III.ÚS 2127/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2127/09 ze dne 24. 11. 2011 N 199/63 SbNU 319 Porušení vlastnického práva v důsledku nesprávného postupu v řízení dle zákona o mimosoudních rehabilitacích   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila - ze dne 24. listopadu 2011 sp. zn. III. ÚS 2127/09 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2008 č. j. 18 Co 156/2008-316 potvrzujícímu v meritu věci rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na určení, že konkrétně specifikované nemovitosti jsou v jejím vlastnictví, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009 č. j. 28 Cdo 1162/2009-349, jímž bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a a) C. M. a b) R. M. jako vedlejších účastníků řízení. Výrok Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2008 č. j. 18 Co 156/2008-316 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009 č. j. 28 Cdo 1162/2009-349 se ruší. Odůvodnění Ústavní stížností ze dne 15. 7. 2009 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud") ze dne 8. 10. 2008 č. j. 18 Co 156/2008-316, přičemž tvrdila, že uvedený soud neposkytl ochranu jejímu vlastnickému právu, čímž porušil ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále též jen "obvodní soud") sp. zn. 5 C 30/2005, rozsudkem tohoto soudu ze dne 9. 5. 2007 č. j. 5 C 30/2005-207 byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti O. M. na určení, že budova č. p. 1432 - objekt bydlení, postavená na pozemku p. č. 1496, a také (samotný) pozemek p. č. 1496 o výměře 547 m2 - zastavěná plocha a nádvoří, zapsané na LV č. 1062 pro k. ú. Holešovice, jsou v jejím vlastnictví (výrok I), a také bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Tento rozsudek napadly stěžovatelka i vedlejší účastnice na její straně - městská část Praha 7 odvoláním, avšak městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil a ve výroku II jej změnil tak, že se žalovaným právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává, a dále rozhodl, že se žalovaným C. M. a R. M. (jako právním nástupcům původně žalovaného zemřelého O. M.) nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Proti uvedenému rozsudku stěžovatelka brojila dovoláním, které ale Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl s tím, že není přípustné, a to ani podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že původním vlastníkem předmětných nemovitostí byl R. M., otec původně žalovaného O. M. (právního předchůdce vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti). Na základě konfiskačního výměru Obvodního národního výboru v Praze 1, finančního odboru, ze dne 21. 2. 1964 č. j. Fin-3-konf.ř.226/64 se stal jejich vlastníkem stát, z něho pak tyto nemovitosti přešly na základě § 3 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, do jejího vlastnictví dnem 24. 5. 1991. Dne 31. 3. 1979 byl právní předchůdce vedlejších účastníků odškodněn podle Dohody mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Kanady o vypořádání finančních otázek z 18. 4. 1973. Následně byl zmíněný konfiskační výměr k protestu prokurátora podle § 31 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zrušen rozhodnutím odboru obecního majetku Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 11. 4. 1996 č. j. OOM-PR/561/96, na základě čehož došlo k projednání dědictví. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 7. 1999 č. j. 22 D 264/98-25 pak bylo potvrzeno nabytí dědictví právnímu předchůdci vedlejších účastníků řízení, načež došlo k zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí v jeho prospěch. V této souvislosti stěžovatelka tvrdí, že samotným zrušením konfiskačního výměru nemohlo dojít k obnovení vlastnického práva. Dále stěžovatelka uvádí, že se právní předchůdce vedlejších účastníků řízení domáhal vydání předmětných nemovitostí před soudem podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, svou žalobu však vzal zpět, neboť dne 21. 8. 