III.ÚS 2277/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2277/22 ze dne 22. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem Veveří 486/57, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2021, č. j. 8 T 26/2021-254, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2022, č. j. 4 To 260/2021-272, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, č. j. 5 Tdo 415/2022-326, za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení a Městského státního zastupitelství v Brně, Krajského státního zastupitelství v Brně a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 8. 2022, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhuje Ústavnímu soudu, aby zrušil shora specifikovaná rozhodnutí Městského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud"), Krajského soudu v Brně (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na vlastnictví majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny, na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na posouzení trestnosti toliko dle zákona podle čl. 40 odst. 6 Listiny. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným ze spáchání přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 trestního zákoníku, za něž byl podle § 206 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání dvanácti měsíců, jehož výkon nalézací soud podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce třiceti měsíců, a dále podle § 67 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku k peněžitému trestu ve výši 150 denních sazeb po 500 Kč, tedy celkem ve výši 75 000 Kč. 3. Stěžovateli byly za vinu kladeny dva skutky. Prvý skutek měl spočívat, stručně řečeno, v tom, že stěžovatel poté, co byl ke dni 24. 5. 2017 odvolán z funkce jednatele společnosti X, čímž mu zanikl právní důvod dalšího užívání motorového vozidla ve vlastnictví uvedené společnosti, které převzal a užíval po dobu výkonu funkce jednatele, toto nevrátil a nadále užíval jako vlastní, a to až do doby, než byl dne 27. 2. 2021 zastaven policejní hlídkou a vozidlo dobrovolně vydal, čímž měl způsobit této společnosti škodu ve výši 348 200 Kč. Druhý skutek měl tkvět, krátce vyjádřeno, v tom, že poté, co byl zjištěn úpadek společnosti X, a co byl na její majetek prohlášen konkurs, na výzvu insolvenčního soudu ze dne 16. 4. 2018 k předložení seznamu majetku dlužníka reagoval sdělením, že není jednatelem společnosti, a v rozporu s § 210 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zatajil existenci předmětného osobního motorového vozidla, a na jednání konaném u insolvenčního soudu dne 22. 1. 2019 v rozporu s § 213 insolvenčního zákona neoznámil, že má předmětné osobní motorové vozidlo v držení, a po sdělení dřívějšího jednatele společnosti při tomto jednání, že v seznamu majetku předmětné motorové vozidlo chybí a že dotyčný neví, kde se aktuálně nachází, stěžovatel uvedl, že mu není znám žádný další movitý majetek předmětné společnosti (dále jen "předmětné skutky"). 4. Proti napadenému rozsudku nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání, které odvolací soud zamítl podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. 5. Stěžovatel napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. III. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nejprve stručně rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a následně konkretizuje porušení svých ústavně zaručených práv uvedených výše v části II. tohoto usnesení, a to tím, že se trestných činů, jimiž byl uznán vinným, nemohl dopustit, neboť předmětné vozidlo řádně koupil. Jelikož byl vlastníkem tohoto vozidla, nemohl je zpronevěřit jiné osobě a toto nemohlo být ani součástí majetku dlužníka v úpadku, jehož neuvedením jako majetku dlužníka by mohl stěžovatel mařit výkon funkce insolvenčního správce a ohrožovat účel insolvenčního řízení. Obecné soudy dle jeho názoru nesprávně vyložily normy občanského práva, které pro kupní smlouvu na osobní motorové vozidlo nepředepisuje písemnou formu. V souladu s objektivním právem je i skutečnost, že kupní cena byla uhrazena započtením. K tíži stěžovateli obecné soudy dle jeho názoru nesprávně kladly i skutečnost, že nedošlo ke změně v evidenci vlastníka předmětného vozidla, neboť tato okolnost dle jeho názoru nemá žádný vliv na změnu vlastnického práva k předmětnému vozidlu. Stěžovatel podotýká, že takovýchto neuskutečněných evidenčních změn je v České republice stále mnoho, ale nejsou předmětem kriminalizace. Stěžovatel neměl být uznán vinným také proto, že řádně v řízení předložil všechny jemu dostupné doklady a učinil zcela logickou výpověď, která odpovídala historickému vývoji vlastnictví předmětného vozidla. IV. Posouzení Ústavním soudem 7. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ. 8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Smyslem stěžovatelovy ústavní stížnosti je toliko nesouhlas se skutkovými závěry, které obecné soudy učinily. Žádá tedy po Ústavním soudu, aby de facto anuloval výsledek procesu dokazování před obecnými soudy, neboť s ním stěžovatel není spokojen. Ústavní soud však ve své rozhodovací praxi dlouhodobě a setrvale vychází z toho, že proces dokazování a vyvozování skutkových závěrů náleží zásadně jiným orgánům veřejné moci vedoucím příslušná řízení, především obecným soudům. Pro dokazování v trestním řízení má přitom stěžejní význam zásada volného hodnocení důkazů, která je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Už i jen odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit [nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411), nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999 (N 5/13 SbNU 33) či nález sp. zn. I. ÚS 1365/21 ze dne 22. 2. 2022]. 9. Proces dokazování však nestojí zcela mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ten ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout. Tak může učinit v případech,