III.ÚS 1930/24 – Ústavní soud

III.ÚS 1930/24 ze dne 12. 11. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele K. P., zastoupeného JUDr. Blankou Dalibovou, advokátkou, sídlem Klusáčkova 12, Týnec nad Sázavou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2024, č. j. 6 Tdo 82/2024-482, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2023, č. j. 11 To 273/2023-430, a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 19. 7. 2023, č. j. 1 T 206/2021-395, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Benešově, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Z napadených rozhodnutí, jakož i vyžádaného soudního spisu, vedeného u Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 1 T 206/2023, Ústavní soud zjistil následující. Okresní soudu rozsudkem ze dne 24. 1. 2022 sp. zn. 1 T 206/2021 stěžovatele uznal vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, uložil mu souhrnný trest a rozhodl o náhradě škody. Proti uvedenému rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 7. 4. 2022 sp. zn. 11 To 90/2022 podle § 256 tr. ř. zamítl. Dovolání stěžovatele do rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 8. 2022 sp. zn. 6 Tdo 661/2022 podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. 2. K ústavní stížnosti stěžovatele Ústavní soud nálezem ze dne 2. 5. 2023 sp. zn. II. ÚS 3044/22 (dále jen "nález Ústavního soudu") zrušil výše uvedená rozhodnutí obecných soudů pro porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dál jen "Listina") a zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. 3. Okresní soud v Benešově napadeným rozsudkem ze dne 19. 7. 2023 sp. zn. 1 T 206/2021 stěžovatele znovu uznal vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Za tento trestný čin a za přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2, 3 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 7. 2021, sp. zn. 24 T 65/2021, stěžovatele podle § 325 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let za současného vyslovení dohledu. Dále stěžovateli uložil trest propadnutí specifikované věci. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 7. 2021, sp. zn. 24 T 65/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. soud Českou republiku, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se stěžovatel zločinu dopustil dne 6. 7. 2021 v přesně neujištěné době od 17:00 hodin do 17:30 hodin na dvoře zemědělské usedlosti. Vše začalo hádkou stěžovatele s jeho tehdejší přítelkyní, která k řešení konfliktu přivolala policii. Na místo dorazila dvoučlenná policejní hlídka Oddělení hlídkové služby Obvodního oddělení Policie ČR Benešov. Poté, co stěžovatel opakovaně odmítl s hlídkou na jejich výzvy na dvoře objektu komunikovat a z místa odcházel, se slovy "tak jak chcete" otevřel vpravo se nacházející dveře do jedné z místností v přízemí zemědělské usedlosti, ze které vyběhl kříženec stafordšírského bulteriéra a pitbulteriéra, tohoto pobídl slovy "vem si je" a sám bez dalšího pokračoval v chůzi. Po tomto pokynu pes zaútočil na jednoho z policistů (dále jako "policista A"), zakousl se mu do levého bérce a pustil jej až po použití služební zbraně druhého z policistů (dále jako "policista B"), který psa postřelil (lehké poranění pes přežil). Zranění policisty A si vyžádalo lékařské ošetření v benešovské nemocnici s pracovní neschopností od 7. 7. 2021 do 31. 7. 2021, s omezením v obvyklém způsobu života nejméně po dobu 10 dnů. 5. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které krajský soud napadeným usnesením ze dne 5. 10. 2023 sp. zn. 11 To 273/2023 podle § 256 tr. ř. zamítl. 6. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 21. 3. 2024 č. j. 6 Tdo 82/2024-482 podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel se podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny. 8. Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že Ústavní soud v jeho věci vydal kasační nález, kterým konstatoval porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny. Od počátku trestního řízení tvrdí, že když vcházel do místnosti, ze které vyběhl pes, nevěděl, že pes je v místnosti zavřený a k útoku na policejní hlídku tak došlo shodou nešťastných okolností. Odmítá, že by psa na policisty poštval. Podle názoru stěžovatele však názor Ústavního soudu obecné soudy nerespektovaly a k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu došlo znovu. 9. Po kasaci věci nálezem zůstalo pro kvalifikaci jednání stěžovatele podstatné zjištění, zda stěžovatel věděl nebo mohl vědět, kde se v době, kdy se policisté zdržovali na dvoře, pes nachází, zda, jak hlasitě a případně v jaký okamžik stěžovatel udělil psovi pokyn "vem si je" a zda takto udělený pokyn mohl ovlivnit chování a útok psa. 10. Stěžovatel obsáhle analyzuje věrohodnost výpovědi své tehdejší přítelkyně ohledně její možnosti vědět, kde se v době příchodu policistů nacházel stěžovatel a pes. Stěžovatel označuje závěr o tom, že musel vědět, že pes se nachází zavřený dole v bytě, za spekulaci. Stěžovatel namítá, že svědkyně sama připouští, že byla v době incidentu hysterická, což je údajně patrno i z jejího telefonátu na linku 158 (kvůli banální hádce mezi nimi, jak uvádí stěžovatel), a potvrzují to i policisté. Soud pak její výpověď hodnotí jako nevěrohodnou pouze v části, která uvádí okolnosti svědčící ve prospěch stěžovatele. 11. Tvrzení stěžovatele, že pokyn psovi neudělil, podporuje i výpověď jeho tehdejší přítelkyně. Příkaz "vem si je" se prolíná celým trestním řízení a nelze se tudíž divit, že tento příkaz stěžovatel vyřkl při prověrce na místě, aniž by k tomu byl soudem vyzván. Pro stěžovatele je situace, ve které se nacházel v době incidentu i v průběhu trestního stíhání, značně vypjatá. Dále pak rozvádí své úvahy o síle hlasu, kterým pokyn při prověrce vyslovil. 12. Z vyjádření kynologa vyplývá, že pes je nevychovaný, jedná pudově a nereaguje na žádné pokyny. I pokud by mu stěžovatel pokyn dal, což zcela odmítá, pes by pokynu nerozuměl. Je tedy i nelogické, aby mu jakýkoli pokyn stěžovatel dával. Stěžovatel znovu zpochybňuje věrohodnost výpovědí policistů A i B. Nesouhlasí se závěry soudů ohledně možnosti dotčených osob poznat, odkud se ozývá štěkot psa. Zpochybňuje i adekvátnost následného policejního zásahu. Nikdy údajně nepopíral svůj celkově negativní vztah k policejním orgánům, nicméně jeho despekt vůči policistům není důkazem o jeho vině. Dodává, že svého psa by rozhodně nevystavil hrozbě, že bude policisty zastřelen. Stěžovatel uzavírá, že soudy znovu hodnotily provedené dokazování s upřednostněním těch důkazů, které svědčily v jeho neprospěch, a jejich posouzení nese znaky svévole. Připomíná zásadu in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch) a princip presumpce neviny. III. Posouzení Ústavním soudem 13. Ke kasační závaznosti svých nálezů se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyslovil mnohokrát. Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 425/97 výslovně uvedl, že vykonatelný nález Ústavního soudu je závazný pro všechny orgány i osoby a zakládá nepominutelnou procesní překážku rei iudicatae, která brání jakémukoli dalšímu meritornímu přezkumu či přehodnocení věci. Názor, podle kterého je kasační závaznost nálezů Ústavního soudu závazností takřka absolutní, byl pak potvrzen v řadě dalších rozhodnutí, např. v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 4/06, IV. ÚS 301/05, IV. ÚS 1642/11, IV. ÚS 2213/16 či II. ÚS 1711/20). 14. V řízení následujícím po kasačním nálezu proto není prostor pro úvahy o správnosti či úplnosti právního názoru, na němž je takový nález založen. Toto pravidlo neplyne z přesvědčení Ústavního soudu o jeho vlastní neomylnosti, nýbrž z nutnosti definitivně ukončit konkrétní spor a předejít nekonečnému soudnímu procesu, který by neúměrně prodlužoval řízení a tím