III.ÚS 2000/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2000/24 ze dne 17. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové, o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Evy Novákové, zastoupené Mgr. Jiřím Kuncem, advokátem, sídlem Dobrovského 1463, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2024, č. j. 26 Cdo 689/2024-263, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2023, č. j. 68 Co 315/2022-108, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Ing. Jakuba Kvapila, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadené rozhodnutí 1. Podle usnesení o příklepu, které vydal soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 5, dne 13. 4. 2021, č. j. 067 EX 500002/21-17, byla stěžovatelce jako povinné uložena povinnost vyklidit v rozhodnutí dále specifikované nemovitosti. Provedením exekuce vyklizením nemovitosti byl pověřen soudní exekutor. Stěžovatelka podala návrh na zastavení této exekuce, kterému Obvodní soud pro Prahu 7 ("obvodní soud") vyhověl a usnesením ze dne 11. 8. 2022, č. j. 148 EXE 2782/2021-78, exekuci zastavil a oprávněnému ("vedlejší účastník") uložil povinnost zaplatit stěžovatelce náklady řízení a soudnímu exekutorovi náklady exekuce. 2. Městský soud v Praze ("městský soud") napadeným usnesením usnesení obvodního soudu změnil tak, že návrh stěžovatelky zamítl, neboť pro zastavení exekuce neshledal důvody. 3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky proti usnesení městského soudu podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. ř."), odmítl, neboť neobsahovalo způsobilé vymezení údaje o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Nad rámec tohoto závěru Nejvyšší soud stěžovatelce vysvětlil, že uplatňuje argumentaci související s prodejem (vyklizované) nemovitosti v dražbě soudním exekutorem, přitom však přehlíží, že jde o námitky, které jí (při prodeji nemovitosti a udělení příklepu v postavení insolvenční dlužnice, nikoliv účastnice dražby) nenáleží a nemohou tak být ani důvodem pro zastavení exekuce, stejně tak jako existence soudních řízení, která stěžovatelka v této souvislosti vyvolala. K námitce, že odvolací soud rozhodl bez nařízení jednání, Nejvyšší soud upozornil, že jde ve skutečnosti tzv. zmatečnostní vadu řízení dle § 229 odst. 3. o. s. ř., která však je dle § 241a odst. 1 věta druhá o. s. ř. jako způsobilý dovolací důvod vyloučena. Nejvyšší soud přesto uvedl, že městský soud rozhodoval na základě skutečností zřejmých z obsahu spisu již v řízení před soudem prvního stupně, další šetření ani dokazování městský soud neprováděl. Uvedený postup je dle Nejvyššího soudu v souladu s § 254 odst. 8 o. s. ř. a § 52 odst. 1 exekučního řádu [skutečnosti způsobilé naplnit zastavovací důvod dle § 268 odst. 1 písm. g) a písm. h) o. s. ř. a § 52 odst. 1 exekučního řádu z obsahu spisu nevyplývají] a rozhodnutí ani z pohledu předcházejícího řízení a možnosti stěžovatelky skutkově a právně argumentovat (argumentace stěžovatelky je neměnná po celou dobu řízení o zastavení exekuce), nelze považovat za překvapivé. 4. K námitce, že odvolací soud neprovedl stěžovatelkou navržené důkazy, Nejvyšší soud konstatoval, že jde rovněž o vadu řízení, která není způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, totiž dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka považuje za klíčovou otázku, zda jí Nejvyšší soud neoprávněně nezamezil přístup k soudu, odmítl-li její dovolání pro vady proto, že v něm nebyly nevymezeny dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., a to přestože byly dovolací důvody vymezeny. 6. Stěžovatelka podrobně rekapituluje řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, současně upozorňuje na paralelně vedená řízení, která iniciovala v souvislosti s prodejem jejích nemovitostí v dražbě sama případně tak učinila třetí osoba. Přestože dne 12. 