III.ÚS 2280/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2280/18 ze dne 25. 6. 2019 N 117/94 SbNU 395 K posouzení otázky, zda je chodník samostatnou nemovitou věcí či pouhou součástí pozemku   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti obce Staré Město, sídlem Jamnická 46, Staré Město, zastoupené Mgr. Jiřím Kubalou, advokátem, sídlem Josefa Václava Sládka 35, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018 č. j. 22 Cdo 4330/2017-302 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. května 2017 č. j. 56 Co 65/2017-238, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a obchodní společnosti LEKOS, spol. s r. o., sídlem Betonářská 788/1, Ostrava, zastoupené JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem, sídlem Sokolská třída 936/21, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018 č. j. 22 Cdo 4330/2017-302 a rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. května 2017 č. j. 56 Co 65/2017-238 byla porušena základní práva stěžovatelky na soudní ochranu a na ochranu vlastnictví zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018 č. j. 22 Cdo 4330/2017-302 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. května 2017 č. j. 56 Co 65/2017-238 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a její právo dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") sp. zn. 16 C 72/2016 vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem okresního soudu ze dne 11. 11. 2016 č. j. 16 C 72/2016-160 bylo určeno, že stěžovatelka je výlučným vlastníkem chodníku na pozemku parc. č. 1972/89 zapsaném na LV č. 756 pro katastrální území Staré Město u Frýdku-Místku, obec Staré Město, vedeném u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště ve Frýdku-Místku (výrok I). Vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení před okresním soudem 32 104 Kč (výrok II). 3. Proti rozsudku okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 9. 5. 2017 č. j. 56 Co 65/2017-238 změnil I. výrok rozsudku okresního soudu tak, že žaloba se zamítá (výrok I), stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici na nákladech řízení před okresním soudem 25 786 Kč (výrok II) a na nákladech odvolacího řízení 11 776 Kč (výrok III). Podle názoru krajského soudu okresní soud při posouzení otázky, zda je sporný chodník samostatnou věcí (stavbou v občanskoprávním smyslu) skutková zjištění nevyhodnotil správně. Důkazy provedenými jak před okresním soudem, tak před krajským soudem, zejména pak fotodokumentací a výpověďmi svědků, bylo podle krajského soudu prokázáno, že posuzovaný chodník je v podstatě zpevněným asfaltovým povrchem, jehož základ původně tvořila struska, později štěrk či jiná drť a horní vrstva byla dokončena několikacentimetrovým asfaltovým povrchem. Krajský soud se nedomnívá, že by za této skutkové situace posuzovaný chodník představoval výjimku z pravidla, že stavba spočívající jen v určitém způsobu zpracování pozemku není v zásadě samostatnou věcí. Krajský soud měl proto za to, že posuzovaný chodník není možno považovat za stavbu v občanskoprávním smyslu, není tedy samostatnou věcí v právním slova smyslu, ale je součástí pozemku parc. č. 1972/89 a jako součást pozemku vlastnicky náleží vedlejší účastnici. 4. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 27. 3. 2018 č. j. 22 Cdo 4330/2017-302 s odůvodněním, že krajský soud dostatečným a logickým způsobem vysvětlil, jaké úvahy ho v dané věci vedly k tomu, že předmětný chodník nepovažoval za samostatnou věc v právním slova smyslu. Nejvyšší soud připustil, že jde do značné míry o hraniční případ a že obecně v obdobných sporech soudy využívají znalecké posudky, v dané věci však není rozhodnutí provedením takového důkazu podmíněno, a to mimo jiné i proto, že ohledně technologického způsobu výstavby chodníku mezi stranami nebyl žádný rozpor. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka uvedla, že předmětem sporu je skutečnost, zda je chodník na pozemku parc. č. 1972/89 v k. ú. Staré Město u Frýdku-Místku, který se nachází ve vlastnictví vedlejší účastnice, samostatnou věcí v právním slova smyslu. Stěžovatelka je přesvědčena, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, neboť krajský soud neprovedl navrhovaný znalecký posudek ke skladbě chodníku a namísto toho pouze bez bližšího rozboru konstatoval jeho jednotlivé vrstvy jako fakt údajně mezi stranami nesporný. Dle stěžovatelky je soudy opomíjeno, že po celou dobu řízení byla otázka, zda jde o samostatnou věc, považována za vyřešenou, proto se k ní speciálně nevedlo dokazování, které se soustředilo výhradně na určení vlastnického práva, tedy na otázky, jak byl chodník zbudován a za jakých okolností byl převeden na stěžovatelku. Jestliže tedy soud posuzoval stavebně-technický charakter chodníku sám, aniž provedl znalecké dokazování, zatížil řízení vadou. Stěžovatelka nesouhlasí taktéž s usnesením Nejvyššího soudu, který sice uznal, že jde o hraniční případ, odebral však stěžovatelce možnost nového posouzení věci krajským soudem. III. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatelky 6. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zaslal ústavní stížnost k vyjádření Nejvyššímu soudu, krajskému soudu a vedlejší účastnici řízení. 7. Nejvyšší soud ve svém vyjádření upozorňuje, že brojí-li stěžovatelka v ústavní stížnosti proti neprovedení znaleckého posudku, což mělo mít za následek nesprávné zjištění skutkového stavu (položení jednotlivých vrstev chodníku), Nejvyšší soud je v rámci dovolací revize zjištěným skutkovým stavem věci vázán a nemůže jej přezkoumávat. V dalším Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ke stěžovatelkou citovanému nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3143/13 ze dne 23. 3. 2015 (N 60/76 SbNU 809) Nejvyšší soud uvádí, že podle závěru odvolacího soudu v této věci neměla být tvrzení účastníků o technologickém zpracování chodníku - na rozdíl od odkazované věci - sporná. 8. Krajský soud setrvává na svém závěru, že konkrétní chodník nebyl způsobilým samostatným předmětem právních vztahů, neboť šlo o zpevněný asfaltový povrch, ohraničený z jedné strany přenosnou plechovou ohradou a z druhé strany betonovými obrubníky. Nebýt plechové ohrady, část pozemku, na které byl chodník umístěn, by plynule přecházela do jeho zbývající části tvořící podnikatelský areál jiného vlastníka. S odkazem na podrobnější odůvodnění svého rozsudku krajský soud navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. 9. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření vyjadřuje přesvědčení, že ústavní stížnost není důvodná. Podstatou celého sporu je dle vedlejší účastnice nesouhlas stěžovatelky s jejím záměrem připojit své pozemky parc. č. 1972/89 a další v k. ú. Staré Město u Frýdku-Místku formou sjezdu ke krajské silnici č. II/477 Ostrava-Frýdek-Baška. Součástí zřízení sjezdu je přeložka předmětného chodníku, ke které se vyjadřoval i Dopravní inspektorát Policie České republiky a k níž bylo vedlejší účastnici uděleno příslušné povolení Magistrátu města Frýdek-Místek. Není tedy pravda, že by vedlejší účastnice chtěla chodník nenávratně odstranit, nehledě na to, že v mezidobí stěžovatelka zřídila na protější straně ulice nový chodník, který je modernější, bezpečnější a který zabezpečuje chodcům bezproblémový pohyb po druhé straně ulice. Vedlejší účastnice dále uvádí, že sjezd je nyní již kompletně vybudovaný, a to včetně přeložky chodníku. K dokončení stavby došlo v létě 2017, v mezidobí mezi právní mocí rozsudku krajského soudu a vydáním usnesení Nejvyššího soudu o odložení právní moci. I kdyby tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že vlastníkem chodníku je stěžovatelka, nemělo by to na věc žádný praktický dopad, protože sjezd je již zřízen a stěžovatelka by se nemohla vůči vedlejší účastnici domáhat jeho odstranění, protože vedlejší účastnice byla v danou dobu oprávněna k jeho zřízení. Poukazuje-li stěžovatelka na nález sp. zn. I. ÚS 3143/13, šlo v něm o to, že dovolací soud při svém hodnocení skladby letištní ranveje nepřihlédnul k technologickým detailům tvrzeným účastníkem řízení. Současně vš