III.ÚS 1998/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1998/24 ze dne 19. 11. 2024 Náhrada nákladů řízení ve sporech o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle § 31a zákona č. 82/1998 Sb.   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Svrčka, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2024, č. j. 30 Cdo 3908/2023-266, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2023, č. j. 68 Co 112/2023-180, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 10. 2022, č. j. 22 C 305/2020-117, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva dopravy, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Městský soud v Praze výrokem III. rozsudku ze dne 7. 6. 2023, č. j. 68 Co 112/2023-180, porušil základní právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tento výrok se proto ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh předchozího řízení 1. Stěžovatel se žalobou domáhal po vedlejší účastnici České republice - Ministerstvu dopravy zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky správního řízení vedeného u Úřadu městské části Praha 4 pod sp. zn. R 1293/15 OKAT/Iiz, dále u Magistrátu hlavního města Prahy ("magistrát hl. města") pod sp. zn. S-MHMP 1724317/2015 ODA - TAX, a nepřiměřené délky navazujícího soudního řízení nejprve o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu vedeného u Městského soudu v Praze ("městský soud") pod sp. zn. 1 A 96/2015, a následně o kasační stížnosti vedeného u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 9 As 192/2020 ("posuzované řízení"). Posuzované řízení bylo zahájeno dne 10. 6. 2015 a skončeno dne 12. 5. 2022, když na řízení vedená před správními orgány i soudy je třeba pohlížet jako na řízení jediné, přičemž stěžovatel žádal odškodnění ode dne 26. 6. 2015, tj. od doručení oznámení správního orgánu o zahájení správního řízení stěžovateli, do 12. 5. 2022. Stěžovatel předběžně uplatnil nárok u vedlejší účastnice dne 10. 6. 2020, ta nárok odmítla. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 ("obvodní soud") napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I). Konstatoval, že v posuzovaném řízení byl porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě porušen zákon (výrok II), a rozhodl, že je vedlejší účastnice povinna zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení (výrok III). 3. K odvolání stěžovatele městský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé a ve vyhovujícím výroku o věci samé jej změnil tak, že se konstatuje, že v posuzovaném řízení bylo porušeno právo stěžovatele na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě (výrok I). Dále rozhodl, že je vedlejší účastnice povinna zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně (výrok II) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Městský soud uvedl, že "O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ust. §§ 224 odst. 1, 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy ani jeden z účastníků nebyl se svým odvoláním úspěšný (žalovaná brojila proti vyhovujícímu výroku o poskytnutí zadostiučinění ve formě konstatování, žalobce brojil proti zamítavému výroku o poskytnutí peněžního zadostiučinění). Tento v zásadě stejný procesní úspěch a neúspěch v odvolacím řízení nemá dle názoru odvolacího soudu souvislost s tím, že forma a výše plnění závisela na úvaze soudu (pročež byl žalobce v řízení před soudem I. stupně úspěšný; ke změně výroku o konstatování došlo jen pro formální nepřesnost výrokové části rozsudku soudu I. stupně), ale s tím, že ani jeden z účastníků s rozhodnutím soudu I. stupně o věci samé nesouhlasil, přičemž jejich odvolání nebyla shledána důvodná (jakkoliv za situace podaného odvolání žalovanou bylo možno změnit výrok II a napravit jeho formulační nesprávnost tak, aby se žalobci zadostiučinění ve formě konstatování skutečně dostalo)." 4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu v rozsahu jeho výroku I v části, kterou bylo přiznáno konstatování porušení práva a žaloba zamítnuta v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím, a dále ve výroku III o nákladech odvolacího řízení, Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen "o. s. ř.", odmítl jako nepřípustné. 5. Nejvyšší soud shledal, že dovolání stěžovatele do části výroku I rozsudku městského soudu, kterou byl změněn výrok II rozsudku soudu prvního stupně tak, že stěžovateli bylo poskytnuto konstatování porušení práva, není subjektivně přípustné. Oprávnění dovolání podat (subjektivní přípustnost) svědčí totiž pouze tomu účastníkovi, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, která je odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99). Nejvyšší soud tedy dovolání stěžovatele v této části odmítl podle § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. jako subjektivně nepřípustné. 6. Jako nepřípustné shledal Nejvyšší soud dovolání rovněž v části směřující proti výroku III rozsudku městského soudu, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá nárok na jejich náhradu s tím, že tento výrok není třeba odůvodňovat. 7. Nejvyšší soud uvedl, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkumu odvolacím soudem. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud připomenul, že při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ("zákon č. 82/1998 Sb."), přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což se ale v případě stěžovatele nestalo. Jinými slovy, Nejvyšší soud posuzuje v dovolacím řízení jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění. 8. Přípustnost dovolání není podle Nejvyššího soudu založena ani otázkou posouzení kritéria významu předmětu posuzovaného řízení pro stěžovatele [§ 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb.], neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Městský soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu posoudil věc dle konkrétních okolností případu a dospěl k závěru, že význam předmětu řízení byl pro stěžovatele pouze nepatrný. Svědčily tomu konkrétní okolnosti věci, mimo jiné že stěžovatel byl shledán vinným z přestupku. Po celou dobu si byl vědom, že mu hrozí trest v podobě peněžité pokuty a zákazu činnosti, a tak nemohl být v zásadní nejistotě ohledně výsledku řízení. Dále vzal v úvahu, že pokuta a náklady správního řízení byly hrazeny z účtu právního zástupce stěžovatele, stejně jako v obdobných případech provozovatelů dopravní služby pomocí aplikace Uber, že sám stěžovatel se osobně řízení neúčastnil, což svědčí o nezájmu stěžovatele o průběh řízení, a že nepříznivý důsledek vedení posuzovaného řízení v podobě odsouzení a uložení sankce ve výši 15 000 Kč se nepromítlo do poměrů stěžovatele. Uznal-li tedy městský soud po řádném vyhodnocení kritéria významu předmětu řízení pro stěžovatele, že je dostačující formou zadostiučinění pouze konstatování porušení práva, je takový závěr v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která ji ustáleně považuje za plnohodnotnou formu morální kompenzace. 9. K namítaným vadám řízení, a sice že soud v řízení provedl důkazy, které byly získány protiprávně, a na základě nich došel k nesprávným skutkovým zjištěním, resp. učinil skutková zjištění v rozporu s ochranou advokátního tajemství a ustanovením § 124 o. s. ř., a dále, že je dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením, Nejvyšší soud upozornil, že tyto nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. II. Argumentace stěžovatele 10. Stěžovatel podal ústavní stížnost v dané věci již podruhé. Ta, kterou v minulosti podal proti náklado