III.ÚS 2005/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2005/15 ze dne 6. 9. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Gabriely Chrůmové, b) Jana Slaměníka a c) JUDr. Ivana Zuckersteina, všech zastoupených JUDr. Jaroslavem Hostinským, advokátem, sídlem Vinohradská 126, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2015 č. j. MSPH 59 INS 927/2008, 29 NSČR 26/2009-A-205, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. dubna 2009 č. j. MSPH 59 INS 927/2008, 2 VSPH 8/2009-A-132, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2008 č. j. MSPH 59 INS 927/2008-A-66, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a M.B.M. s. r. o., sídlem Milady Horákové 14, Praha 7, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich základních práv ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 38 odst. 2 Listiny. Namítají též porušení čl. 4 a 90 Ústavy. 2. Městský soud v Praze (dále též "insolvenční soud") rozhodl napadeným usnesením tak, že návrh na zjištění úpadku a prohlášení konkursu na majetek vedlejší účastnice řízení (dále též "dlužnice") se zamítá. V dalších výrocích rozhodl o nákladech insolvenčního řízení a o vrácení zálohy ve výši 50 000 Kč stěžovateli c) jakožto navrhovateli. Insolvenční soud po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že úpadek dlužníka osvědčen nebyl, když v průběhu insolvenčního řízení nebylo zjištěno, že navrhovatelé (stěžovatelé) mají za dlužníkem splatnou nepromlčenou pohledávku a že dlužník má více věřitelů. 3. K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze napadeným usnesením změnil usnesení insolvenčního soudu ve výroku II tak, že stěžovatelé jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit dlužníkovi 12 495 Kč na náhradu nákladů řízení a ve zbývající části usnesení potvrdil. V dalším výroku rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Závěr insolvenčního soudu o tom, že ve věci nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku, odvolací soud potvrdil. Ve vztahu ke stěžovatelce a) a stěžovateli b) [právní nástupce po zemřelé navrhovatelce Ivaně Slaměníkové] dospěl k závěru, že k podání insolvenčního návrhu nebyli oprávněni, pohledávku stěžovatele c) pak soud vyhodnotil jako promlčenou. 4. O dovolání stěžovatelů rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že řízení o dovolání proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze zastavil, dovolání proti napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze odmítl, a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. K námitce stěžovatelů se Nejvyšší soud při hodnocení přípustnosti dovolání [§ 238a odst. 1 písm. a) ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, v relevantním znění] zabýval tím, zda obecné soudy v rozporu s hmotným právem a odchylně od judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 31. 10. 2007 sp. zn. 33 Odo 561/2006, rozsudek ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, usnesení ze dne 14. 3. 2006 sp. zn. 20 Cdo 2882/2005) a Ústavního soudu (nálezy ze dne 15. 1. 1997 sp. zn. II. ÚS 309/95 a ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04) pominuly posouzení "kolize námitky promlčení a jednání dlužníka v rozporu s dobrými mravy". 5. Dovolací soud v napadeném rozhodnutí blíže poukázal na výklad ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku (č. 40/1964 Sb.) ve vazbě na dobré mravy v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. S odkazem na rozsudek ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 (R 59/2004) uvedl, že "dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.". Závěr odvolacího soudu, že vznesení námitky promlčení není v rozporu s dobrými mravy, shledal dovolací soud jako souladný s ustálenou judikaturou. 6. Pro všechny tři stěžovatele [coby předchozí navrhovatele konkursu podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání")] pak dovolací soud shrnul, že se měli ohledně svých pohledávek chovat tak, aby v situaci, kdy návrh na prohlášení konkursu jako takový nevedl ke stavění běhu promlčecí doby, zajistili, že nedojde k promlčení pohledávek, dokud je nebudou moci přihlásit s účinky pro podání žaloby (viz § 20 odst. 8 zákona o konkursu a vyrovnání). Pokud nejsou insolvenční navrhovatelé schopni doložit své splatné pohledávky za dlužníkem, není důvod zkoumat, zda je dlužník v úpadku. Rovněž závěr odvolacího soudu, že jiné (než vykonatelné) tvrzené pohledávky insolvenčních navrhovatelů jsou sporné a bylo by o nich zapotřebí provést dokazování přesahující meze insolvenčního řízení, shledal dovolací soud souladným se svojí judikaturou. II. Argumentace stěžovatelů a vyjádření účastníků řízení 7. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení ke stěžovateli vytýkanému nesprávnému právnímu posouzení otázky, zda dlužníkem uplatněná námitka promlčení pohledávek stěžovatelů je či není v rozporu s dobrými mravy, pouze odkázal na obecné závěry a právní věty, aniž se ovšem jakkoliv konkrétně zabýval možnou aplikací těchto obecných judikaturních závěrů na konkrétní jednání dlužníka v procesu vymáhání pohledávek stěžovatelů v různých soudních řízeních, na která stěžovatelé opakovaně upozorňují a odkazují, a která v řízení podrobně popsali včetně uvedení důkazních návrhů prokazujících dlužníkovo jednání v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelé odkazují na judikaturu Ústavního soudu a zdůrazňují, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů se s rozporem námitky promlčení s dobrými mravy vypořádávají velmi formálně. Obecné soudy se při hodnocení této námitky omezily pouze na obecná konstatování, aniž by stěžovateli podrobně popsané skutkové podstaty konkrétního chování dlužníka jednoznačně z tohoto pohledu zhodnotily a zabývaly se jejich únosností či neúnosností při fungování právního státu a soudní ochrany práv. 8. Stěžovatelé zdůrazňují, že základními a dominantními pohledávkami, které byly v řízení uplatněny, jsou pohledávky pravomocně judikované soudním rozhodnutím (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 1998 č. j. 40 Cm 160/96-19), nelze tedy o nich tvrdit, že by je věřitelé nevymáhali, o pohledávku se nestarali nebo její vymáhání účelově protahovali, aby dosáhli jejího navýšení o příslušenství. Nelze rovněž podle stěžovatelů tvrdit, že by svoje pohledávky dlouhodobě nevymáhali. První pokus o vymožení pohledávky stěžovatelem c) vůči dlužnici byl učiněn ještě před nabytím účinnosti exekučního řádu návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, na základě kterého vydal Obvodní soud pro Prahu 7 již dne 14. 12. 1999 usnesení č. j. 23 E 1053/99, kterým byl výkon rozhodnutí nařízen. Toto usnesení bylo potvrzeno Městským soudem v Praze usnesením ze dne 27. 7. 2000 č. j. 17 Co 271/2000-29. Pohledávka byla již v tomto soudním řízení vymáhána, avšak nebyla vymožena. Dalším způsobem, kterým tato pohledávka byla vymáhána, bylo řízení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, které bylo zahájeno již dne 4. 3. 1999 (ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 98 K 1/99). V tomto soudním řízení měl dlužník systematicky lhát soudu, že stěžovatel c) je jeho jediným věřitelem a nesplnil svoji zákonnou povinnost dle § 17 zákona o konkursu a vyrovnání informovat soud pravdivě a úplně o svých závazcích vůči mnoha dalším věřitelům, kteří poté přihlásili své pohledávky do konkursu. V tomto řízení pak dlužník po opakovaném celkem třikrát prohlášeném konkursu, kdy dle zákona o konkursu a vyrovnání právo disponovat s majetkem dlužníka přešlo na soudem jmenovaného správce konkursní podstaty, protizákonně zaplatil všechny dříve pohledávky všech dříve zapíraných věřitelů, kromě pohledávky stěžovatele c), aby tak vytvořil nedostatek mnohočetnosti věřitelů dle zákona o konkursu a vyrovnání