III.ÚS 2192/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2192/21 ze dne 2. 11. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Sophie Flajšingr, zastoupené Mgr. Ing. Vladimírem Doleželem, Ph.D., advokátem, sídlem Zámečnická 87/1, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. května 2021 č. j. 18 Co 12/2020-229, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Boleslava Pospíšila a Kateřiny Pospíšilové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 8. 2021, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 2. Stěžovatelka se proti vedlejším účastníkům žalobou domáhala zaplacení částky 18 000 Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním její zahradní chaty nacházející se na pozemku p. č. X v katastrálním území Tuřany ve vlastnictví Statutárního města Brna. Vlastnické právo ke stavbě měla stěžovatelka nabýt po smrti svého manžela Milana Flajšingra, k níž došlo v roce 2011 a o níž se stěžovatelka, která dlouhodobě žije ve Spojených státech amerických, dozvěděla v roce 2014. Počátkem roku 2013 měli stavbu začít bez právního důvodu užívat vedlejší účastníci, a to poté, co jim ji prodala sestra zesnulého. Jelikož stěžovatelka nebyla účastna původního dědického řízení a stavba ani nebyla zahrnuta do dědické podstaty, neboť není evidována v katastru nemovitostí a notářka - soudní komisařka - její existenci nezjistila, iniciovala stěžovatelka dodatečné projednání dědictví. Usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 17. 5. 2017 č. j. 23 D 428/2011-105 (dále jen "dědické usnesení") bylo stěžovatelce potvrzeno nabytí předmětné stavby jakožto nově objeveného jmění zůstavitele. 3. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") svým rozsudkem ze dne 26. 9. 2019 č. j. 45 C 27/2015-179 uložil vedlejším účastníkům povinnost žalovanou částku stěžovatelce zaplatit a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka spolehlivě prokázala své vlastnické právo k předmětné stavbě, a to zejména dědickým usnesením, jakož i dalšími důkazy dokládajícími její dřívější nabytí zesnulým Milanem Flajšingrem. Jelikož vedlejší účastníci užívali stavbu v průběhu let 2013 až 2017 bez právního důvodu, bezdůvodně se na úkor stěžovatelky obohatili o částku odpovídající nájemnému ve výši 350 Kč měsíčně, jež bylo v daném místě a čase obvyklé. 4. Proti rozsudku městského soudu podali vedlejší účastníci odvolání, v němž namítali, že stěžovatelka není vlastnicí stavby, neboť tato představuje nemovitost zapisovanou do katastru nemovitostí a stěžovatelčin zesnulý manžel ji v době své smrti nevlastnil. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") se na základě závěrů soudního znalce o vlastnostech stavby ztotožnil s argumentací vedlejších účastníků, že předmětná zahradní chata je věcí nemovitou, jež je předmětem evidence v katastru nemovitostí, a to bez ohledu na to, že ve skutečnosti není v katastru nemovitostí zapsána. V této souvislosti poučil právního zástupce stěžovatelky dle § 118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), o nutnosti uvést právně významné skutečnosti a navrhnout důkazy k jejich prokázání a upozornil jej na možnost neúspěchu ve věci. Krajský soud následně ve svém rozsudku dospěl k závěru, že jelikož stěžovatelka nepředložila platný nabývací titul dokládající existenci vlastnického práva manžela k nemovitosti v době jeho smrti, nepostačí jako důkaz vlastnictví samotné dědické usnesení, jež má pouze deklaratorní charakter a nepředstavuje rozhodnutí zakládající vlastnické právo k nemovitosti ve smyslu § 132 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."). Námitkou stěžovatelky ohledně vydržení vlastnického práva a nemravnosti námitky vedlejších účastníků o neplatnosti dřívějších nabývacích titulů se krajský soud odmítl zabývat s odkazem na § 205a o. s. ř. Krajský soud uzavřel, že stěžovatelce nesvědčila aktivní věcná legitimace v řízení o vydání bezdůvodného obohacení, a proto napadeným rozsudkem změnil rozsudek městského soudu tak, že se žaloba zamítá, a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení a státu náklady na vypracování znaleckých posudků. III. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka krajskému soudu předně vytýká, že tento při posuzování otázky existence jejího vlastnického práva nerespektoval judikaturu Ústavního soudu. Argumentuje, že se její vlastnické právo opírá o pravomocné dědické usnesení, a odkazuje na nález ze dne 3. 12. 2007 sp. zn. I. ÚS 544/06 (N 217/47 SbNU 855) a nález ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04 (N 154/42 SbNU 257) (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná i na https://nalus.usoud.cz), v nichž Ústavní soud akcentoval princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci. Pokud krajský soud dovodil, že je dědické usnesení závazné pouze mezi účastníky řízení, a nevypořádal se se stěžovatelkou odkazovanou judikaturou Ústavního soudu, odepřel jí právo na soudní ochranu vlastnického práva. Nadto měl krajský soud nesprávně trvat na požadavku vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, neboť stěžovatelka nenabyla předmětnou stavbu na základě převodu, nýbrž na ni vlastnické právo přešlo, a ustanovení § 133 obč. zák. se tak neuplatní. 6. Krajský soud dále pochybil, když se s odkazem na princip neúplné apelace odmítl zabývat stěžovatelčinými námitkami, že vlastnické právo k nemovitosti vydržela a že námitka vedlejších účastníků o neplatnosti převodních smluv zakládajících vlastnické právo jejího zesnulého manžela odporovala dobrým mravům. Vydržení i rozpor s dobrými mravy představují otázky právního posouzení, jež jsou soudy povinny zkoumat ex offo. 7. Konečně se krajský soud nikterak nevypořádal se stěžovatelčiným návrhem, aby o náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu s § 150 o. s. ř. Důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení vedlejším účastníkům spatřuje stěžovatelka ve své dobré víře v existenci vlastnického práva zakládající se na pravomocném dědickém usnesení a dále ve skutečnosti, že samotným vedlejším účastníkům prokazatelně nesvědčí vlastnické právo k nemovitosti. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). V. Vlastní posouzení 9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti. 10. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a soudním spisem, který si pro tento účel vyžádal od městského soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci. 12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně namítá, že při posuzování otázky vlastnického práva krajský soud nereagoval na argumentaci nálezy sp. zn. I. ÚS 544/06 a I. ÚS 398/04 a jejich právní závěry ignoroval. Je třeba přisvědčit, že se krajský soud v napadeném rozsudku k v