III.ÚS 1906/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1906/25 ze dne 19. 2. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Dany Janáčkové, zastoupené Mgr. Tomášem Potoczným, advokátem, se sídlem Renneská tř. 393/12, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. června 2025, č. j. 4 As 273/2024-55, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. října 2024, č. j. 31 A 77/2022-259, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Magistrátu města Brna, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava"), domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a rozsudku Krajského soudu v Praze ("krajský soud"). Tvrdí, že jimi soudy porušily čl. 7 odst. 1, čl. 11, čl. 35, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). 2. Úřad městské části města Brna-střed ("stavební úřad") svým rozhodnutím ze dne 17. 11. 2021, č. j. MCBS/2021/019153/KALJ, dodatečně povolil drobné zahradní stavby na pozemcích sousedících s nemovitostí stěžovatelky. Ta proti němu podala odvolání, které zamítl vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 12. 4. 2022, č. j. MMB/0206808/2022, sp. zn. OUSR/MMB/0102917/2022/3. Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadla stěžovatelka žalobou, jež byla zamítnuta napadeným rozsudkem krajského soudu. Kasační stížností se domáhala zrušení napadeného rozsudku krajského soudu. Nejvyšší správní soud její kasační stížnost zamítl. II. Argumentace stěžovatelky 3. Stěžovatelka namítá, že řízení bylo chybně vedeno podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2018, namísto úpravy účinné do 31. 12. 2017. Aplikaci nesprávné právní úpravy namítala a dokládala mj. již v žalobě, kde odkázala na usnesení o přerušení řízení o nařízení odstranění stavby ze září 2019 a další písemnosti ze správního spisu. Krajský soud i Nejvyšší správní soud však podle ní tuto námitku řádně nevypořádaly, čímž porušily stěžovatelčino právo na soudní ochranu. 4. Soudy odepřely stěžovatelce efektivní ochranu práv, pokud nevypořádaly námitky, že dodatečně povolené stavby jsou v rozporu s územním plánem a jejich skutečné užívání neodpovídá deklarovanému účelu. 5. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřovala dále v tom, že nebyla během soudních jednání nijak poučena o svých procesních právech a povinnostech. Nejvyšší správní soud měl v rozporu s judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že krajský soud stěžovatelku poučit nemusel. Porušení téhož práva se soudce krajského soudu dopustil, když nepořídil z ústního jednání žádný zvukový záznam pro účely vyhlášení rozsudku. Vystupování soudce v řízení působilo neprofesionálně. 6. Stěžovatelka zpochybnila vypořádání námitek ohledně nezajištění účastenství vlastníků sousedních pozemků. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu nesouhlasila s oběma soudy v tom, že by v soudním řízení správním nemohla namítat opomenutí jiných účastníků ve správním řízení. Účastenství sousedů bylo otázkou právního nároku stěžovatelky. Nejvyšší správní soud neměl postup krajského soudu aprobovat. Měl naopak posuzovat, zda absence účastníků nemohla vyústit v nezákonnost rozhodnutí správních orgánů. Oba soudy svým postupem podle stěžovatelky porušily ústavní garance vlastnictví, spravedlivého procesu a právní jistoty. 7. Dále stěžovatelka namítala, že krajský soud porušil její právo na spravedlivý proces tím, že navzdory jejímu návrhu bez řádného odůvodnění neprovedl výslech svědků. Tento postup má podle stěžovatelky zásadní dopad na zákonnost napadených rozsudků, neboť navrhovaní svědci mohli potvrdit klíčová skutková tvrzení stěžovatelky ohledně doby vzniku staveb, jejich účelu či obtěžování imisemi. 8. Vedle toho podle stěžovatelky obecné soudy nerespektovaly judikaturu k uplatňování zásady koncentrace ve stavebním řízení, neboť podle ní mají být vzaty v úvahu i námitky uplatněné po ústním jednání, souvisí-li se základními právy a právem na ochranu bydlení. Stěžovatelka také namítla, že i po okamžiku koncentrace došlo doplňování projektové dokumentace. Měla proto právo vyjádřit se k novým podkladům. 9. Další porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřovala v nepřiměřeně dlouhé délce řízení před správními orgány, způsobené především jejich nečinností. Nejvyšší správní soud měl podle stěžovatelky délku řízení řádně přezkoumat a zohlednit při tom specifické okolnosti věci. 10. Podle stěžovatelky postupovaly oba soudy protiústavně také proto, že se nedostatečně vypořádaly s námitkami ohledně podmínky vynětí příslušných pozemků ze zemědělského půdního fondu. Stavební úřad přitom její splnění musí jako nezbytný předpoklad dodatečného povolení stavby přezkoumat. 11. Stěžovatelka rovněž tvrdila, že krajský soud porušil její právo na zákonného soudce tím, že nerespektoval vznesenou námitku podjatosti. Námitka podle ní byla odmítnuta s formálním odůvodněním, aniž by byly posuzovány předložené důkazy. 12. Závěrem stěžovatelka namítla, že stavby nadále hrubě zasahují do jejího vlastnického práva, práva na příznivé životní prostředí a na ochranu zdraví a života. Způsobují pokles tržní hodnoty její nemovitosti a přímými imisemi ohrožují pohodu bydlení v lokalitě. Do stěžovatelčiných práv je zasahováno tím, že jsou stavby zhotoveny ze zdravotně závadných materiálů, a také tím, že jsou v povolených stavbách chovány včely, které vnikají na její pozemek. Odmítnutím věcného přezkumu negativních vlivů na pohodu bydlení bylo podle stěžovatelky porušeno její právo na příznivé životní prostředí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a že je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ("zákon o Ústavním soudu"). Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který svou pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí nebo jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. také § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti posuzuje pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelů [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. 15. Ústavní soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatelky, že oba soudy ignorovaly její argumentaci ohledně aplikace nesprávné právní úpravy. Napadené rozsudky s odkazem na konkrétní pasáže správních rozhodnutí uvádí, že správní orgány rozhodovaly podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2017 (bod 28 rozsudku krajského soudu, body 20-21 rozsudku Nejvyššího správního soudu). K odkazu na usnesení o přerušení řízení o nařízení odstranění stavby ze září 2019 soudy korektně uvedly, že jde o rozhodnutí vydané v jiném řízení, které krajský soud nemohl přezkoumat. Stěžovatelka napadla žalobou rozhodnutí týkající se dodatečného povolení staveb, tj. jiné věci. 16. Stěžovatelka tvrdila, že se soudy nedostatečně vypořádaly s jejími námitkami ohledně rozporu s územním plánem a nesouladu deklarovaného účelu užívání stavby s tím faktickým. V napadených rozhodnutích je však řádně vysvětleno, že prvně zmíněnou námitkou se krajský soud nezabýval pro opožděnost (bod 25 napadeného rozsudku krajského soudu, bod 42 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). K druhé námitce Nejvyšší správní soud shrnul, že krajský soud se jí věcně zabýval, ačkoli tak činit nemusel, neboť stěžovatelka argumentaci řádně neuplatnila ve správním řízení (bod 39-41). 17. Přisvědčit nelze ani námitkám ohledně opomenutí poučení a nepořízení zvukového záznamu z ústního jednání. Stěžovatelka byla v řízení před krajským soudem před ústními jednáními písemně poučena o možnosti namítat podjatost soudců dvakrát, přičemž tohoto práva následně dvakrát využila (bod 27 napadeného rozsudku Nejvyššího