1997 s ní podepsal "zápis o předání domu [...] provedeného na základě rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru obecního majetku [...]", a obvodní soud - i přes nesouhlas žalovaného Bytového podniku v Praze 7 jako povinné osoby se zpětvzetím - řízení zastavil. Dále stěžovatelka vyslovuje nesouhlas se závěry odvolacího soudu, že došlo k obnovení vlastnického práva k předmětným nemovitostem právního předchůdce vedlejších účastníků poté, co byl zrušen uvedený konfiskační výměr a co došlo k vydání na základě uvedeného zápisu. Dle stěžovatelky ovšem tento zápis nebyl dohodou o vydání předmětných nemovitostí podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Daný úkon je třeba vykládat podle § 35 odst. 2 občanského zákoníku, přičemž vůlí zúčastněných stran nebylo obnovení vlastnického práva, ale pouze fyzické předání domu, protože se tyto strany domnívaly, že k obnovení vlastnického práva došlo zrušením konfiskačního výměru. Svědčí o tom skutečnost, že se tento zápis nepokusila vložit do katastru nemovitostí žádná ze stran a že žalovaný Bytový podnik v Praze 7 nesouhlasil se zpětvzetím žaloby s argumentací, že k uzavření dohody podle § 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích nedošlo. Pro případ, že by se o dohodu o vydání věci jednalo, stěžovatelka namítá, že by byla neplatná pro rozpor s ustanovením § 37 odst. 1 občanského zákoníku, protože předmět dohody o vydání věci nebyl určen úplně. Neplatná by dále byla pro rozpor s § 31 odst. 4 občanského zákoníku, protože předmětný zápis nebyl podepsán statutárními zástupci zúčastněných stran, nýbrž jejich zmocněnci. Ustanovení § 46 ve spojení s ustanovením § 31 odst. 4 občanského zákoníku k uzavření dohody, jejímž předmětem je nemovitost, vyžaduje písemnou plnou moc, jejíž existenci odvolací soud předpokládal, aniž by uvedl, jaké úvahy jej k tomuto předpokladu vedly, přičemž ze skutkových zjištění soudů obou stupňů není objektivní existence písemných plných mocí patrná. Konečně má být taková eventuální dohoda neplatná pro rozpor s čl. 1 Ústavy České republiky a § 1 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Důvodem má být skutečnost, že právní předchůdce vedlejších účastníků již byl odškodněn. Stěžovatelka v této souvislosti vyjadřuje nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že tato zmíněná mezinárodní dohoda nemohla mít na platnost dohody o vydání věci vliv, a s poukazem na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 305/01 ze dne 23. 7. 2002 (U 23/27 SbNU 283) a usnesení ze dne 26. 4. 2005 sp. zn. II. ÚS 515/04 (ve SbNU nepublikováno; všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že soud musí při posuzování platnosti dohody o vydání přihlédnout též k tomu, zda nárok byl uspokojen na základě náhradové dohody, resp. zvážit, zda vlastnickému právu na základě takové dohody může poskytnout ochranu. I z jiných rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu má vyplývat, že uspokojení na základě náhradové dohody vylučuje uspokojení podle zákona o mimosoudních rehabilitacích [konkrétně se má jednat o usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2001 sp. zn. III. ÚS 102/01 (ve SbNU nepublikováno) a související rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. 28 Cdo 2705/2000 i další rozhodnutí vydaná ve vztahu k právnímu předchůdci vedlejších účastníků řízení - (mj.) usnesení ze dne 2. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 719/02, ze dne 15. 3. 2005 sp. zn. II. ÚS 20/05 a ze dne 8. 8. 2007 sp. zn. I. ÚS 291/06 (ve SbNU nepublikována)]. Pokud odvolací soud opřel své rozhodnutí o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003 sp. zn. 28 Cdo 1544/2003 a usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008 sp. zn. II. ÚS 2518/07 (ve SbNU nepublikováno), jedná se o rozhodnutí neuveřejněná, později necitovaná, prvně uvedené rozhodnutí řeší jinou otázku a druhé odporuje již zmíněnému usnesení sp. zn. II. ÚS 305/01 (viz výše) a je vnitřně rozporné. Konečně stěžovatelka namítá, že k obnovení vlastnického práva právního předchůdce vedlejších účastníků nemohlo dojít, protože předmětný zápis nebyl dosud vložen do katastru nemovitostí, takže tato "dohoda" dosud neměla věcněprávní (translační) účinky. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě reprodukuje argumentaci uplatněnou již v řízení před obecnými soudy, a snaží se tak docílit přezkumu správnosti jí uplatněného tvrzení. V této souvislosti poukázal na vztah Ústavního soudu k obecné justici