III.ÚS 2567/22

Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví označenému usnesení Krajského soudu v Brně, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, protože samotným účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy.

Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") rozhodl usnesením ze dne 21. 6. 2022, č. j. 3 T 149/2021-521, podle ustanovení § 154 odst. 1 a § 155 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") o povinnosti odsouzeného J. Z. nahradit stěžovatelce, coby poškozené, náklady vzniklé přibráním zmocněnce ve výši 63 266 Kč, a to v trestní věci vedené u tohoto okresního soudu pod sp. zn. 3 T 149/2021.

O stížnosti odsouzeného rozhodoval Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu zrušil a nově rozhodl tak, že se návrh stěžovatelky na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody a s její účastí v trestním řízení o celkové výši 63 226 Kč zamítá.

Stěžovatelka s tímto závěrem krajského soudu nesouhlasí a napadá jej ústavní stížností, v níž předně označuje rozhodnutí krajského soudu za nesprávné a vykazující znaky libovůle při interpretaci zákonných ustanovení. Nesouhlasí s hodnocením krajského soudu stran účelnosti či neúčelnosti vynaložených nákladů. Stěžovatelka dále vyjadřuje přesvědčení, že "prvky odepření spravedlnosti nese i pohled krajského soudu na stanovení výše odměny za úkon právní pomoci. Nesprávný je jeho názor, že nelze vycházet z tarifní hodnoty 750.000 Kč odvíjející se od výše nemajetkové újmy." V neposlední řadě pak rozporuje závěr krajského soudu, který odepřel nahradit jím určené náklady s odůvodněním, že je nutno započítat plnění ze strany pojišťovny.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení krajského soudu však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soudní soustavy [čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto v řízení o ústavní stížnosti podané podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k vyhovění ústavní stížnosti [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 ze dne 26. 6. 1995 (N 39/3 SbNU 281)]. Ústavní soud nicméně na druhé straně, jak bylo ostatně právě naznačeno, opakovaně připustil, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva. To ovšem není případ stěžovatelky.

K otázce, jež tvoří základ nyní posuzované věci, tj. zejména k povaze adhezního řízení Ústavní soud v obecné rovině již dříve podotknul, že ačkoliv toto nesporně je součástí trestního řízení a jeho výsledek je závislý na vyslovení viny obžalovaného, vykazuje specifika, jež je od samotného trestního řízení podstatně odlišují. Jeho předmětem je totiž náhrada škody, jakožto soukromoprávní nárok poškozeného, a přestože má poškozený v mnohých případech usnadněné důkazní postavení v otázce vzniku škody, je vždy povinen dokázat výši vzniklé škody. Nejsou-li odstraněny pochybnosti o skutečné výši vzniklé škody, soud obžalovanému neuloží povinnost k její náhradě a odkáže poškozeného na uplatnění nároku v občanském soudním řízení. Ústavní soud též v obdobných případech ustáleně připomíná, že význam obhájce obžalovaného v trestním řízení je nesporný, nelze jej však poměřovat s významem zmocněnce poškozeného v adhezním řízení, neboť se jejich úloha v řízení podstatně liší, když každý z nich hájí zcela jiný zájem svého mandanta.

Ústavní soud dále v obecné rovině uvádí, že náhrada nákladů adhezního řízení je obecně upravena v ustanovení § 154 trestního řádu, podle něhož platí, že byl-li poškozenému alespoň zčásti přiznán nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích, je odsouzený, jemuž byla povinnost k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích uložena, povinen nahradit poškozenému též náklady potřebné k účelnému uplatnění tohoto nároku v trestním řízení, a to včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce. Z uvedeného je zřejmé, že předmětem náhrady nejsou všechny náklady, které poškozenému v souvislosti s uplatněním nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy vznikly, nýbrž pouze náklady vynaložené účelně. Ústavní soud k rozhodování obecných soudů o nákladech řízení - zejména pak v adhezním řízení - opakovaně zdůrazňuje, že je zde maximálně zdrženlivý, a to i právě s ohledem na tu skutečnost, že má být poskytována náhrada nákladů toliko účelně vynaložených. I přes široký prostor pro úvahu, který zákon v tomto směru soudům poskytuje a který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, zde nicméně zůstává zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá jak zákonu, tak i učiněným skutkovým zjištěním (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012).

Řečeno jinak, pro Ústavní soud je v nyní posuzované věci především podstatné, že z rozhodnutí krajského soudu je dostatečně patrno, jakými úvahami se tento soud řídil při rozhodování o stížnosti odsouzeného směřující vůči shora rubrikovanému rozhodnutí okresního soudu. Krajský soud se tedy v rámci uvážení poskytnutého mu zákonnou dikcí § 154 trestního řádu detailně zabýval účelností nákladů vynaložených stěžovatelkou jako poškozenou v trestním řízení v souvislosti se zvolením zmocněnce a své závěry o neúčelnosti části uplatněných nákladů dostatečně zdůvodnil s poukazem na konkrétní okolnosti případu (srov. usnesení krajského soudu, body 10-11). Krajskému soudu proto nelze s ohledem na shora zdůrazněnou rezervovanost zdejšího soudu při posuzování otázky náhrady nákladů v adhezním řízení cokoliv podstatného vytknout.

Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce směřující ke způsobu stanovení tarifní hodnoty pro určení odměny zmocněnce poškozené stěžovatelky. Krajský soud totiž důsledně uplatnil ustanovení § 10 odst. 5 advokátního tarifu a zohlednil, že odsouzenému nebyla uložena povinnost, aby stěžovatelce v rámci adhezního řízení uhradil náhradu nemajetkové újmy ve výši 750 000 Kč, jak v konečném důsledku tvrdí stěžovatelka. Odsouzenému totiž byla podle ustanovení § 228 odst. 1 trestního řádu uložena povinnost nahradit pouze majetkovou škodu ve výši 10 300 Kč (srov. usnesení krajského soudu, bod 4). Při stanovení výše odměny zmocněnce (v rámci postupu dle ustanovení § 154 odst. 1 trestního řádu) tudíž krajský soud zcela správně vycházel toliko z částky, která byla poškozené stěžovatelce soudem přiznána, tj. z částky 10 300 Kč.

Ústavní soud závěrem již jen stručně podotýká, že případnou není ani námitka stěžovatelky rozporující zohlednění pojistného plnění vyplaceného pojišťovnou ve prospěch jejího zmocněnce. Tento způsob rozhodování o náhradě nákladů vzniklých poškozeným osobám přibráním zmocněnce Ústavní soud aproboval již dříve, na což ostatně krajský soud stěžovatelku upozornil (srov. usnesení krajského soudu, bod 14 a zde obsažený odkaz na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1021/18 ze dne 17. 4. 2018, resp. sp. zn. I. ÚS 1020/18 ze dne 22. 5. 2018). Ústavní soud neshledal žádný důvod, proč by se od těchto závěrů měl odchýlit, neboť jsou plně použitelné i v kontextu nyní posuzovaného případu.

Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.