III.ÚS 2570/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2570/23 ze dne 31. 10. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Sofie Komrskové, zastoupené JUDr. Ing. Janem Fišerem, advokátem, sídlem Dukelských hrdinů 406/23, Praha 7, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2023, č. j. 58 Co 141/2023-230, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dále jen "zákon o Ústavním soudu") napadá stěžovatelka v záhlaví označené rozhodnutí Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny. Dále namítá, že stěžovaným rozsudkem došlo k porušení čl. 2 odst. 3, čl. 9 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Ústava"). 2. V řízení, které předcházelo podání nyní posuzované ústavní stížnosti, obecné soudy rozhodovaly o návrhu na rozvod manželství stěžovatelky a jejího manžela Ing. arch. Ladislava Komrska. 3. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozhodl rozsudkem ze dne 20. 6. 2022, č. j. 15 C 342/2020-96, že se manželství rozvádí. Vyhověl tak návrhu manžela na sporný rozvod manželství dle § 755 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."). Při jednání soud vyslechl manžela stěžovatelky, coby navrhovatele. Výslech manželky neprovedl s odkazem na § 389 zákona č. 292/2013 Sb., zákon o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."). 4. Proti tomuto rozsudku se stěžovatelka odvolala. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") stěžovaným rozsudkem potvrdil rozhodnutí obvodního soudu. Dovolání v této věci není dle § 30 odst. 1 z. ř. s. přípustné. 5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny skutečnosti známy. 6. Stěžovatelka se závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, ve které namítá především podjatost soudkyně obvodního soudu a odepření přístupu k soudu (denegatio iustitiae). Dále namítá porušení práva na spravedlivý proces, nedostatečné odůvodnění stěžovaného rozhodnutí a neprovedení všech navržených důkazů. 7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 8. Ústavní soud v minulosti také opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Kritériem pro přezkum Ústavním soudem je proto především ústavnost postupu obecných soudů a zachování práv zaručených Hlavou pátou Listiny. Pouze v případě, že dojde k porušení shora nastíněných principů, je Ústavní soud oprávněn ke kasačnímu zásahu. Takovéto porušení ovšem Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. 9. V prvé řadě Ústavní soud konstatuje, že ve věcech rodinného práva přistupuje k přezkumu soudních rozhodnutí zvlášť restriktivně (viz např. usnesení ze dne 13. 7. 2018, sp. zn. II. ÚS 1013/18). Je tomu tak z důvodu nutnosti zachovat v této oblasti statusových otázek rodiny v co největší míře právní jistotu. Dokladem této nutnosti je i shora uvedený § 30 z. ř. s., který v rodinněprávních řízeních, až na výjimky, vylučuje možnost podání dovolání. Kasační pravomoc Ústavního soudu je proto poměrně zúžena a přezkum předchozích rozhodnutí je tak v zásadě omezen na zjišťování, zdali nejde o zcela "extrémní" rozhodnutí vycházející z libovůle obecných soudů. 10. Ústavní soud neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadeného rozhodnutí, jelikož respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů se zohledněním výše uvedené nutnosti zachování právní jistoty ve věcech rodinněprávních. Městský soud při svém rozhodování dostatečně přihlédl ke všem okolnostem, jež v řízení vyšly najevo. Dále věc po právní stránce správně vyhodnotil, právní normy aplikoval s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině (zejména s ohledem na čl. 36 odst. 1 Listiny), přičemž dostatečně vyložil, proč odvolání stěžovatelky nevyhověl. 11. Závěry městského soudu tak nelze považovat za svévolné, při hodnocení provedené interpretace a aplikace podústavních norem neshledal Ústavní soud extrémní rozpor s principy spravedlnosti a ani nelze konstatovat, že by se městský soud odchýlil od zákonem stanoveného a obecně akceptovaného významu aplikovaných právních norem. Městský soud totiž postupoval plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí obecných soudů, přičemž tyto závěry zůstávají konzistentní, čímž je zachován prvek předvídatelnosti soudního rozhodování. Na postupu městského soudu tak Ústavní soud neshledává vady, které by teprve mohly odůvodnit jeho (výjimečný) kasační zásah. 12. Konkrétní námitky, uplatněné v rozsáhlé ústavní stížnosti, lze shrnout zejména do těchto okruhů. Týkají se: (1.) údajné podjatosti soudkyně obvodního soudu, (2.) odepření práva na přístup k soudu (denegatio iustitiae), (3.) nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí a (4.) dokazování provedeného obecnými soudy. K těmto námitkám konstatuje Ústavní soud, pamětliv shora naznačené zdrženlivosti v této agendě, následující. 13. V prvé řadě se Ústavní soud zabýval námitkami stran podjatosti soudkyně obvodního soudu. Nejdříve je třeba konstatovat, že podjatost soudce je de facto námitkou nesprávného obsazení soudu, které je jedním z důvodů podání žaloby pro zmatečnost dle § 229 odst. 1 písm. e) a § 229 odst. 3 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Nicméně, dle § 398 z. ř. s., je podání zmatečnostní žaloby v řízeních o statusových otázkách manželů vyloučeno. Ústavní soud tak přistoupil k přezkumu stěžovatelčiných námitek podjatosti soudkyně. 14. K tomu je však třeba předně uvést, že již před vydáním stěžovaného rozhodnutí bylo o námitce podjatosti téže soudkyně v nyní posuzované věci městským soudem rozhodnuto, a to usnesením ze dne 5. 4. 2022, č. j. 1 Nc 2079/2022-59. V tomto rozhodnutí soud stěžovatelce vyložil, že důvodem pro vyloučení soudce v zásadě nemohou být okolnosti spočívající v jeho postupu v projednávané věci. Tento argument v bodě 10 stěžovaného rozhodnutí městský soud rozvádí a konstatuje, že námitky podjatosti téže soudkyně obvodního soudu jsou opět založeny pouze na postupu soudu v řízení. 15. S ohledem na obsah ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že námitka podjatosti, kterou stěžovatelka předkládá nyní, je rovněž založena výhradně na postupu soudkyně v řízení. V této souvislosti však Ústavní soud neshledal vady ústavněprávního rozměru, které by odůvodňovaly námitku podjatosti soudkyně, a pro stručnost plně odkazuje na vypořádání této námitky městským soudem, neboť k němu nemá z ústavněprávního hlediska žádných výhrad. Postup v řízení o projednávané věci totiž podle zákona zásadně skutečně není důvodem pro vyloučení soudce (§ 14 odst. 4 o. s. ř.). Rozhodnutím městského soudu proto do práv stěžovatelky v tomto směru zasaženo nebylo a tato její námitka je zjevně neopodstatněná. 16. Dále stěžovatelka namítá, že jí byl odepřen přístup k soudu. Toto tvrzení zakládá na tom, že obvodní soud neprovedl její výslech a odmítl jednání odročit v případě, když se jej údajně nemohla zúčastnit. Ve vztahu k městskému soudu pak namítá nesprávné provedení výslechu, když jí soud neumožnil, mimo jiné i z časových důvodů, vyjádřit se k věci jako celku, ale směřoval ji k vyjádření se pouze k důvodům rozvodu. 17. Za zásadní z hlediska odepření přístupu k soudu považuje stěžovatelka neodročení jednání obvodního soudu za účelem provedení jejího výslechu. K otázce, zdali odmítnutí odročení jednání může mít za následek odepření práva na přístup soudu