III.ÚS 2608/22

Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho práv zaručených čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že napadeným usnesením soudu prvního stupně byl podle § 72 odst. 1 trestního řádu stěžovatel ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) trestního řádu. Stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku dílem dokonaného, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a dílem ve stádiu přípravy podle § 20 odst. 1 trestního zákoníku. Do vazby byl stěžovatel vzat usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 9. 2021 č. j. 0 Nt 21063/2021-8 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 6. 10. 2021 č. j. 31 To 398/2021-26, a to z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) trestního řádu.

Proti usnesení soudu prvního stupně stěžovatel ihned po jeho vyhlášení podal stížnost, kterou blíže nezdůvodnil. V závěrečném návrhu, který prostřednictvím své obhájkyně učinil při vazebním zasedání, stěžovatel namítal, že je otázkou, zda je udržitelná právní kvalifikace jeho jednání podle § 283 odst. 4 trestního zákoníku, když z provedených odposlechů vyplývá, že nemohl být a nebyl členem organizované skupiny. Je pak otázkou, zda by mu hrozil vysoký trest. Vyjádřil se i k otázce skrývání se. K vazebnímu důvodu podle § 67 písm. c) trestního řádu stěžovatel uvedl, že nejsou dány žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých by vyplývalo, že by mohl v trestné činnosti pokračovat, a závěrem zdůraznil, že vazba by měla být užita pouze jako prostředek ultima ratio.

Stížnostní soud podle § 147 odst. 1 trestního řádu přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení a řízení, které mu předcházelo a stížnost stěžovatele zamítl jako nedůvodnou. V napadeném usnesení vyložil, že trestní stíhání stěžovatele pro shora uvedené trestné činy je vedeno důvodně, právní kvalifikace v této fázi řízení odpovídá shromážděným důkazům, podrobně se vyjádřil k oběma důvodům vazebního stíhání a uzavřel, že soud prvního stupně nepochybil, když stěžovatele i nadále ponechal ve vazbě.

Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mu soud prvního stupně neumožnil pronést závěrečnou řeč a poslední slovo. Toto má být patrné jak z protokolu o vazebním zasedání, tak z pořízené nahrávky. Soud prvního stupně tím porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces i právo na obhajobu. Pro posouzení existence důvodu vazby útěkové tedy nelze vycházet pouze z právní kvalifikace, pro kterou bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání, a s tím spojené trestní sazby, ale je nutno posuzovat, zda za důkazní situace existující v době rozhodování o vazbě uložení takového trestu skutečně hrozí. K vazebnímu důvodu podle § 67 písm. c) trestního řádu, který ve svém usnesení odůvodnily soudy tím, že existuje důvodná obava, že by se stěžovatel trestné činnosti, tj. výroby, případně distribuce omamných a psychotropních látek dopouštěl i nadále, namítá, že tento vazební důvod nebyl odůvodněn žádnou jinou obavou než obavou z distribuce zakázaných látek, a to zejména s ohledem na skutečnost, že měl nulový příjem. Podle stěžovatele se obecné soudy argumenty stěžovatele vůbec nezabývaly a ve svých rozhodnutích se s nimi nikterak nevypořádaly. V případě stěžovatele výkon vazby trvá již téměř 12 měsíců, a to na základě ničím nepodložených domněnek.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) o důsledcích, jež mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však podle § 68 odst. 1 tr. řádu nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 3662/19, veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).

Posuzování, zda je vazba nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jiným způsobem ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení, je věcí především obecných soudů (viz usnesení ze dne 15. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 2583/19). Zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů v tzv. vazebních věcech je možný jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku [viz nález ze dne 12. 12. 2005 sp. zn. IV. ÚS 689/05 (N 225/39 SbNU 379)].

Námitky stěžovatele materiálně zpochybňují důvodnost rozhodnutí o jeho ponechání ve vazbě a jejich prostřednictvím stěžovatel Ústavní soud žádá, aby napadená rozhodnutí podrobil detailnímu věcnému přezkumu. K zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů však není důvod. Obecné soudy srozumitelně a náležitě vysvětlily, proč shledaly další trvání vazby ve stěžovatelově případě nezbytným a své závěry přitom založily na konkrétních skutečnostech. Ústavní soud neshledal, že by odůvodnění okresního či krajského soudu trpělo vadami, jak tvrdí stěžovatel. K námitce stěžovatele ohledně závěrečné řeči a posledního slova považuje Ústavní soud za dostatečné odkázat na trestní řád, konkrétně na jeho § 216 a § 217, z nichž vyplývá, že jde o ustanovení týkající se hlavního líčení (průběh vazebního zasedání pak upravuje § 73g trestního řádu).

Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.