III.ÚS 1962/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1962/23 ze dne 28. 11. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudkyň Veroniky Křesťanové a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Obce S., zastoupené JUDr. Tomášem Samkem, advokátem, sídlem Pražská 140, Příbram, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2023 č. j. 30 Cdo 975/2022-193 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. prosince 2021 č. j. 5 Co 943/2021-168, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 2 odst. 2 a 3, v čl. 4 odst. 1 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že se vedlejší účastnice domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 664 772,50 Kč s příslušenstvím z titulu škody způsobené nesprávným úředním postupem matrikářky úřadu stěžovatelky, která nejméně ve 14 případech provedla do ověřovací knihy zápisy o ověření podpisu J. B., přičemž v rozporu se skutečností uvedla, že se tak stalo v jeho přítomnosti, ačkoliv tak učinila bez jeho vědomí a přítomnosti pouze na základě ústního požadavku J. B. V souladu s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ze dne 20. 5. 2019 č. j. 5 C 274/2015-129 bylo vedlejší účastnicí zaplaceno poškozenému J. (od něhož J. B. smlouvou o půjčce a dalšími listinami, na nichž zfalšoval podpisy J. B., které ověřila jmenovaná matrikářka, podvodně vylákal 1 000 000 Kč) na náhradě škody způsobené tímto nesprávným úředním postupem 981 972 Kč na jistině, 358 367 Kč na úroku z prodlení a 121 825 Kč na náhradě nákladů řízení. Stěžovatelka se dohodou ze dne 9. 3. 2020 zavázala uhradit vedlejší účastnici 75 % z jistiny, tj. 736 479 Kč s tím, že zbývající částka bude předmětem dalších jednání. Po částečném zpětvzetí žaloby v rozsahu poloviny nákladů řízení v částce 60 912,50 Kč, kterou stěžovatelka zaplatila dne 29. 11. 2019, se vedlejší účastnice po stěžovatelce domáhala uhrazení regresního nároku podle § 16 odst. 1 a § 18 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") ve výši 664 772,50 Kč. Okresní soud v Prachaticích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 16. 6. 2021 č. j. 9 C 135/2020-155 žalobu zamítl, neboť nedovodil porušení právní povinnosti vedlejší účastnicí, které je podle § 18 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. předpokladem úspěšného uplatnění regresu ze strany vedlejší účastnice. Okresní soud shledal, že se vedlejší účastnice na vzniku škody nijak nepodílela, a že uvedená škoda nevznikla v příčinné souvislosti s jakýmkoli jejím jednáním. 3. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 3. 12. 2021 č. j. 5 Co 943/2021-168 potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku I, jímž byla žaloba zamítnuta v částce 419 279,50 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve výroku II, jímž byla žaloba zamítnuta v částce 245 493 Kč s příslušenstvím, změnil rozsudek okresního soudu tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici částku 245 493 Kč s příslušenstvím (výrok II), řízení o specifikovaný úrok z prodlení zastavil a v tomto rozsahu rozsudek okresního soudu zrušil (výrok III) a uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 18 058 Kč (výrok IV). Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že jednání matrikářky (ověřování podpisů), jakožto zaměstnankyně stěžovatelky je přičitatelné stěžovatelce v rámci výkonu její přenesené působnosti, proto stěžovatelka v rámci regresní úhrady za tuto škodu vedlejší účastnici odpovídá. Protiprávnost jednání stěžovatelky nelze podle krajského soudu v žádném případě zužovat, jak učinil okresní soud, na zjišťování toho, zda stěžovatelka řádně zajistila výkon funkce matrikářky a zda a jak probíhala kontrolní činnost její práce. Účast stěžovatelky na vzniku škody nelze tedy v dané věci nikterak snižovat podílem vedlejší účastnice na této škodě, který je podle krajského soudu z pohledu § 16 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. nulový. Krajský soud proto uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici zbývající část jistiny ve výši 245 493 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 4. 10. 2019 do zaplacení. 4. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ohledně výroku II rozsudku krajského soudu zamítl, ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že okolnosti posuzované věci vyhovují požadavkům ustálené judikatury dovolacího soudu a jednání matrikářky je třeba přičíst za použití analogie § 420 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013 (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb."), stěžovatelce, která bez dalšího odpovídá za škodu, již způsobila její zaměstnankyně. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s postupem soudů, které se nezabývaly zjišťováním, zda se stěžovatelka dopustila či nedopustila zaviněného porušení právní povinnosti (§ 18 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) a spokojily se s formálním dovozením jejího protiprávního jednání vycházejícího z obecné přičitatelnosti jednání matrikářky (jakožto zaměstnankyně stěžovatelky) stěžovatelce. Stěžovatelka setrvává na svém přesvědčení, že se žádného zaviněného porušení právní povinnosti nedopustila. Stěžovatelka zdůrazňuje, že matrikářka vykonávala svou činnost v rámci výkonu státní správy v přenesené působnosti, byla tedy formálně zaměstnankyní stěžovatelky, ta však neměla žádné nástroje a pravomoci, jak činnost matrikářky ovlivnit, kontrolovat ji či ji metodicky vést. Stěžovatelka řádně plnila své zákonné povinnosti, když matrikářce vytvářela potřebné materiální zázemí, zajišťovala její účast na všech školeních a poskytovala potřebnou součinnost všem kontrolním orgánům státu, které měly za úkol kontrolu a metodické i odborné řízení výkonu státní správy na úseku legalizace a vidimace. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. 8. Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je pouze výlučným opakováním argumentů, jež stěžovatelka namítala v řízení před obecnými soudy, které se s nimi obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Stěžovatelka toliko polemizuje s rozhodnutími soudů v rovině jednoduchého práva, nesouhlasí s jejich hodnocením aplikace dotčených právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. V ústavní stížnosti stěžovatelka neuvádí žádnou relevantní námitku, jíž by zpochybnila ústavní konformitu rozporovaných rozsudků obecných soudů, ačkoli interpretace a aplikace předmětných zákonných ustanovení byla soudy řešena zevrubně. Pouhý nesouhlas se závěry soudů či nastínění vlastního právního názoru na výklad a použití zákonných ustanovení však důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. 9. Podstatou ústavní stížnosti je několikrát opakované tvrzení, že stěžovatelka, jako územní samosprávný celek, jehož zaměstnanec při výk