III.ÚS 2601/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2601/13 ze dne 23. 1. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Anny Svobodové, zastoupené JUDr. Janem Svobodou, advokátem se sídlem Příkop 2a, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2009 č. j. 18 Co 193/2009-42, rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 23. září 2010 č. j. 14 C 239/2008-68, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2011 č. j. 18 Co 297/2010-94 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2013 č. j. 21 Cdo 3686/2011-124, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti vedlejších účastnic řízení a) Jany Konečné a b) Ing. Marty Němečkové, obou zastoupených JUDr. Františkem Severinem, advokátem se sídlem Elišky Machové 41, Brno, takto: Ústavní stížnost a návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností ze dne 21. 8. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 8. 2013, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), že v řízení byla porušena zásada rovnosti účastníků zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny a že v důsledku nezákonného spojení věcí bylo porušeno její právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Porušeno mělo být i stěžovatelčino právo na projednání věci v přiměřené době, resp. bez zbytečných průtahů, zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Konečně tím, že nebyla respektována vůle zůstavitele projevená v závěti a listině o vydědění, bylo porušeno právo zaručující dědění, resp. právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Návrhem ze dne 6. 11. 2013 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených soudních rozhodnutí, a to s odůvodněním, že soudní komisař činí úkony směřující k ukončení dědického řízení. Bude-li toto řízení pravomocně skončeno, mohla by se - v případě úspěchu se svou ústavní stížností - dostat do nevýhodného právního postavení, kdy by navrácení právních vztahů nebylo možné a vyvolalo by to další zbytečná soudní řízení. V podání ze dne 25. 11. 2013 pak stěžovatelka upozornila, že Okresní soud Brno-venkov (dále též jen "okresní soud") usnesením ze dne 15. 11. 2013 č. j. 21 D 948/2007-183 zamítl její návrh na přerušení řízení do doby pravomocného skončení řízení před Ústavním soudem. 3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále též jen "krajský soud") byl zrušen rozsudek okresního soudu ze dne 16. 4. 2009 č. j. 20 C 239/2008-31, jímž byla zamítnuta žaloba Ing. Marty Horákové na určení dědického práva [§ 175k odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."), v tehdy platném znění], jež směřovala proti stěžovatelce, a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Napadeným rozsudkem okresního soudu bylo v téže věci určeno, že žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice) Jana Konečná a Ing. Marta Němečková, jsou dědičkami ze zákona po svém otci zůstaviteli Janu Horákovi. Dospěl totiž k závěru, že listina o vydědění, kterou zůstavitel sepsal před notářem dne 30. 10. 2006, je neplatná, neboť jím uplatněné důvody pro vydědění žalobkyň podle § 469a odst. 1 písm. a) a b) občanského zákoníku (dále též jen "o. z.") nejsou dány. 4. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl výše označený rozsudek ve výroku o věci samé jako věcně správný potvrzen. Proti němu stěžovatelka brojila dovoláním, které však Nejvyšší soud svým usnesením, jež je rovněž napadeno ústavní stížností, odmítl s tím, že není přípustné, a to ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit žalobkyním náhradu nákladů dovolacího řízení. II. Argumentace stěžovatelky 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka (sestra zůstavitele) uvádí, že zůstavitel jí v závěti ve formě notářského zápisu ze dne 30. 10. 