III.ÚS 2430/24 – Ústavní soud

III.ÚS 2430/24 ze dne 21. 2. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava B. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Václavem Pešem, advokátem, sídlem Plovární 478/1, Plzeň, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 16. srpna 2024 č. j. 1 KZN 1084/2024-22, usnesení Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever ze dne 8. července 2024 č. j. ZN 824/2023-35 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Územního odboru Plzeň-venkov, 2. oddělení obecné kriminality ze dne 26. března 2024 č. j. KRPP-153241-12/TČ-2023-031172-S-SK, za účasti Krajského státního zastupitelství v Plzni, Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Územního odboru Plzeň-venkov, 2. oddělení obecné kriminality, jako účastníků řízení, a Jaroslava B. (jedná se o pseudonym), jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení článku 7, 10 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 3 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Územního odboru Plzeň-venkov, 2. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") ze dne 26. 3. 2024 č. j. KRPP-153241-12/TČ-2023-031172-S-SK došlo k odložení trestní věci podezření ze spáchání trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit vedlejší účastník řízení jednáním podrobně popsaným v citovaném usnesení. Podle policejního orgánu ve věci nešlo o podezření z trestného činu a nebylo na místě věc vyřídit jinak (§ 159a odst. 1 trestního řádu). 3. Proti usnesení policejního orgánu podal stěžovatel stížnost, o které rozhodla státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever (dále jen "okresní státní zastupitelství") usnesením ze dne 8. 7. 2024 č. j. ZN 824/2023-35 tak, že tuto stížnost zamítla jako nedůvodnou. 4. Stěžovatel následně podal podnět k dohledu podle § 12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni (dále jen "krajské státní zastupitelství") přezkoumala postup dozorující státní zástupkyně a ztotožnila se s jejími závěry, podnět stěžovatele proto odložila jako nedůvodný. 5. V samostatně vedeném trestním řízení, v němž měl stěžovatel společně se svojí matkou postavení poškozeného, byl vedlejší účastník řízení rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 9. 1. 2024 č. j. 1 T 174/2023-642 uznán vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b) a d) trestního zákoníku, přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 trestního zákoníku. Vedlejší účastník řízení byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že došlo k porušení jeho práva na účinné vyšetřování, neboť orgány činné v trestním řízení neodůvodnily dostatečně odložení uvedené trestní věci a jejich rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. Policejní orgán podle stěžovatele nepodrobil provedené důkazy jakémukoliv hodnocení. Z usnesení policejního orgánu nevyplývá, které skutečnosti byly vzaty za prokázané, o jaké důkazy se opírají přijatá skutková zjištění, ani jakými úvahami se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů a právním posouzení věci. Stěžovatel poukazuje na to, že mu podle znaleckých posudků byla způsobena těžká újma na zdraví, neboť trpí těžkou depresivní poruchou, přesto však policejní orgán dospěl k závěru, že jednání podezřelého vůči stěžovateli údajně nemělo dosahovat potřebné míry intenzity, respektive společenské škodlivosti. Nedostatky usnesení policejního orgánu podle stěžovatele nenapravila ani dozorující státní zástupkyně, ani státní zástupkyně krajského státního zastupitelství v rámci výkonu dohledu. Stěžovatel se v důsledku toho nedozvěděl, který znak trestného činu nebyl podle orgánů činných v trestním řízení naplněn. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem 8. Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a odůvodněním napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 9. Ústavní soud konstantně judikuje, že právo poškozených na účinné vyšetřování je důležitým odrazem povinností státu poskytovat ochranu základním právům a svobodám, přičemž vyšetřování musí být vhodné, důkladné, nestranné a nezávislé, bez zbytečných průtahů a pod veřejnou kontrolou [viz nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691) a nález ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2012/18 (N 153/96 SbNU 14)]. Právo na účinné vyšetřování lze z ústavněprávního hlediska vyžadovat především v případech újmy ohrožující či poškozující zpravidla nenahraditelné individuální zájmy. Uplatní se zejména u zásahů do práv chráněných v článku 6, článku 7 odst. 1 a článku 9 Listiny, jakož i v článku 2, článku 3 a článku 4 Úmluvy - tedy práva na život, zákazu mučení a nelidského zacházení a zákazu otroctví a nucených prací, a výjimečně také v článku 10 odst. 2 Listiny a článku 8 Úmluvy, chránících právo na soukromý a rodinný život [srov. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691), nález ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15 (N 191/79 SbNU 161), nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13 (N 216/79 SbNU 475), nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14 (N 8/80 SbNU 91), nález ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15 (N 91/81 SbNU 485)]. Požadavek účinného vyšetřování je pouze procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoli povinností ve vztahu k jeho výsledku. Účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádnost postupu daného orgánu [srov. např. nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301) či usnesení ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1349/19]. 10. V projednávaném případě stěžovatel spatřuje porušení práva na účinné vyšetřování v nedostatečném odůvodnění závěrů orgánů činných v trestním řízení o tom, že prověřované jednání nebylo trestným činem. Z napadených rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že orgány činné v trestním řízení konstatovaly, že k prověřovanému jednání skutečně došlo (viz str. 3 vyrozumění krajského státní zastupitelství). Na rozdíl od stěžovatele však uzavřely, že toto jednání nebylo možno považovat za trestný čin a z toho důvodu trestní věc odložily. 11. Vycházeje ze skutkových okolností případu Ústavní soud dovodil, že na nyní projednávaný případ je třeba pohlížet optikou článku 8 Úmluvy, neboť jednání vedlejšího účastníka řízení lze považovat za zásah do soukromého života stěžovatele, a to i s ohledem na skutečnost, že toto jednání bylo proti stěžovateli namířeno i v souvislosti s jeho sexuální orientací. 12. Podle Ústavního soudu nelze v projednávaném případě právo na účinné vyšetřování dovodit z článku 3 Úmluvy (resp. článku 7 odst. 2 Listiny). Z hlediska vzniku práva na účinné vyšetřování podle citovaného článku je vždy vyžadováno, aby zásah do fyzické (či psychické) integrity dosahoval určité intenzity, kterou je třeba posoudit striktně individuálně na základě konkrétních okolností každého jednotlivého případu [nález ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15 (N 91/81 SbNU 485) či nález ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15 (N 191/79 SbNU 161)]. Ve vztahu k právu na účinné vyšetřování je nutno zdůraznit, že toto právo se pojí zejména s případy zásahů do fyzické integrity způsobených veřejnou mocí a pouze výjimečně, došlo-li k zásahu do fyzické integrity jednotlivce ze strany osoby s výkonem veřejné moci nijak nespojené. Pokud má poškozený možnost domáhat se ochrany svých práv prostředky civilního práva