III.ÚS 2337/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2337/16 ze dne 1. 8. 2017 N 135/86 SbNU 281 K nemožnosti přezkumu výroku o vině odvolacím soudem v případě nenapadení tohoto výroku v odvolání   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Josefa Fialy - ze dne 1. srpna 2017 sp. zn. III. ÚS 2337/16 ve věci ústavní stížnosti B. D., zastoupeného Mgr. Janem Lipavským, advokátem, se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2016 č. j. 7 Tdo 550/2016-30 o odmítnutí stěžovatelova dovolání a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. ledna 2016 č. j. 4 To 423/2015-300, kterým byl v celém rozsahu zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve stěžovatelově trestní věci a stěžovatel byl nově shledán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví a zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení a Nejvyššího státní zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem jako vedlejších účastníků řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016 č. j. 7 Tdo 550/2016-30 a rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 1. 2016 č. j. 4 To 423/2015-300 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016 č. j. 7 Tdo 550/2016-30 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 1. 2016 č. j. 4 To 423/2015-300 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 11. 2015 č. j. 4 T 194/2015-279 byl stěžovatel uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. a) a d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře pěti a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. 3. Proti tomuto rozsudku podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Teplicích (dále jen "okresní státní zastupitelství") ve stěžovatelův neprospěch odvolání, a to do výroku o trestu. V tomto odvolání uvedla, že "se ztotožňuje se závěry soudu o zjištění skutkového stavu a o vině obžalovaného, nesouhlasí však s výrokem o trestu, kdy má za to, že jemu uložený trest je ve své výměře mírný". Státní zástupkyně poukázala na to, že stěžovatel již byl čtyřikrát soudně trestán, již mu byly ukládány citelné tresty a vytýkaného jednání se začal dopouštět vzápětí po propuštění z osmiletého výkonu trestu odnětí svobody. S ohledem na to navrhla, aby stěžovateli byl v rámci zákonné sazby od dvou do osmi let uložen trest v její třetí třetině. 4. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 1. 2016 č. j. 4 To 423/2015-300 byl rozsudek okresního soudu v celém rozsahu zrušen a stěžovatel byl nově shledán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 145 odst. 1 trestního zákoníku a zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. a) a d) trestního zákoníku a odsouzen podle § 145 odst. 1 a § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře osmi a půl roku. 5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016 č. j. 7 Tdo 550/2016-30 bylo dle § 265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku krajského soudu s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než jsou dovolací důvody uvedené v § 265b trestního řádu. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že byl v odvolacím řízení uznán vinným těžším trestným činem, s přísnější trestní sazbou trestu odnětí svobody než soudem prvního stupně, ačkoliv takový postup nebyl možný, jelikož státní zástupkyně okresního státního zastupitelství svým odvoláním, byť v neprospěch stěžovatele, napadla výslovně pouze výrok o trestu, nikoliv však o vině stěžovatele. 7. Opravné řízení je ovládáno dispoziční zásadou, tedy nemůže dojít k přezkoumání věci, aniž by byl podán opravný prostředek z vůle oprávněných osob. Odvolací soud přezkoumá z podnětu podaného odvolání jen ty oddělitelné výroky rozsudku, proti nimž odvolatel odvolání skutečně podal, a správnost postupu řízení, které jim předcházelo. Jiné výroky a jim předcházející řízení odvolací soud zásadně nesmí přezkoumat, i když by šlo o výroky, proti nimž odvolatel mohl podat odvolání, leč tak neučinil, pokud ovšem nejde o výjimky podle § 254 odst. 2 a 3 trestního řádu. Proto si odvolací soud musí před rozhodnutím o odvolání vyjasnit, zda byl odvoláním napaden celý rozsudek či pouze jeho část, a podle toho vymezit rozsah své přezkumné povinnosti (stěžovatel odkazuje na rozhodnutí "TpR 10/2005"). Oddělitelným výrokem je pak takový výrok, který lze samostatně přezkoumat a v případě zjištěné vady i samostatně zrušit (§ 258 odst. 2 trestního řádu), tedy například výrok o trestu, o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení či o ochranném opatření. 8. Státní zástupkyně ve stěžovatelově věci výrok o vině nenapadla a ztotožnila se s právní kvalifikací soudu prvního stupně. Zároveň vytýkanou vadou byla pouze skutečnost, že nebyla dostatečně zohledněna osobnost stěžovatele a jeho trestní minulost. Tato vytýkaná vada nemá svůj původ ve výroku o vině, a nejde tedy o výjimku, při které by byl odvolací soud oprávněn přezkoumávat výrok o vině v takovém rozsudku. Odvolací soud tak překročil své zákonné oprávnění druhoinstanční instituce při přezkumu rozsudku. 9. Odvolací soud nadto uznal stěžovatele vinným těžším trestným činem, ač tak nemohl učinit ani soud prvního stupně, neboť stěžovatele na možnost přísnějšího postihu neupozornil. V tomto směru stěžovatel upozorňuje na § 190 odst. 2, § 225 odst. 2 a § 259 odst. 5 písm. b) trestního řádu. III. Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení 10. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. 11. Krajský soud sdělil, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. 12. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem (dále jen "krajské státní zastupitelství") uvedlo, že odvolací soud je v přezkumné činnosti vázán tím, který výrok rozsudku odvolatel napadl a jaké vady v jeho rámci vytýká. Nicméně toto vymezení přezkumné pravomoci odvolacího soudu ve vztahu k napadeným výrokům rozšiřuje § 254 odst. 2 trestního řádu, a to pro případy, když vytýkaná vada má svůj původ v jiném výroku, který nebyl napaden odvoláním. Pak je odvolací soud povinen přezkoumat i tento jiný odvoláním nenapadený výrok za předpokladu, že odvolatel mohl též proti němu podat odvolání, i když tak neučinil. S přihlédnutím k judikatuře Nejvyššího soudu k této problematice (např. rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 462/2013) nelze shledat v tomto směru v postupu krajského soudu porušení ústavně zaručených práv obžalovaného na spravedlivý proces a z tohoto pohledu je třeba považovat stížnost za zjevně neopodstatněnou. 13. Nejvyšší soud vyjádřil názor, že stěžovatelova námitka není důvodná, neboť ke změně výroku o vině přikročil odvolací soud na podkladě skutkového stavu, který byl zjištěn již soudem prvního stupně, ale nebyl jím vyčerpávajícím způsobem právně kvalifikován. Tato vada výroku o vině sice nebyla odvoláním vytýkána, ale měla vliv na správnost výroku o trestu, proti kterému bylo podáno odvolání. Postup odvolacího soudu nevybočil z mezí ustanovení § 254 odst. 1 trestního řádu. 14. Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že s ohledem na právní úpravu v § 254 odst. 1 a 2 trestního řádu má stěžovatel sice pravdu, když tvrdí, že odvolací soud je zásadně vázán v přezkumné činnosti tím, který výrok v rozsudku odvolatel napadl a jaké vady v jeho rámci vytýká, nicméně z tohoto pravidla existuje výjimka v podobě případů, kdy vytýkané vady mají svůj původ v jiném než napadeném výroku (§ 254 odst. 2 trestního řádu). Přesně tak tomu přitom bylo i v posuzované věci. Státní zástupce napadl toliko výrok o trestu, neboť jej měl za nepřiměřeně mírný. Odvolací soud na tomto základě správně přezkoumal i výrok o vině, neboť je nepochybné, že důvodem této vady, tedy nepřiměřeně mírného trestu, byla též vada výroku o vině v pod