1. 2023 podala třetí osoba u insolvenčního soudu vylučovací žalobu ve vztahu k jedné z nemovitostí, městský soud 28. 5. 2023 napadeným usnesením rozhodl o zamítnutí jejího návrhu na zastavení exekuce jejím vyklizením. Stěžovatelka je přesvědčena, že městský soud měl o odvolání rozhodnout až po vydání rozhodnutí o vylučovací žalobě. 7. Stěžovatelka dále namítá, že vzhledem k probíhajícímu insolvenčnímu řízení lze vycházet pouze z ustanovení insolvenčního zákona, podle jehož § 285 odst. 2 "Byla-li zpeněžena nemovitost, kterou dlužník používá k bydlení své rodiny, anebo byt ve vlastnictví dlužníka, je dlužník povinen je vyklidit. Neučiní-li tak dobrovolně, může se nabyvatel domáhat vyklizení žalobou u soudu; nejde o incidenční spor." Vedlejší účastník však takovým rozhodnutím nedisponuje, výkon rozhodnutí byl tedy dle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nařízen, ačkoliv se příslušné rozhodnutí dosud nestalo vykonatelným. Další námitky se vztahují k prodeji nemovitostí v dražbě, konkrétně, že vedlejší účastník zmařil dražbu opožděnou úhradou platby za vydraženou nemovitost, dražba nemovitosti se konala bez aktuálního odhadu hodnoty dražených nemovitostí. V souladu s novým předpisem (§ 2 odst. 2 zák. č. 151/1997 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2021) mělo podle stěžovatelky ocenění majetku obvyklou cenou vycházet z porovnání se sjednanými cenami. Takto však insolvenční správce ani exekutor nepostupovali a z toho stěžovatelka dovozuje, že usnesení o příklepu nemohlo nabýt právní moci a nemůže být exekučním titulem. K dražbě nemovitostí došlo v době, kdy ještě nebyla známa výše pohledávky zajištěného věřitele, který dal pokyn ke zpeněžení, insolvenční správce nadto postupoval v rozporu s ustanovením § 284 insolvenčního zákona, neboť ani oprávněné osobě ani nájemci nenabídl převod dražené nemovitosti - bytové jednotky. 8. Stěžovatelka rovněž upozorňuje, dne 19. 5. 2024 podala městskému soudu (sp. zn. MSPH 91 INS 6879/2016) návrh na zastavení insolvenčního řízení z důvodu nesplnění podmínek pro jeho zahájení, neboť insolvenční návrh podal právní zástupce věřitele FINEMONEY,SE, aniž k tomu měl udělenu plnou moc. Veškeré úkony tohoto právního zástupce jsou tedy neplatné. 9. Městský soud podle stěžovatelky pochybil, když rozhodnutí obvodního soudu změnil bez nařízení jednání, čímž bylo stěžovatelce zabráněno v možnosti jednat osobně před odvolacím soudem a bylo tak porušeno její právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka přitom navrhovala, aby byly v odvolacím řízení provedeny další důkazy. Městský soud rozhodl údajně zcela překvapivě, když změnil předchozí rozhodnutí obvodního soudu, které stěžovatelka považuje za správné. 10. Stěžovatelka dále uvádí, že po dobu téměř celého roku Nejvyšší soud nerozhodl o jejím návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, ačkoliv v jiných obdobných případech o takových návrzích rozhoduje v době několika málo týdnů a ačkoliv pouze rozhodnutím v takovýchto lhůtách může zachovat smysl a účel institutu odkladu vykonatelnosti. Z toho důvodu navrhuje, aby Ústavní soud konstatoval, že těmito zásahy, resp. nečinností Nejvyššího soudu došlo k porušení základních práv stěžovatelky. 11. Ústavní stížností se stěžovatelka nyní domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, neboť jimi byl porušen čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zčásti návrh nepřípustný dle § 43 odst. 1 písm. e) a zčásti návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. 13. Ústavní soud předně konstatuje, že v posuzované věci Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky pro vady, neboť neobsahuje způsobilé vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti je rozhodné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoli. Bylo-li dovolání odmítnuto z důvod