III.ÚS 2330/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2330/23 ze dne 19. 3. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jana Šmída, zastoupeného JUDr. Josefem Kulhavým, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. června 2023 č. j. 8 As 3/2021-45 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2020 č. j. 11 Ad 8/2020-77, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a náměstka policejního prezidenta pro službu kriminální policie a vyšetřování, sídlem Policejní prezidium České republiky, Strojnická 935/27, Praha 7, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Obsah ústavní stížnosti 1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatel byl rozhodnutím ředitele Národní centrály proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování ze 14. 1. 2020 č. 46/2020 (dále "rozhodnutí služebního funkcionáře") propuštěn ze služebního poměru. Důvodem byla skutečnost, že jako příslušník Policie ČR v době nejméně od 2. 2. 2018 do května 2019 v rámci své kandidatury jako nezávislý kandidát za politickou stranu Česká pirátská strana pro volby do zastupitelstva města D., dále jako zastupitel města D. a dále jako odborný konzultant České pirátské strany opakovaně aktivně vystupoval jménem této politické strany, na její podporu a opakovaně vykonával činnost v její prospěch, čímž porušil § 47 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen "zákon o služebním poměru"). Stěžovatel podal proti rozhodnutí služebního funkcionáře odvolání, které náměstek policejního prezidenta pro službu kriminální policie a vyšetřování rozhodnutím ze dne 28. 4. 2020 č. j. PPR-8785-4/ČJ-2020-990131 (dále jen "napadené rozhodnutí") zamítl a potvrdil rozhodnutí služebního funkcionáře. 3. Stěžovatel podal žalobu proti napadenému rozhodnutí. Městský soud neshledal stěžovatelem namítanou protiústavnost § 47 odst. 1 zákona o služebním poměru; dále uzavřel, že při použití § 47 odst. 1 zákona o služebním poměru není prostor pro posuzování, zda příslušník skutečně ohrozil zájem na nestrannosti výkonu služby chráněný daným ustanovením; a vyhodnotil jednání stěžovatele jako jednání porušující § 47 odst. 1 zákona o služebním poměru. Z výše uvedených důvodů městský soud žalobu stěžovatele zamítl. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na znění napadených rozsudků. 4. Stěžovatel namítá především protiústavnost § 47 odst. 1 zákona o služebním poměru, kterou spatřuje v tom, že na rozdíl od příslušníků bezpečnostních sborů není soudcům a státním zástupcům zakázáno členství v politických stranách, což porušuje princip rovnosti podle čl. 1 Listiny. Východiskem by bylo buď zavést stejný zákaz i pro soudce a státní zástupce, nebo zrušit § 47 odst. 1 zákona o služebním poměru. Stěžovatel také nesouhlasí se závěrem správních soudů, podle něhož se při použití § 47 odst. 1 zákona o služebním poměru neposuzuje, zda příslušník ohrozil zájem na nestrannosti výkonu služby chráněný daným ustanovením. II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv, respektive žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedené obecnými soudy Ústavní soud hodnotí jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli [viz např. nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767)]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu tedy nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva; ve smyslu § 12 soudního řádu správního je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování především povolán. 7. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se u Ústavního soudu domáhá přehodnocení právních závěrů správních soudů. Pokračuje dále v polemice se správními soudy, a především opakuje a rozvádí tytéž argumenty, se kterými se již správní soudy náležitě vypořádaly. Stěžovatel tedy opět napadá protiústavnost § 47 odst. 1 zákona o služebním poměru; dále tvrdí nezbytnost přezkumu, zda konkrétní činností došlo k porušení § 47 odst. 1; a také napadá absenci přezkumu svých konkrétních činností v rozsudku Nejvyššího správního soudu. 8. Ústavní stížnost směřuje především proti výkladu a použití § 47 odst. 1 zákona o služebním poměru v napadených rozsudcích ve věci stěžovatele. Ustanovení § 42 odst. 1 písm. f) zákona o služebním poměru stanoví, že příslušník musí být propuštěn, jestliže porušil omezení stanovená v § 47 zákona o služebním poměru. Podle ustanovení § 47 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušník nesmí být členem politické strany nebo politického hnutí, ani vykonávat činnost v jejich prospěch. 9. Ústavní soud konstatuje, že i když předmětem ústavní stížnosti stěžovatele je tvrzený rozpor § 47 odst. 1 zákona o služebním poměru s ústavněprávním pořádkem, nepodal stěžovatel spolu s ústavní stížností formálně návrh podle § 74 zákona o Ústavním soudu. Přestože se pak v ústavní stížnosti domáhá zrušení tohoto ustanovení (bod 3 a násl. ústavní stížnosti), navrhovaný výrok tomu neodpovídá. Argumentaci tvrzeného rozporu s ústavním pořádkem navíc podává navrhovatel pouze k části předmětného ustanovení a to konkrétně ke členství příslušníka bezpečnostního sboru v politické straně. Důvodem pro jeho propuštění ze služebního sboru však nebylo členství v politické straně, nýbrž jeho činnost ve prospěch politické strany, tj. druhá část § 47 odst. 1 zákona o služebním poměru, ke které žádnou ústavněprávní argumentaci nepodává. V tomto lze poukázat na bod 22 napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Pouze nad rámec výše uvedeného pak Ústavní soud konstatuje, že v souladu s čl. 44 Listiny mohou být základní lidská práva omezena zákonem a v mezích daných Listinou jsou omezena některá politická a hospodářská práva příslušníků zákonem o služebním poměru. Odlišný přístup v možnostech omezení soudců a státních zástupců na jedné straně, a příslušníků bezpečnostních a ozbrojených sil na straně druhé vyplývá již přímo z tohoto článku Listiny. Zájem na politicky nezávislém výkonu veřejné bezpečnosti orgány disponujícími donucujícími prostředky plně odůvodňuje zvláštní omezení pro příslušníky bezpečnostních sborů, a to i s ohledem na historickou zkušenost. Nehledě na to, zákonodárce s účinností od 1. 1. 2022 [§ 85 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)] soudcům členství v politických stranách rovněž zakázal. 10. Stěžovatel dále namítá absenci přezkumu svých konkrétních činností v rozsudku Nejvyššího správního soudu, přestože stěžovatel přezkum pro