III.ÚS 1880/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1880/25 ze dne 12. 11. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. D. Č., 2. D. Č., 3. I. Č. a 4. P. Č., zastoupených Mgr. Milanem Peroutkou, advokátem, sídlem Čsl. armády 2113/58, Most, proti části výroku trestního příkazu Okresního soudu v Chomutově ze dne 21. května 2025 č. j. 3 T 30/2025-207, jímž se stěžovatelé odkazují s celým svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, za účasti Okresního soudu v Chomutově, jako účastníka řízení, a Okresního státního zastupitelství v Chomutově a J. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelé napadli příslušnou část trestního příkazu Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") z důvodu namítaného rozporu s čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu plyne, že první stěžovatel se stal obětí dopravní nehody zaviněné vedlejším účastníkem (dále též "odsouzený"). K dopravní nehodě mělo, stručně řečeno, dojít v důsledku toho, že vedlejší účastník usnul za volantem a čelně narazil do protijedoucího vozidla, řízeného prvním stěžovatelem. Ten v důsledku toho utrpěl četné zlomeniny končetin (vč. zlomeniny jamky kyčelní) a žeber, natržení a zhmoždění pravé plíce, drobné nitrolební krvácení a další zranění. Musel se podrobit řadě operačních zákroků a hospitalizaci v trvání od 21. 10. 2024 do 15. 11. 2024, kdy byl propuštěn do domácího léčení. Do 15. 11. 2024 byl upoután na lůžko a zcela odkázán na pomoc zdravotnického personálu a posléze své matky (třetí stěžovatelky), od 25. 11. 2024 se začal pohybovat pomocí invalidního vozíku a od 2. 12. 2024 v omezeném rozsahu také pomocí francouzských holí. Zranění omezovala prvního stěžovatele přinejmenším i v době vydání napadeného trestního příkazu. 3. Po vznesení obvinění proti vedlejšímu účastníkovi se stěžovatelé připojili k trestnímu řízení se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy. První stěžovatel - tj. přímá oběť dopravní nehody - se domáhal zadostiučinění za vytrpěnou bolest a duševní útrapy, kdy prožíval pocity naprostého zmatení, zoufalství a bezmoci, musel snášet odloučení od rodiny a během hospitalizace a následné domácí léčby byl připraven o důstojnost a soukromí, neboť musel být opečovávaný jako malé dítě (nemohl používat toaletu, nemohl se sám umýt atp.). Domáhal se taktéž zadostiučinění za ztrátu normálního soukromého a pracovního života. Za to požadoval zadostiučinění ve výši 350 000 Kč. 4. Jeho sestra (druhá stěžovatelka), matka (třetí stěžovatelka) a otec (čtvrtý stěžovatel) se domáhali zadostiučinění za pocity bezmoci a strachu o život prvního stěžovatele, kdy zpočátku byla prognóza jeho přežití nejistá. Popisovali pocity obav a strachu z budoucnosti, vyčerpání a frustrace. Ty byly ještě umocněny tím, že čtvrtý stěžovatel je po těžké mozkové mrtvici, v důsledku čehož je zčásti ochrnutý. Každý z rodičů proto požadoval zadostiučinění ve výši 300 000 Kč a sestra ve výši 200 000 Kč. 5. Za shora popsané jednání byl vedlejší účastník trestním příkazem shledán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Dále mu byla uložena povinnost nahradit tam uvedeným společnostem majetkovou škodu. Jde-li o adhezní nárok stěžovatelů, okresní soud je napadenou částí výroku odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Žádný z těchto výroků nebyl s ohledem na procesní úpravu blíže odůvodněn [viz § 314f odst. 1 a contrario zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)]. Trestní příkaz je konečným rozhodnutím ve věci. II. Argumentace stěžovatelů 6. Stěžovatelé shrnují skutkové okolnosti věci, průběh trestního řízení, popisují útrapy, které prožili, a podstatu svých adhezních nároků. V návaznosti na to poukazují na judikaturu Ústavního soudu, dle níž bylo rozhodování o adhezních nárocích svěřeno trestním soudům právě proto, aby poškození mohli dosáhnout plného uspokojení svých nároků zásadně již v adhezním řízení a nemuseli podstupovat další občanskoprávní řízení, v němž může docházet k sekundární viktimizaci (nález ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 1222/22). Právě s ohledem na riziko sekundární viktimizace nelze nadužívat možnost odkázat poškozené se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních (nález ze dne 22. 1. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2118/24). Stěžovatelé mají za to, že jejich nároky byly uplatněny řádně a trestním soudům nic nebránilo v tom, aby o nich rozhodly v adhezním řízení. Místo toho je v rozporu s uvedenou judikaturou odkázaly na řízení ve věcech občanskoprávních, čímž je vystavily riziku sekundární viktimizace. Podle stěžovatelů by pro ně bylo civilní řízení nadměrně zatěžující. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky adhezního řízení, v němž bylo napadeným výrokem trestního příkazu rozhodnuto o jejich nárocích. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, protože stěžovatelé vyčerpali všechny opravné prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. V jádru ústavní stížnosti stojí otázka, zda ústavní pořádek vyžaduje, aby okresní soud coby soud trestní meritorně rozhodl o občanskoprávních nárocích stěžovatelů v adhezním řízení, tj. aby je neodkazoval na řízení ve věcech občanskoprávních. Předmětem ústavního přezkumu naopak není to, zda byly adhezní nároky stěžovatelů oprávněné, případně jaké zadostiučinění by bylo v dané věci přiměřené. 9. Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že právo na náhradu újmy na zdraví je integrální součástí a extenzí základního práva na zachování fyzické a psychické integrity jednotlivce podle čl. 7 odst. 1 Listiny. Ve své podstatě jde o jakési pokračování tohoto základního práva, jež má zajistit, že jeho ochrana bude skutečná a efektivní [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2118/24, bod 35; nález ze dne 3. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 3003/20 (N 137/107 SbNU 131), bod 29]. Z čl. 7 odst. 1 Listiny plyne také princip úplné kompenzace majetkové i nemajetkové újmy na zdraví [srov. nález ze dne 9. 2. 2021 sp. zn. II. ÚS 1564/20 (N 26/104 SbNU 319), bod 19; dále viz Kühn, Z., Kratochvíl, J., Kmec, J., Kosař, D. a kol. Listina základních práv a svobod. Velký komentář. Praha: Leges, 2022, s. 425]. 10. Jde-li o rozhodování o náhradě újmy v adhezním řízení, zákonodárce se rozhodl učinit z něj nedílnou součást trestního řízení. Adhezní řízení má ovšem specifický účel odlišný od trestního řízení, a to rozhodnutí o občanskoprávních nárocích poškozených na náhradu škody, odčinění nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení, jež obžalovaný trestným činem způsobil, resp. získal (§ 43 odst. 3 trestního řádu). Rozhodování soudů v adhezním řízení se nenachází mimo rámec ústavní ochrany [nález ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 32/16 (N 139/86 SbNU 369; 345/2018 Sb.), bod 67], a to ani tehdy, rozhodují-li trestní soudy trestním příkazem (nález ze dne 22. 1. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2118/24, body 48 až 55; nález ze dne 7. 1. 2025 sp. zn. III. ÚS 1876/24 nález ze dne 1. 10. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1850/25). 11. Ústavní soud přitom u některých skupin obětí trestných činů dovodil, že jejich nároky na náhradu újmy je zpravidla nutno plně, resp. v co největším rozsahu uspokojit již v adhezním řízení, jsou-li uplatněny (nález ze dne 24. 7. 2024 sp. zn. IV. ÚS 855/24, bod 12). Jinak řečeno, Ústavní soud opakovaně konstatoval, že nepřiznání adhezního výroku některým skupinám obětí může vést ke vzniku sekundární újmy (zejm. v důsledku nutnosti opakovaně prožívat silně traumatizující zážitky), která dále prohlubuje primární újmu na jejich základních právech, což z ústavního hlediska nelze akceptovat. To platí především pro zvlášť zranitelné oběti podle § 2 odst. 4 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, u nichž je riziko sekundární viktimizace mimořádně vysoké [srov. např. nález ze dne 30. 7. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1323/25; nález sp. zn. IV. ÚS 2118/24; nález sp. zn. IV. ÚS 855/24; nález ze dne 26. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 297/22; nález ze dne 7. 3. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2620/21 (N 29/111 SbNU 19); nález ze dne 3. 8. 2021