2006 sp. zn. NZ 870/2006, N 924/2006 odkázal veškerý svůj majetek a současně pořídil v tomto notářském zápisu i listinu o vydědění svých dcer pro výše uvedené zákonné důvody. Tím dal jasně najevo svou poslední vůli, o níž nejsou žádné pochybnosti po stránce formální a obsahové. V tomto kontextu prý nelze po ní spravedlivě požadovat, aby v řízení vyvracela důvody, proč pokrevní dcery zůstavitele podle obecných soudů nemusely o svého otce pečovat ani mu poskytovat pomoc v nemoci. Stěžovatelka má za to, že v obecném povědomí ohledně dědění majetku je zakořeněna na straně potomků usance, dle které je dědění považováno za samozřejmost, bez ohledu na to, jak se k zůstaviteli za jeho života chovali, a že pokud je potenciálnímu zůstaviteli ponechána možnost nakládat se svým majetkem do své smrti, pak by stejně široce měla být dána možnost pořídit o svém majetku především ve prospěch těch osob, které o zůstavitele pečovaly a ulehčily mu jeho poslední léta. Současně upozorňuje, že z výpovědi svědka Ing. Milana Svobody i JUDr. Miroslava Tyrnera plyne, že zůstavitel měl o kontakt s dcerami zájem a opakovaně se o něj pokoušel, dcery však svůj zájem neprojevily, přičemž se spoléhaly na to, že většina listin o vydědění bývá shledána neplatnými, obvykle z toho důvodu, že zůstavitel nežije, a nemůže uvést podstatné skutečnosti. 6. Stěžovatelka upozorňuje také na to, že vedlejší účastnice podaly svou žalobu samostatně, v nichž "skutkovými tvrzeními vymezily předmět řízení" v rozporu s poučením dědického soudu podle § 175k odst. 2 o. s. ř. o nutnosti podat žalobu na určení jejich dědického práva, a vyslovuje nesouhlas s výkladem obecných soudů, které z obsahu skutkových tvrzení v žalobách vyvozují závěry, jež z nich nemohou vyplývat a které nad rámec žalobního petitu přiznávají práva, jichž se vedlejší stěžovatelky nedomáhaly. Takový postup má být v rozporu s § 79 o. s. ř., protože soud nemůže žalobci přiznat jiná práva, než kterých se domáhá. V daném případě vedlejší účastnice v žalobách popsaly skutková tvrzení, jež se vztahovala k jednotlivým důvodům vydědění, a završily to tím, že se domáhaly určení, že důvody vydědění nejsou dány, což plyne i z ostatních jejich podání. Odvolací soud otázku, čeho se žalobkyně domáhaly, posuzoval v řízení dvakrát, ale zcela rozdílně - v usnesení ze dne 16. 10. 2009 č. j. 18 Co 168/2009-38 (pozn.: kterým bylo změněno usnesení okresního soudu ve věci vedené pod sp. zn. 14 C 239/2008 tak, že se řízení nepřerušuje) hodnotil žalobu podanou ve věci sp. zn. 20 C 239/2008 tak, že se žalobkyně domáhají určení, že důvody vydědění nejsou dány, v usnesení ze dne 30. 11. 2009 č. j. 18 Co 193/2009-42 dospěl k závěru, že žaloba byla podána v souladu s poučením dědického soudu. Tím byla narušena právní jistota účastníků řízení a jejich oprávněné očekávání. Podle stěžovatelčina názoru nelze v žalobě absentující skutková tvrzení suplovat úvahami soudu o tom, co údajně vyplývá z obsahu navržených důkazů, a nahrazovat rozhodnutím soudu nesprávné, resp. nevykonatelné znění žalobního petitu v situaci, kdy se žalobkyně domáhaly určení právní skutečnosti, která nemohla být předmětem samostatného řízení, resp. měla být souzena jako předběžná otázka. Takový postup jde nad rámec poučovací povinnosti, jejíž podmínky a hranice jsou vymezeny v čl. 36 odst. 1 Listiny a projevují se v zásadě rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 7. K nejasnostem ohledně předmětu řízení přispěl okresní soud, který v řízení na prvním jednání po spojení věcí postupoval v rozporu s § 118 odst. 2 o. s. ř., což se promítlo do nesprávného rozhodnutí ve věci samé, protože v řízení byly zkoumány a dokazovány toliko skutečnosti mající vztah k (ne)existenci důvodů pro vydědění, což byla v daném řízení otázka předběžná, přičemž na jejím základě nelze ještě učinit závěr, zda je někdo dědicem ze zákona, či nikoliv. Ani soud prvního stupně, ani soud odvolací se přitom nezabývaly otázkou dědění ze závěti a dědění ze zákona, okruhem dědiců ze zákona v případě, že se závěť ukáže neplatnou, kteréžto otázky a jejich zodpovězení jsou rozhodující pro závěr o dědickém právu konkrétního dědice. 8. K porušení práva na spravedlivý proces mělo dojít také tím, že svou žalobu vedlejší účastnice podaly každá zvlášť, neboť daného řízení se musí účastnit všichni v úvahu přicházející dědicové, kteří mají postavení ve smyslu § 91 odst. 2 o. s. ř. Podle ustálené judikatury měly být samostatně podané žaloby zamítnuty, jelikož nebyla dána věcná legitimace každé žalobkyně samostatně, namísto toho okresní soud usnesením ze dne 19. 1. 2010 č. j. 20 C 239/2008-46 spojil řízení vedená pod sp. zn. 14 C 239/2008 a sp. zn. 20 C 239/2008 ke společné