí, který znamená, že soudně přezkoumatelná jsou všechna správní rozhodnutí, pokud je zákon z takové přezkoumatelnosti nevylučuje. Konkrétní náležitosti práva na přístup k soudu nejsou upraveny na úrovni ústavního pořádku, nýbrž v procesních předpisech podústavního práva, které stanoví, jakými konkrétními způsoby lze právo na soudní a jinou právní ochranu realizovat. Pokud jednotlivec stanovené postupy dodrží a soud přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, dochází k porušení práva na přístup k soudu a k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti - denegatio iustitiae (srov. nálezy ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 3106/13; ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2723/13; či ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 2804/15). Tato situace v posuzované věci nenastala. 10. Obsah ústavní stížnosti stěžovatele představuje polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek uplatněných již v předchozích řízeních a řádně vypořádaných a odůvodněných soudy. Stěžovatel namítá odmítnutí žaloby podané po lhůtě, kterou § 306 stavebního zákona určuje jako speciální, a to kratší (jednoměsíční) ve věcech stavebního řízení, oproti obecné dvouměsíční žalobní lhůtě určené § 72 odst. 1 soudního řádu správního. V posuzované věci nabylo uvedené ustanovení účinnosti dne 1. 1. 2024, neboť jde o vyhrazenou stavbu, na kterou se přechodné období podle § 334a odst. 1 stavebního zákona nevztahuje. 11. Ústavní soud nezpochybňuje, že absence přechodných ustanovení řešících střet staré a nové právní úpravy stavebního zákona je legislativním nedostatkem, který však nedosahuje takové intenzity, aby sám o sobě zakládal úvahy o překročení ústavněprávních limitů. Posouzení délky lhůty pro podání správní žaloby v různých situacích bylo ponecháno na obecných, judikaturou dovozených, pravidlech intertemporality a na výkladu správních soudů, kterými se však Ústavní soud již zabýval. V nálezu ze dne 26. 3. 2025 sp. zn. I. ÚS 3241/24 Ústavní soud řešil situaci, kdy stěžovatelka podala žalobu proti rozhodnutí stavebního úřadu vydanému a doručenému ještě před účinností § 306 stavebního zákona, přičemž ustanovení vstoupilo v účinnost až během plynutí původní žalobní lhůty. Ústavní soud zrušil tehdy napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, protože použití uvedené nové právní úpravy opřené o obecné pravidlo nepravé retroaktivity při absenci přechodných ustanovení zasáhlo do podstaty a smyslu základního práva stěžovatelky na soudní ochranu a přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy ve znateln